Lasvegaská kriminálka ho dopadla a dnes ho soud poslal do konce života za mříže.
Veřejnost si oddechla a novináři se ihned po skončení soudu nahrnuli před jeho budovu a sesypali kolem obhájce, který právě vycházel ven. V závěsu za ním policie odváděla usvědčeného vraha.
Doufali, že seženou senzaci pro svůj článek, nějaké vyjádření, pár slov, ale nedozvěděli se nic i přes to, že jeden přes druhého neúnavně kladli otázky. Jak advokát, který byl tomuto člověku přidělen a neměl ze svého mandanta radost, tak nový vězeň za chvíli zmizeli v příslušných autech. Jeden sám, druhý s eskortou.
Novináři se znovu obrátili k hlavním dveřím. Z nich právě vyšel další člověk, přítomný vyšetřovatel, Gil Grissom.
"Jak se cítíte po dopadení vraha?"
"Myslíte, že jste do města vnesli větší bezpečnost?"
"Jste si jistý, že jste nechali odsoudit toho pravého?"
"Doktore Grissome, proč spáchal tolik vražd a nechtěl se k tomu vyjádřit?"
"Můžete nám dát prohlášení?"
"Doktore Grissome!"
"Jednu otázku, prosím!"
A spousty dalších dotírajících supů, kteří se dožadovali nějaké odpovědi. Dostávalo se jim ale jen jedné.
"Naše laboratoř se k případu vyjádří na tiskové konferenci. Zatím bez komentáře."
Poté nasedl do svého auta, zabouchl dveře a odjel.
Konečně měl klid. Sice ho ještě čeká konference, ale přece jen tam nebude v takovém obležení. Navíc tam možná půjde někdo jiný. Možná detektiv, co vraha zatýkal, možná Ecklie, který na obrazovky chodí rád. A jen možná on.
Za chvíli dojel ke kriminálce
Vystoupil a mířil přímo do chladných prostor budovy. V pouštním horku musela být každá budova chladná a klimatizovaná, jinak se v ní nedalo vydržet.
Ještě před vchodem ho ale zastavila jedna žena.
"Doktore Grissome, máte minutku?"
"A na co?" obrátil se na ni poněkud unaveně.
"Ráda bych od vás získala pár informací k případu vraha, kterého před několika minutami odsoudili."
"Tisková konference začne asi za dvě hodiny, tam dostanete informací dostatek."
"Já vím, ale mě zajímají spíš vaše osobní dojmy z tohohle případu. Vaše postřehy. Vaše osobní vyjádření. Ne důkazy a fakta. Vždyť něco podobného se neděje každý den. Aspoň doufám."
"O tomhle noviny také píšou?" zeptal se překvapeně. Nikoho přece nezajímá, jak to vidí vyšetřovatel. Všechny zajímá oběť a vrah. Ne laboratorní krysy.
"Jistě. Ne bulvár ani senzace, ale naše redakce se zajímá o osobní stránky Vegas, jestli to tak lze říct. Mohl byste veřejnosti ukázat, že dopadnout vraha není jen o tom stoupnout si na místo činu, podívat se kolem, sebrat pár vlasů a za hodinu si jet pro podezřelého. A že to nejde zvládnout levou zadní za jeden den, jak to vypadá z různých seriálů, kterými jsou lidé ovlivněni, nemyslíte? Zároveň tím můžete i obhájit, proč vyšetřování trvá dle veřejnosti až příliš dlouho."
"A jste si jistá, že právě tohle veřejnost zajímá?"
"Někoho snad ano, jinak bychom už zkrachovali. Berte to prosím tak, že píšu o osobním náhledu na vaši práci. A rozhovor s vámi by mi velmi pomohl. Ostatně třeba i vám," usmála se a vehementně ho přemlouvala. Nebyla tak docela pravda, že se snaží přesvědčit veřejnost o složitosti kriminalistiky. Prostě si jen prosadila toto téma a potřebovala z něj dostat co nejvíc. A i když kriminalisté nepatří mezi Vegaské celebrity, doktor Grissom byl i tak známý pojem.
"Nevím, jestli by bylo vedení rádo. U naší práce nehrají domněnky vyšetřovatele roli. Proto se mi to zdá irelevantní," Grissom naopak se z toho pokoušel vykroutit. Už za sebou měl několik rozhovorů s novináři a článků o jeho práci, ale nikdy je nedělal s radostí. Ve prospěch této novinářky hrál snad jen fakt, že nebyla vtíravá a snažila se ho přesvědčit rozumně.
"Ale pořád jste přeci lidé. A každý člověk si o všem něco myslí. A nás velmi zajímá, co."
"Možná si pro vás najdu čas. Ale nemůžu nic slíbit," rozhodl se to ukončit.
"Byla bych moc ráda. Určitě nebudete litovat. Prosím, moje vizitka," podala mu papírovou kartičku, usmála se a odešla ke svému vozu. Doufala, že se ozve, protože o jeho vyjádření moc stála. Dle jejího soudu to byl inteligentní muž na svém místě a nepochybovala, že rozhovor by mohl být víc, než zajímavý. Navíc větší rybu stejně neuloví.
Jemu se naopak nezdál článek na předložené téma atraktivní a už vůbec ne užitečný, ale za léta své praxe znal novináře natolik, že mu bylo jasné, že ta žena, podle vizitky Helen Greenová, nepřestane, dokud svůj článek nebude moci napsat. Sice nepůsobila vtíravě, jak si uvědomil už před několika chvílemi, ale zato neústupně a cílevědomě. Člověk by měl být ctižádostivý, ale někteří jsou až moc.
Na druhou stranu, když ho žádala o čas, nevyrazila na něj rovnou s mikrofonem, diktafonem ani ničím jiným, nezahrnula ho hned otázkami. Prostě jen slušně požádala. Možná jí vyhoví.
Mohl by tím i na několik dalších měsíců umlčet Conrada a jeho věčné připomínky, že na jeho vedoucí pozici musí mít na paměti i vztahy s veřejností.
"Gile, vnímáš vůbec, co ti říkám?" drcla Catherine do svého šéfa. Ten se na ni trochu popuzeně otočil.
Nevnímal totiž, že při svých úvahách o možném rozhovoru a Ecklieho požadavcích na spolupráci s médii došel téměř ke kanceláři. Ta cesta už byla natolik automatická, že nad ní nemusel přemýšlet.
"Promiň, ale moc ne," přiznal popravdě, "musím si zavolat a připravit se na tiskovku. Zatím mě jí nikdo milostivě nezbavil."
"Z tohohle pohledu jsem neskutečně ráda, že nemám na případu zásluhy," ušklíbla se Catherine.
"A samozřejmě mi vedle zásluh přeješ i všechny novináře, viď," zatvářil se on na oplátku kysele.
"Ale no tak. Jsi velkej kluk. Už bys mohl s cizími lidmi docela dobře mluvit sám," zasmála se. "Budu ti držet palce. I když nevím, v čem zrovna budou. Mám nový výjezd, o čemž se tu s tebou snažím vlastně už pět minut domluvit. Budeme potřebovat odtahovku, Davida, Warricka, možná ještě někoho a hlavně vrtulník. Jen aby ses nedivil, až ti zase přijde žádost o potvrzení, že jsme si ho nepůjčili jen tak pro nic."
Jakmile ho opustila, zapadl Grissom do kanceláře a prošel diář pro příští dva dny. Nenáviděl všechny akce, do kterých ho vedení často uvrtávalo. Ale pokud se nějaké chytil sám, většinou přespříliš se na ni soustředil. Konečně našel vhodný kompromis ve svém čase a zavolal na číslo uvedené na vizitce slečny Greenové.
"Greenová, prosím?" ozval se strohý, téměř až úřední hlas.
"Tady … Gil Grissom. Chtěl jsem se domluvit na rozhovoru pro vaše noviny."
"Ano, jistě. To je opravdu rychlost. Tak jste se rozhodl udělat si pro mou maličkost čas?" hlas se úplně změnil. Byl najednou přátelský a nadšený.
"Můj čas řídí z velké části něco úplně jiného, než já, ale pokud se neobjeví nějaká neodkladná záležitost, zítra bych měl mít prosto pro vás."
"Výborně. V kolik asi tak?" slyšel ji trochu tlumeně, jak si přidržela sluchátko ramenem a hledala tužku, aby si mohla dělat poznámky.
"Přibližně ve čtyři odpoledne. Vyhovuje vám to?"
"Naprosto," odpověděla bez váhání. I kdyby ne, zařídila by si dost místa v rozvrhu. Taková příležitost se už nemusí naskytnout. Sledovala činnost kriminalistů už delší dobu, zamilovala si policejní témata, a umanula si proniknout až k nim. Pro jiné byli duchové v pozadí, ti zalezlí za zkumavkami a počítači. Ona chtěla vidět, že jsou i lidé. Chtěla je přiblížit. A doufala, že vybrala správného.
"Mohl byste se dostavit do kavárny Sunrise Coffee? Není do daleko od E-"
"Ano, vím, kde je," přerušil ji dřív, než mu stačila vylíčit celou cestu. S její úlevou, že rozhovor vyjde, by to klidně udělala.
"Takže pokud si vás nezavolá případ, zítra se uvidíme," zašvitořila vesele a zavěsila.
"Co si vysloužilo takovej úsměv?" na Helenin stůl se posadil její kolega.
"Nebuď zvědavej, Colline, budeš brzo starej. Mám šťastný den."
"Vyhrála jsi jackpot?" svraštil obočí.
"Já přece nesázím."
"Někdo jiný vyhrál jackpot a připsal ho tobě?" zkusil to znovu.
"Všechno není jenom o penězích. Zítra budu mít podklady pro úžasný článek."
"Což bezpochyby neděláš vůbec proto, že by z toho mohlo něco kápnout," zasmál se.
"Náhodou ne. To téma mě zajímá nejenom proto, že jsem se rozhodla o tom psát. Prostě mě to zajímá. Už od školy. Nejsem takový lovec a kariérista, jako ty. Mimochodem, nepletu se, když si myslím, že se máš účastnit tiskovky k tomu dnešnímu soudu?" podívala se na něj naprosto nevinně, ale jasně dávala najevo, že by měl jít.
"Nepleteš."
"Začíná za hodinu, tak sebou hoď," odpálkovala ho rázně.
Domů se Helen vrátila pozdě večer, ale nadšená ze svého úspěchu. Když navrhovala článek jako psychologickou sondu do místní policie a kriminálky, každý se jí vysmál, nebo mávl rukou. Ale teď se jí snad povede ukázat jim, jak je ve své práci dobrá.
Odemkla dveře a všimla si, že není doma sama. Dnes se vrátil dřív. To je taky co říct.
"Ahoj Lee," zavolala do bytu. Na odpověď se jí ozvalo nezřetelné zabručení.
"Jak to, že jsi tu dřív?"
"Odpadla jedna schůze, tak jsem si místo přestávky posunul všechno a jsem tady," z koupelny vyšel středně vysoký hnědovlasý muž s modrýma očima a jen v kalhotách.
"To je skvělý," usmála se na něj. "Není to fajn, když jsi doma ještě před tím, než je úplná tma a jsi unavenej?"
"Kam tím míříš? Chceš někam jít? Na večeři? Do baru? Fajn, klidně," přikývl a pokrčil rameny.
"Ale ne. Víš dobře, co chci. A víš taky, že by šlo zařídit, aby to takhle, nebo ještě lépe, bylo každý den," sedla si do křesla a upřeně ho pozorovala.
Lee se opřel o dveře. "Helen, na tohle téma jsme spolu už mluvili mockrát. Ani jeden nemá dost času na rodinu. A nebude mít, uvědom si to. Tohle není vhodné prostředí pro dítě. Nám dvěma to stačí. Ale dítě se sem nehodí. Alespoň zatím. Tečka."
"Jo, protože ty ho nechceš a máš radši svou práci," řekla rychle, ale potichu.
"Chceš jít na tu večeři? Nebudeme se zase hádat."
Připadalo jí, že někdy vůbec nedokáže pochopit lidské pocity a ani pořádně vnímat situaci.
"Ne," odpověděla rázně, zvedla se, obešla ho a zabouchla dveře koupelny pro změnu za sebou. Takhle to bylo pořád. Koupil jí všechno, peněz měl dost, hlavně díky rychlému postupu, ale nechoval se jako její manžel. Spíš jako majitel, co si vydržuje domácího mazlíčka, aby nelehal do studené postele. Uměl se chovat mile a nebyl na ni zlý, ale ani si nepřipadala jako v jeho rodině.
Oni nebyli rodina.
Spíš úspěšný pan podnikatel a jeho dekorace. Nehodili se k sobě. Přesto pořád doufala, že se to zlepší. Tak, jako když spolu teprve chodili.
Přece ho jednou musí unavit neustálý spěch a stres a uvědomí si, že o tom život není.
Žádné komentáře:
Okomentovat