Slunce se odráželo od hladiny oceánu, listy palem zplihle visely bez jediného náznaku chladivého větru. Silnice dnes nebyly nijak přecpané, protože nikdo nechtěl trápit své tělo v horkém autě. Jedna z mála výjimek ale právě vyjela z garáže. S nezbytnými slunečními brýlemi, v lehké bílé košili s krátkým rukávem usedl za volant, nastartoval a rozjel se.
Potřeboval být na druhé straně města, ale líné odpoledne doléhalo i na něj. Pokyvoval se v rytmu hudby z rádia a bez valného přemýšlení podupával na plyn.
Už jen projet jednou čtvrtí a je na místě. Přidal ještě trochu víc, možná aby se udržel v tempu další rychlé písničky.
Najednou ale uslyšel křik a dřív, než si uvědomil co se děje, také náraz.
Dupl na brzdy.
"PROBOHA!" ozvalo se odněkud z okolních domů. On sám seděl nehnutě v autě, rukama křečovitě svíral volant a marně doufal, že to červené na kapotě je pouze odraz slunečních paprsků.
"LILLY!" nějaká žena doběhla k autu a sklonila se k něčemu, co leželo před předními koly. "No tak LILLY TO NE! TO NEE! ZLATÍČKO NE!"
Pomalu otevřel dveře. Jeho prosby nebyly vyslyšeny. Na zemi ležela malá holčička. Přes obličej jí tekla spousta krve a ani zoufalý pláč její matky ji už nedokázal probrat.
"VY VRAHU!" vrhla se na něj okamžitě, jakmile vylezl z auta. "VY VRAHU!! ZABIL JSTE JI! ZAVOLEJTE NĚKDO POLICII!" zaječela na sousedy, kteří okamžitě vyběhli ven, aby zjistili, co se děje.
"ZABIL JSTE MOU HOLČIČKU! VRAHU!" každou větu zdůraznila překvapivě silnou ranou pěstí do ramene. On se ale nezmohl na odpor. Ani na žádné vysvětlování. Jen stál jako by nevnímal ani rány ani zvědavé pohledy ostatních a němě zíral na dívku, kterou přejel. Na její bílé boty na odřených nožičkách, potrhané kostkované šaty, ruce rozhozené na silnici, obličej zalitý krví a rozdrcený zbytek hlavy.
"Diano! Diano no tak!" ze stejného domu přiběhl muž a chytil svou ženu za ruce Na dceru, které nebylo pomoci, se nepodíval. Snažil se manželku odtáhnout dál, ale ona se nedala. Ani když slyšeli přijíždět policejní auta.
"Já jí vůbec neviděl!" našel řidič ztracený hlas, jakmile k němu doběhl uniformovaný policista. "Ona … ona tam vběhla, já jí neviděl!"
"Jak se jmenujete!" vyštěkl na něj, jako by jeho obhajobu neslyšel.
"Gordon Doyle. A přísahám že tam vběhla na poslední chvíli!"
"Jo? A ta značka, že jste v obytné zóně je vosk, Doyle? Podívejte, co jste způsobil! Pil jste před jízdou?"
"Ne!" vykřikl okamžitě a bezradně se rozhlédl po okolí. Jak mu má vysvětlit, že ta holka se tam objevila z ničeho nic?
Druhý policista stál na trávníku u zdrcených manželů. Diana seděla na zemi a plakala a její manžel se snažil zmateně popsat, co viděl. Ona ospalá lenost se někam vytratila a vystřídalo jí něco děsivého.
"Nepil? A kolik jste tudy projížděl? Nevzal jste si nějaké drogy? Telefonování za jízdy? Podívejte tady všude jsou značky, že jste v obytné zóně a upozornění, že tu běhají děti!"
"Nic jsem si nevzal, jen jsem … prostě jsem ji neviděl!"
"Můžu vidět vaše auto?" zeptal se ho stále stejným nepříjemným podezřívavým hlasem strážník. Doyle se klepal a potil. Mohl to připisovat venkovnímu horku a šoku, ale mnohem snazší a uspokojivější vysvětlení bylo, že prostě není střízlivý. A drogy by byly ještě zajímavější.
"Fajn! Nic tam ale nenajdete!" odpověděl Doyle už vztekle a otevřel dveře u řidiče. Přejel dítě, je vrah, je nepozorný vrah, ale nikdy by před jízdou nepil ani nic dalšího! Strážník nakoukl dovnitř a když neshledal nic podezřelého, žádal otevření kufru. Doyle, se vzdorovitým výrazem, přešel dozadu a nechal víko vystřelit nahoru.
"Ou bože!" v dalším okamžiku se odvrátil a předklonil, jako by hodlal zvracet. Jeho žaludek k tomu ostatně neměl daleko. Strážník střelil pohledem na obsah kufru, potom na Doyla a vytáhl zbraň.
"Ihned ruce na auto! Dělejte! Ruce na auto!" vyštěkl.
"To už jsi hotová, Alexx?" vykoukl Eric zpoza fotoaparátu, když zřízenci zvedli mrtvé děvčátko na lehátko a překryli plachtou.
"Ne, ale toho broučka nechám až na potom. Nemůžu před jejími rodiči," nenápadně se podívala na dvojici, která stála opodál. "Ale tenhle chudák se dočká hned," došla ke kufru. "Musí být pořádná smůla prozradit jedno tělo jiným."
"Jo, na tohle celá ulice asi jen tak nezapomene," přikývl Eric.
"Jenže tohohle muže nenabral autem, vypadá to, že ho někdo střelil a potom schoval sem."
Uprostřed čela měl krásnou kulatou díru, na kterou ukazovala. "Všechna krev, co mu v těle zbyla, se usadila na druhém boku. Ale uvnitř žádná není," vydechla, když tělo namáhavě trochu pootočila, aby zkontrolovala svou domněnku. "A pěkně se při tom nadřeli. Ten chlap musí mít aspoň sto kilo."
"Nemáme původní místo činu," opět Eric přikývl. "Chceš s ním pomoct?"
"Jo, tady ho prohlédnout nejde, je ztuhlý a namačkaný dovnitř, pořádně s ním nepohnu."
Po chvíli urputného souboje se zaklíněnýma nohama a rukama konečně tělo povolilo a bylo naloženo do auta, stejně jako předchozí.
"Dám vědět, jakmile budu něco mít," oznámila ještě Alexx a nechala kriminalisty o samotě.
"To auto vůbec nebrzdilo. Až na poslední chvíli," připojila se k Ericovi Calleigh.
"A ty se divíš? Já mít v autě mrtvolu, taky se jí chci zbavit co nejrychleji."
"Jo, jenže takhle to odnesla nevinná holka. A před očima rodičů …"
"Byla to nehoda. A tady ani víc než známky nehody nenajdeme. Vzal jsem otisky z kufru auta a ze dveří, uvnitř nebyla žádná zbraň. Důkladně ho prohlédneme až v laborce."
"Ten Doyle jel přímo z domova?"
"Podle strážníka ano, proč?" podíval se na ni Eric a trochu přivřel oči proti slunci.
"Tak potom bude nejvíc důkazů asi tam."
"Horatio tam už poslal Natalii s Timem. My se máme zaměřit na auto a na Doyla. Co si vezmeš?" zeptal se, protože s místem už končili. Málokdy jim nemůže téměř nic poskytnout a většinou je taková situace k vzteku, ale dnes byli kriminalisté rádi. Teplota neklesala a klimatizované laboratoře byly v těchto dnech požehnáním.
"Jako správnému chlapovi ti nechám auto," zářivě se usmála, stáhla si rukavice, sbalila věci a odjela spolu s detektivem Trippem, který ještě jednou procházel výpověď rodičů a sousedů, k výslechu Gordona Doyla. Eric zatím musel čekat ještě na odtahovku.
Žádné komentáře:
Okomentovat