Vánoce. Tyhle svátky mám docela rád. Ale měl bych je raději v klidnější formě. Nemám vůbec nic proti výzdobě a cukroví. Naopak. Kdo by asi měl něco proti cukroví. A chápu, že když tady zůstávají i děti bez svých rodin, rádi si ozdobí stromek a hrají na existenci Santy. A někteří i jiných, podle toho, z které země pochází.
Jenže když je tu shon a chaos a i dospělé, co by měli mít rozum, popadne bláznivá nálada a začnou dělat hlouposti, klidně bych se bez toho obešel.
A že hlouposti tu někteří dělají moc rádi.
Storm nechává sněžit.
Kurt si hraje s dětmi, jako by byl dítětem sám.
Logan dělá cokoli, co naštve Scotta.
A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.
Ale dokud tahle škola stojí a dokud se neotřásá v základech, je lepší nechat je se radovat, než řešit obyčejné a zlé problémy. A pořád jsou to o mnoho klidnější svátky, než kdyby někdo útočil na nás či se snažil způsobit katastrofu.
Jenže když se v jednu chvíli opět ozval obrovský hluk, kterému by někdo snad mohl říkat koledy v moderní verzi, rozhodl jsem se nevnímat to a pokusit se dostat mysl za zdi školy, kam tenhle hluk nazývaný hudba nedolehne.
Pak jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Rozhodně to není v pořádku. A to něco je přímo tady. Přímo u dveří.
Dostal jsem se proto dolů. Nikoho ani nenapadlo chodit ven. Bylo pod nulou a uvnitř si každý našel nějakou zábavu.
Ale přeci jen někdo venku zůstal.
Otevřel jsem dveře.
Malá postavička, která dosud seděla na schodech, se ohlédla a prudce vyskočila na nohy. Měla dlouhé hnědé vlasy sepnuté do culíku, zimní boty, kalhoty a možná až příliš velkou bundu. A k tomu uplakané oči. Nebyla starší, než pět let.
Úplně zmrzlá a úplně opuštěná.
Jakmile jsem se jí podíval do očí, myslím, že jsem všechno hned pochopil. Vysílala ke mně nehlasně odpovědi na otázky, které jsem nevyřkl, ale při tom si to sama příliš neuvědomovala. Snažila se říct, proč tu stojí, ale nedokázala to. Pořád mi jen v hlavě promítala obrázek odjíždějících rodičů.
Byla to telepatka. A její schopnosti se projevily natolik, že rodiče odmítli vychovávat mutanta.
Stejný osud, jako osudy spousty dětí, co sem přišly.
"Pojď dovnitř a neměj strach," uhnul jsem, aby mohla sama projít, a přidržel jí otevřené dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat