Rána pěstí do kapoty.
Spíš zoufalá, než vzteklá. Nechtěl úlevu, věděl, že se tak nestane. Právě naopak. V kloubech prstů se začala ozývat vlna tupé bolesti.
Nepřišla.
Lidé kolem něj občas zvědavě zvedli oči, ale většině z tupé newyorské masy byl chlápek v kravatě, mlátící do auta, lhostejný. Obešli ho stejně, jako obcházeli svou osobnost, stávajíce se nepotřebným a nahraditelným střepem šedé skládanky města mrakodrapů.
Otevřel dveře a nasedl. Uběhla další minuta, v níž nenastartoval. Rozum říkal, ať odjede. Ať neplýtvá časem na něco, co už nemá smysl. Ať konečně otočí klíčkem a zmizí. Jenže tu bylo také srdce. Jeho věčný oponent. Nutilo ho čekat. Alespoň ještě pět minut, které byly předem ztracené.
Nepřišla.
Rozum. velel čím dál pronikavěji odjezd, ale srdce přemlouvalo. Třeba dalších pět minut. A on věděl, že až uplynou, bude chtít čekat dál. Další a další minuty, kdy mu bude láska lživě našeptávat, že za tu další už možná přijde.
Nepřišla.
Konečně zvítězil rozum, poručil rukám nastartovat a odjet zpátky mezi prázdné stěny v této chvíli neutěšeně tichého bytu. Bytu, kde se dnes v podstatě nemělo změnit nic a zároveň všechno.
Ani sem nepřišla.
Strhl pásku, kterou měli společně přetrhnout až odemknou. Její nápad. Překročil práh, kterým měli společně vstoupit do nového života. Sledoval z okna přicházející večer, jenž měl patřit pouze jim.
Ale ona nepřišla. Nechtěl přemýšlet nad tím, proč. Teď to ani nechtěl vědět. vůbec ho nenapadlo zavolat, nebo jet tam, kde předpokládal, že by mohla být.
Nepřišla.
Otočil se zády k oknu. Proč vždycky selžou ty nejkrásnější plány. Podíval se na postel. Copak štěstí se před každým dalším krokem musí danit?
Nechal uplynout celý zbytek dne, kdy si měli říct své ano.
Ale ona nepřišla.
Když už konečně vytáčel číslo, v duchu si připravoval alespoň jednu větu. Jednu, která by dostatečně vyjádřila to nejpodstatnější. Právě teď ale rozum zradil a než stačilo srdce zahájit improvizaci, z reproduktoru se ozval přístrojový hlas. Uživatel je momentálně nedostupný. Opakujte prosím - zavěsil.
Vyndal z kapsy krabičku s prstýnky. Jeden měl ode dneška zdobit jeho a druhý její prsteníček. Na honem ho nenapadlo, co s nimi udělat, tak je pouze přendal do kapsy saka, přehozeného přes křeslo.
Nepřišla.
Zbývala poslední hodina neklidné noci strávené trhaným spánkem v křesle a musel jít znovu čelit rušným ulicím. Nebyl naštvaný. Jen zklamaný. Ne kvůli ní, ale kvůli osudu, který si s ním pohrává. Klidně ho nechal zamilovat se, požádat ji o ruku, nechal ho čekat na chodníku jako čekává bezdomovec na almužnu a spásu, přestože o pár stránek dál bylo napsáno nepřijde.
A nepřišla.
Těžko opouštěl byt. Něco v něm chtělo opět vyčkat ještě pár minut v přesvědčení, že se ozvou klíče v zámku. Tomuhle naivnímu já už ale nevěřil a odešel. Bude muset čelit práci, kolegům, okolí, jí..jí?
Naštěstí o jejich svatbě neměl nikdo vědět, takže se ho ani nikdo neptal. I tak se ale nezbavil nervozity. měl sotva chvilku po začátku směny a už netrpělivě čekal na konec.
Přemýšlel, jestli se raději nepřestěhuje do svého starého domova. Jenže jednou přijít musí. Jednou si musí stanout tváří v tvář a ona musí vysvětlit, co se stalo. Nevěděl proč, ale z čista jasna o to nestál. Prostě včera tu byla a dnes..dnes už není. Zvláštní rozpínající se prázdno mu ji přes noc vytlačovalo z těla i mysli. Připadal si příliš apatický. Jako by ho to, že nepřišla, zasáhlo natolik, až nedokázal nic cítit. Ani smutek, ani vztek, lítost nebo strach. Opouštěly ho i zbytky zklamání a, což bylo nejhorší, i lásky.
"Detektive Flacku," částečně ho vytrhl čísi hlas, "hlídka hlásí vraždu na 120."
"Jo, hned tam budu. Kontaktujte CSI."
Ten kdosi, kterému příkaz patřil zase zmizel a Flack se začal sbírat k odchodu.
Stella Bonasera a Mac Taylor dorazili na ohlášené místo činu.
Stella se sklonila k mrtvé, zatímco Taylor se postavil po bok nezvykle kamenně a netečně se tvářícího detektiva z oddělení vražd.
"Vypadá to, že měla prožít svůj šťastný den..ale prstýnek už jí nikdo nenavlékne," prohodila Stella při pohledu na ženiny dlouhé bílé šaty bez ramínek. Přes ramena měla přehozené béžové sáčko proti zimě. To teď leželo rozhozené pod ní. Pečlivě učesané vlasy jí místo svatebního překrývaly tvář závojem smrti. Šedé oči byly naprosto prázdné a němý, vyděšený pohled přidával na zoufalosti celkového dojmu nikdy nenaplněného snu. Dobrou polovinu vrchního dílu šatů zabírala krvavá skvrna s otvorem po kulce uprostřed.
Taylor pohlédl na Flacka. Zdál se výrazně pobledlý a oči se mu leskly.
"Jmenuje se Jessica Beallová, 28 let," hlas měl podivně dutý.
"Měla u sebe doklady?" ptal se Mac.
"Nevím …" pokračoval, hlas stále ztrácel na barvě, upadaje do čím dál větší apatie, " a máte pravdu," dodal, když se po něm udiveně ohlédli, "prstýnek už jí nenavléknu," to poslední téměř nedořekl.
Jednou se museli střetnout tváří v tvář. Teď k tomu došlo. Stejně tak už mu vysvětlila, co se stalo. Proč nepřišla. Ani nemohla přijít.
Jeho láska byla zavražděna ve svatební den.
"Done …" ozval se nesměle Mac. Neodpovídal a stále zíral na jedno místo.
"Jess …"
"Pojď dál. Pojď odsud pryč," snažil se ho odtáhnout. Ten se ale ani nehnul. Doteď ji nepostrádal, ale prázdno, které mu ji předtím vytěsnilo, se v okamžiku, kdy ji spatřil, začalo opět plnit. Její úsměvy, vůně, slzy, smích, doteky, polibky …
Zemřela.
Bonaserová si sundala rukavice a kývla na Maca, aby se práce chopil sám. Ona vzala Dona kolem ramen. Pálila ji spousta otázek a věděla, že minimálně několik z nich mu bude muset položit.
Zemřela.
Neslyšel, jak na něj tiše mluví. Ani kdyby křičela, nevnímal by to. Jen povolil a nechal se odvést stranou. V představách se střídaly jiskřící oči zimní oblohy, ze které se sype sníh, nepropustně šedé jako nebezpečné vody, s neživými, prázdnými kameny. Proč ho osud nechal zamilovat se, když o pár stránek dál bylo napsáno Zemře?
A zemřela.
"Done … je mi to hrozně …" ještě než stačila doříct, umlčel ji. Nestál o lítost a soucit.
"Už den jsme měli být manželé," pronesl s uštěpačnou ironií, kterou zaháněl touhu se rozbrečet. Nevěděla, jak mu pomoci, když všechny pokusy zjevně odmítal.
"Měla ještě nějaké příbuzné?"
"Ne … rodiče už nemá, je … byla … jedináček," když nahrazoval přítomnost minulým časem, přímo se zalykal. Chtěla říct, ať klidně brečí. Neodvážila se.
"Vlastně počkej … její dcera Cindy žije s otcem … v Oregonu."
"Takže je to na tobě," myslela podat informace, které by pomohly. "Můžu se tě zeptat na pár věcí, nebo mám počkat?"
Vzpomněl si, jak se tehdy ptal on jí. A stejně jako ona odpověděl: "Ne, chci to už mít za sebou."
"Dobrá … ona … mířila na vaši svatbu?" ach, jak jí tohle bylo nepříjemné.
Přikývl.
"Měla nějaký důvod být … v téhle ulici, bez vozu, bez doprovodu?"
Zavrtěl hlavou, "Měla přijet taxíkem. Nechtěla jet se mnou … prý abych jí viděla až u obřadu," usmál se pro sebe. Ano, taková byla. Pak si ale uvědomil nevyvratitelný konec a úsměv stekl z tváře jako zmrzlina na slunci.
Zemřela.
"Budu potřebovat telefon, z kterého si taxi objednala. Měla nějaké nepřátele?"
"Ne … pracovala jako sestra v nemocnici. Mimo tu už neměla moc známých, ona … se přistěhovala před čtyřmi lety …"
"A nenapadá tě nikdo, kdo by se chtěl třeba … pomstít tobě?"
"Takových by bylo, Stello … stejně jako tobě. Ale o Jess a naší svatbě nevěděli ani kolegové …"
"My najdeme toho, kdo jí to udělal," vzala ho za ruku.
"Kolikrát už jsem tohle říkal …" stiskl ji, " a myslel si, že to příbuzným aspoň trošku pomůže. Ale ne."
Zemřela.
Žádné komentáře:
Okomentovat