K tomuhle vůbec nemělo dojít, ne, nemělo se to nikdy stát.
A rozhodně ne teď.
Je tak strašně krásná, roztomilá, ani nebrečí, taková malinká a bezbranná … nemůžu ji tady nechat, nemůžu odejít.
Jenže když neodejdu, nebude naděje ani pro ni, ani pro mě. Tenhle svět se pomalu rozpadá a projít zpět do minulosti je jediné řešení. Kolonizovat divočinu v Terra Nově je možnost pro přežití, ale musím tam sama.
A ona je tak nádherná a taková … moje … při tom se mnou nesmí! To ti nemůžu udělat … hm, ani nevím, jak ji oslovit.
Měla bys mít roztomilé jméno, to by se k tobě hodilo. Možná Juny. Janie. Julie.
Ano. Budeš Julie. Moje malá Julie.
Moje? To sotva.
Byla jsem celou dobu odhodlaná jít, ale teď, když ji držím v náručí, tak opustit ji vypadá jako nemožný úkol. Mám ji tu nechat samotnou, ani nevím, co by s ní bylo! Nevím, jestli by vůbec přežila, nevím, jestli by mohla přijít za mnou, až přijde vhodný čas.
Ale nemůžu tu ani zůstat a čekat, až svět zanikne.
Mám jít a vybudovat nám naději, nebo ji mít u sebe a zůstat v beznaději? Tohle přece nejde rozhodnout.
Kdyby se prostě narodila a já jí nevěnovala jediný pohled, šla bych. Ale teď? Kdo mi zaručí, že se bude mít dobře? Kdo mi zaručí, že toho nebudu litovat? To ani zaručit nejde, budu toho litovat, dokud ji zase neuvidím. Možná do konce života!
Ale musím.
Doufám, že se uvidíme, Julie. Doufám, že se budeš mít dobře. A doufám, že mě nebudeš nenávidět za to, co udělám.
Už je to docela dost dlouho, co jsem přišla sem a naučila se tu žít. Naučila se to sama a od té doby to učím všechny příchozí. Pořád a pořád dokola a pořád a pořád řeším problémy ohledně naší bezpečnosti a doopravdy nevyzpytatelné přírody šedesát milionů let před mým narozením. A šedesát milionů a skoro sedmnáct před narozením někoho jiného. Naučila jsem se na ni nemyslet a dělat, že vůbec neexistuje.
Ostatně je to tak lepší. Nechci, aby se o ní dozvěděl i její otec, co je shodou okolností tady. Co to tu shodou okolností celé řídí. Prostě jsem ji musela vyškrtnout ze života, a to jsem udělala. Pro její vlastní dobro. Pro to, aby jednou mohla přijít a mít naději, že nezanikne spolu se světem. Aby mohla žít v o něco lepším místě, než to, kde žije teď.
Jenom jsem nikdy pořádně nevěděla, jestli tu šanci doopravdy dostane. Jestli sem přijde, nebo už ji neuvidím. Až do včerejška.
Dostala se sem další výprava. Pár vědců s rodinami a mezi nimi i manžel doktorky Shanonové s jejich dětmi. Čtyřmi. Třemi naprosto jasně podobou jejich a čtvrtým, děvčetem, s očima po svém otci. Bohužel, ne tom, koho za otce považuje.
Julie.
Netušila jsem, kam se po narození dostala, a za tohle můžu být ráda. Měla dobrou výchovu v dobrém prostředí, mohla být určitě šťastná a určitě taky byla. Vypadá docela spokojeně, neublíženě a normálně. Jen nevím, jestli tuší, že je adoptovaná.
A taky nevím, jestli Shanonovi ví, čí doopravdy je. Jestli jim dali v nemocnici záznamy o mně.
Aspoň, že její otec zatím není ožehavé téma, pokud si toho někdo nevšimne. Možná jsem jenom paranoidní, ale od prvního pohledu jejich podobu vidím.
Jednou to praskne.
A jednou to bude průšvih.
Tehdy, když se narodila, jsem si přála, ať mě hlavně nezačne nenávidět za to, co jsem musela udělat. Jenže teď mám pocit, že se tak stane. Určitě se tak stane. A nejen ona.
Až to dojde i ke komanderovi, to bude teprve bouřka.
Ale neměla bych na to teď myslet. Neměla bych ani nic dávat najevo, i když je těžké nedívat se na vlastní dítě, kdykoli se ukáže, a ignoruje mě, jako úplně cizího člověka, kterým pro ni jsem. A ještě nějakou dobu budu. Pokud ne na vždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat