Flack se pomalu zvedl z křesla. Celou svou směnu proseděl na kriminálce. Několikrát ho sháněl šéf, ale jemu to bylo jedno. Nevzal si dovolenou, jenže jeho vlastní práce byla poslední věc, na kterou myslel. V hlavě se mu začal rodit plán, jak toho bastarda dostat do rukou. Musí však ještě počkat na posun vyšetřování. Sedl do svého auta. Všiml si, že na zadní sedačce leží něco bílého. Sakra … naposledy tam zapomněla rukavice.
Otočil se zpět dopředu. Ruce, neovladatelně roztřesené, se pokoušely nastartovat.
"Flacku! Heej!" slyšel přes sklo, protože motor ještě nenaskočil, aby hlas přehlušil.
"Flacku!" ťukal Danny na okno auta. To sjelo dolů a dovnitř proudil studený vzduch. Byl v něm cítit další brzký sníh.
"Hm?" pomalu se obával, že přijde o hlas, když ho tak málo používá.
"No, původně … ale jak tě tak vidím, stejně bys nikam nešel, co."
"Promiň," zavrtěl hlavou.
"Hele, co se stalo? A neříkej, že nic," zkoumal pohledem zmučený obličej.
"No … to bohužel říct nemůžu."
"A?" vybízel ho k pokračování.
"A čekám, až najdou vraha."
Messer stále nechápal.
"Vraha mojí snoubenky."
"A já zase vím všechno jako poslední! Done, to mě mrzí. Kdybys něco potřeboval …"
"Nepotřebuju … a nechci tě zdržovat." konečně nastartoval, odjel a nechal Dannyho stát u parkoviště.
Ten se cítil velmi trapně. Skutečně nevěděl, že Donova snoubenka zemřela. Neměl ho nechat odjíždět. V takové situaci, sám, nepochybně ve společném bytě, kde jsou všechny její věci...
Nemohl vědět, že domů nemíří.
Aiden čekala uvnitř. Když parkoval na přecpaném parkovišti, bůhví proč jsou v zimních dnech kavárny častým útočištěm spokojených párů, začalo sněžit. Vystoupil a vlasy i kabát mu vločky okamžitě začaly zbarvovat do bíla. Byly velké, těžké a téměř přes ně nebylo vidět. Cítil se, jakoby mu dopadaly na srdce a tížily ho. Před vchodem smetl bílou pokrývku z ramen a vešel. Rozhlédl se. O pár stolů dál vedle obrovského okna, seděla kriminalistka. Dívala se střídavě do ubrusu a do okna. Nejspíš pochybovala, že se objeví. Nebyla to totiž půl hodina, co se sem dostával, ale o dvě desítky minut víc. Chvilku předtím, než k ní došel, si ho konečně všimla.
"Ahoj," to už se usazoval ke stolu. "Promiň, že jdu pozdě."
"To je dobrý. Já tě chápu," napila se z poloprázdného hrnku kafe. Hned se k nim přitočila servírka. Flack si objednal totéž a mlčel. Nečekal, až Aiden začne. Celý den mu nebylo do řeči a teď to není lepší. Krom těch několika vět prohozených s Dannym nepromluvil. I pozdrav zněl poněkud ochraptěle.
"Tak co, jak se cítíš?" zeptala se. Stále měla starostlivý podtón.
"Jak bych podle tebe měl?"
"Nevím. To nevím. Už máte něco o vrahovi?"
"Ne. Nebo mi aspoň nic neřekli. Až ale zjistím, kdo to byl …"
"Hlavně neudělej žádnou pitomost, ano? Ať to odnese jen on, ne ještě ty."
V odpověď se uchechtl. Myslel si své. Ale jí pro klid duše přisvědčil. "Víš, že bychom měli dítě? Byla těhotná," prohodil jen tak mimochodem.
Povzdechla. Na stole měl vedle právě přineseného hrnku, ze kterého stoupala pára, volně položenou ruku. V okně se odrážela poblikávající světla každoroční výzdoby New Yorku. Ta byla nepřehlédnutelná. Na každém kroku měla na obyvatele dopadat vánoční nálada. Komerce a přeplácanost ale požadovaný efekt utlumila.
Svou dlaň položila na jeho. Letos to všechno šlo vůbec kolem něj. Místo shánění dárků bude zařizovat pohřeb.
"Hlavně to nesmíš zabalit. Je to rána. A skutečně mě mrzí, že ze všech lidí se stala zrovna tobě. Ale není všem dnům konec."
"To není. Ale ani se mi dnes nechce myslet na to, že by to mohlo být lepší. Že bych si třeba někdy ještě našel jinou."
"Nemyslím to takhle. Všechno má svůj čas."
Ale doufala, že ten přijde brzo. Vypadal hrozně. Takhle ho neznala. Jakoby se měl každou chvíli složit. Často nasazoval nepřítomný výraz jako důkaz nostalgie příliš čerstvého smutku.
"Jo. No a co ty? Promiň, ale jestlis chtěla mluvit o mně … radši změníme téma."
"Fajn. Ale na mě toho nic moc zajímavého není."
"Tomu nevěřím."
Překvapeně pozvedla obočí. "Noo … vždyť krom práce nic nemám. Říkals, že čekala dítě …" přece jen se vrátila k němu a Jess. "Ty bys chtěl být otec?"
Usmál se. Vůbec poprvé od její smrti se upřímně usmíval.
"No … nejdřív vůbec. Když pominu všechno ostatní, jsem detektiv a to není ideální. Jistě, někteří děti mají, ale starší. S malým dítětem skloubit tuhle práci … Jenže pak mi to prostě oznámila a … najednou jsem se nějak začal těšit. Viděl jsem se v té roli...asi to byla chyba. Člověk se nemá těšit."
"Měls právo být šťastný a za nic nemůžeš," stiskla mu ruku za kterou ho stále držela. I když nechtěl a hrozně ho bolelo o tom mluvit, slova plynula sama. Nedokázal v sobě všechno déle držet. Pustit emoce na povrch aspoň trochu ulevilo. Přestával v uších slyšet věčné Nepřišla … Zemřela … Není.
"Všechno stejně jenom dohady. Už nic nebude. Ty děti nechceš?" vypálil na ni.
"Záleží na tom s kým," usmála se. "Teď zrovna se žádný otec nevyskytuje," ale s tebou bych to klidně zkusila, dodala si v duchu.
"To určitě nebude trvat dlouho," až teď si pořádně uvědomil, že ho drží za ruku a pohladil ji palcem. Dodával si tak pocit, že stále patří sem, na Zem, do států, do New Yorku, k těmhle lidem.
Pokrčila rameny. "Každý stav je dočasný."
"Kromě smrti."
"Done, prosím, takhle už nemluv!"
"Dobře, omlouvám se," Jelikož ale neměl na nic jiného myšlenky, nastalo ticho. Za normálních okolností by se dalo označit za trapné. Atmosféra však nebyla napjatá. Mezi nimi visela upřímnost, hřejivá snaha podpory a přátelství.
Servírka odnesla nyní už prázdné hrnky a zeptala se, jestli si dají ještě něco. Don odmítl. Celý den byl jen o kafi a to mu úplně zničilo chuť na cokoli dalšího. Aiden si vybrala ještě alkoholický koktejl. V tom si ale vzpomněla na vlastní auto stojící před kavárnou.
"Jestli chceš, tak si dej. Vezmu tě domů," nabídl jí. Nakonec tedy objednala.
"Nemusels, vybrala bych si jiný."
"V pohodě. Nikam nespěchám ani nemám jiný program," A opět ticho. Jen tam seděli, drželi se za ruce, Aiden upíjela koktejl. Venku tiše padal sníh, oba přemýšleli, co teď. Nemohli najít žádné společné téma. Možná ho ani nepotřebovali. Přemýšleli každý nad něčím jiným, přesto v podstatě o tom samém.
Pozoroval ji jak pije. Hrozně ho chtěla obejmout. Nepochybně potřebuje pomoc, i když to nikdy nepřizná a neřekne si o ni. Radši se bude dál topit a plácat sám v sobě.
Byl zkrátka praštěný jejím srdcem. Úder jeho vlastního se mu ale před dvěma dny ošklivě vrátil. Pár hodin zběsile tlouklo a on měl pocit, že se udusí. Pak přestalo. Po zradě času jako léčitele, vůbec po nejtvrdším dopadu reality světa, se uzavřelo a marně samo foukalo rány. Když ani tohle nepomohlo, rozhořelo se pro pomstu. A zatím nedovolovalo nikomu, aby žár uhasil. Stejně by neměl šanci. Jediná pravá voda je zúčtování mezi ním a vrahem. A to bude konečné.
"No a co teď vůbec budeš dělat?"
"Až vyřeší případ, zařizovat pohřeb," řekl prostě. Až ji zarazilo jak samozřejmě a věcně to znělo.
"Tohle jsou hrozný Vánoce."
"Nevybereš si. Když ne já, tak ty. Když ne ty, někdo jiný. Každý rok a bez výjimky."
Svíčka, jedna modrá, zelená nebo červená ve svícnu odpovídající barvy, hořela na každém stole, zhasla. Knot zčernal. Pozorovali rozvětvený stoupající dým, dokud i ten nezmizel.
"Víš, co by mě asi nejvíc mrzelo?"
"Ne."
"Kdyby její smrt byla jen blbá shoda náhod!"
"Když se to tak vezme, všechno jde brát jako shodu náhod. Navíc v případě úkladné vraždy jsi v nebezpečí taky."
"No a?" bezmyšlenkovitě sloupával pramínek vosku, táhnoucí se po délce zbytku svíčky, "Stejně už tu nikoho nemám, komu by na mně víc záleželo. Ani mně na sobě nezáleží."
"To není pravda! Mně ano," vyhrkla. "Jako … jako na skvělym člověku a kamarádovi," dodala honem, aby předešla špatnému vyložení.
Jestli si to ale vůbec nějak vyložil, nebylo úplně jisté. Už podle pohledu se stále úplně nevrátil do přítomnosti.
"No když myslíš … Hele Aiden, mohla bys mi potom pomoct s vyřizováním?" zeptal se konečně.
"Jo, určitě. Samozřejmě."
Dopíjela.
"Můžeme jet, nebo …?" ukázal na prázdnou sklenici.
"Ne, už pojedem. Ještě bych se ti tu byla schopná opít."
"Tak na to jsem v posledních dnech expert já. Stejně mi ale budeš muset říct adresu. Kde bydlíš ty, nějak nevím," zvedl se s úsměvem a počkal na svou společnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat