"Aiden … Done jsi v pohodě?" přiběhla k němu Stella.
"Jo ale kdo je …" snažili se dostat k tělu, které mezitím někdo taktéž uhasil.
"To není ona, je to …"
"MOJE AUTO!" ozvalo se za nimi vyděšené, naštvané a překvapené. Kriminalisté se otočili po hlase a upřímně si oddechli. Burnová nevěřícně zírala na divadlo před sebou.
"Co se stalo s mým … kdo to byl?" křičela pořád, jako by to byl nepovedený vtip někoho z nich.
"Spíš bychom měli zjistit, kdo byl tohle," odpověděl jí Mac od mrtvého těla. Zda před ním leží muž či žena nebylo možné jasně rozeznat, ale sázel spíš na muže. "A co dělal v tvém autě."
"Rozhodně tam neměl nikdo co dělat."
"V tom případě … to byl útok na tebe," podívala se na ni Stella. Don mlčel.
"Na … na m …" podívala se Flackovi do očí. Nemusel nic říkat, dokázala si to v nich přečíst stejně, jako natištěné v novinách. Stella sledovala jejich krátké pouto a nejspíš také pochopila.
"Kdo za to může zjistíme. Do té doby na sebe oba dva dávejte velký pozor."
Je snad možné, aby Andrej Dimitrov nebyl poslední Zorro mstitel? To nesedí. Ne, určitě jen náhoda … nebo omyl. Někdo si spletl auto a chtěl vyhodit … třeba Macovo nebo její!
"Done, vezmi Aiden dovnitř, my to s Macem zvládnem."
"Hele já nikam nejedu, chci pomoct," ozval se ihned Danny.
"Dobře, tak si vezmi na starost tělo," ukázala Stella na vybouleniny pod plachtou, kterou zrovna zvedali na vozík a chystali se odvézt Hammerbackovi.
"Fajn," zamířil do dveří, kde zmizeli Flack s Burnovou.
"Vy ostatní, pokud vás výbuch nezasáhl a neviděli jste nic, co by pomohlo, vykliďte laskavě prostor. Kdo je zraněný, dojde si na ošetřovnu, kdo něco viděl, zůstane, ale tam na té straně, ať nepřijdeme o důkazy!" zahulákal Mac do davu na parkovišti. Část lidí po jeho slovech odešla, část se opatrně přesouvala na určené místo.
"Je nás málo. Někdo je musí vyslechnout," řekla Stella tlumeně.
"Mám zavolat Hawkese?"
"Odjel asi před půl hodinou. Nebude se mu to líbit."
"To je jedno, máme další směnu."
"Hele, nech ho být. Já se jdu převléct, protože v tomhle toho moc neudělám a odchytnu Dannyho ať je vyslechne. Tělo zatím zpracuje patolog."
"Dobrá," Mac vylovil svůj kufřík, natáhl rukavice a snažil se najít příčinu výbuchu.
"Aiden mrzí mě to. Nikdy jsem s tebou neměl nikam chodit. Mohlo tě to zabít," začal Don zničeně, jakmile se dostali z dosahu kolegů.
"Třeba to nebylo na mě. Ty si nic nevyčítej jo. A i kdyby, nic se nestalo."
"Nemáš čím jezdit."
"No a? To přece není důležitý."
"Ale tvůj život je."
"A dost už, Donalde Flacku. Pojedem radši domů. Oba dva. A ty se přestaneš litovat."
"Ale …"
"Bez toho věčného ale. Potřebuješ odpočinek. Něco jsem ti slíbila, tak to zařídíme jo?"
Podíval se na ní, bylo jasné, že nemá žádný smysl odporovat nebo se snažit o změnu jejího plánu. Ani na to neměl sílu. Tak jen přikývl. Venku poletovaly drobné vločky, dosedaly na spáleninu vraku, co býval Aideniným vozem a ihned se rozpouštěly. Na zemi se pak přidávaly k mnohým dalším, které tvořily už docela vysokou vrstvu, každým dnem přibývající.
"Odvezu tě k tobě, už v tom mám menší praxi," narážel na večer, kdy ji vezl z kavárny.
"Hele něco bylo v plánu. Já chápu, že se ti do toho nechce, ale udělat se to musí. A čím dřív, tím líp."
"No dobře. Ale nechci tě zneužívat, po tom co se stalo."
"Klid jo. Já jsem v pořádku. Teď zajedeme k tobě, vyřídíme všechno potřebný a bude to za tebou," mluvila na něj jako na malé děcko, protože se zdálo, že vůbec neposlouchá nebo nevnímá.
Bez toho, že by projevoval nějaký zvláštní zájem o to, co se s ním momentálně děje, dojeli před budovu, kde bydlel. Beze slov se dostali až před dveře jeho bytu, odemkl a stále v mlčenlivosti pustil Aiden dovnitř. Rozhodla se nečekat, až jí řekne kde se může posadit nebo až cokoliv řekne. Nejspíš to bylo správné rozhodnutí, nevypadal na chystanou změnu ticha.
Objevila obývák, sedla si a čekala. Neochotně přišel za ní a zůstal stát u dveří.
"Nechceš něco k pití?"
"Hlavně žádný alkohol."
Přinesl jí džus. Sobě whisky. Po prášcích na bolest se mu pohybovalo o mnoho lépe.
Všimla si fotky na stole. Byla na ní vyobrazená stejná tvář, jako na několika dalších na polici. Poznala v ní ženu, která dnes leží na patologii a čeká, až vyřídí, proč jsou vlastně tady.
Napila se. Jablko.
"Hm … říkals, že něco už jsi vyřizoval."
"Jo … tedy … tedy pokoušel jsem se dát dohromady jak to vůbec má být … domlouval se s pohřební službou …"
"A domluvil ses?"
"Zhruba mi načrtli ceny …" bylo pro něj hrozně těžké takhle mluvit. Brát celou záležitost věcně a účelově. Stále více v něm sílil pocit neschopnosti, tupě mu tlačil na všechny vnitřnosti a on se obával, že už toho moc říct nezvládne.
"Podívej, jestli je to nad tvé síly, domluvím se s nimi sama. Hammerback nechá převézt tělo a oni se o ni postarají. Jen je nutné říct, co a jak."
Dolil si skleničku, kterou během těch dvou pronesených vět vyprázdnil.
"Dojdu si do auta … mám tam pár věcí …"
"Nesnaž se pořád utíkat, stejně neutečeš. Sám před sebou neutečeš a před ranami osudu taky ne. Dostihnou tě brzo a pomstí se."
"Nechci utíkat ani se vyhýbat, jenom pro něco jdu do auta," řekl trochu rozmrzele a naštvaně. Ona vůbec nechápe jak zbytečně se snaží a jak to bolí.
"Dobře. Já počkám."
Zaklaply za ním dveře a ona se znovu napila. Je to tvrdohlavý beran. Snaží se všechno překonat sám, nikomu nedovolí pomoct. Vyřídit formality kolem pohřbu je přitom to nejmenší. Uzavírá se úplně před vším.
Vstala a rozhlédla se po místnosti. Těch fotek Jess tu bylo víc. To také není dobře. Přešla k oknu. Cestou zahlédla pár věcí, co bezpochyby patřily také jí. Ani nechtěla vědět, jak moc se v tomhle bytě Don dusí, když ji všechno připomíná.
Sněžit dosud nepřestalo. Vločky padaly ve velkých rozestupech a vypadaly jako kousky peří. Na parapetu ležela nachová krabička. Vztáhla po ní ruku, ale nakonec se neodvážila pohyb dokončit. Věděla, co ukrývá.
Napadlo ji, že by třeba tady, třeba u toho okna, neměla stát ona, ale Don se svou právoplatnou manželkou Jessicou. To oni společně by se měli dívat, jak sněží, jak vločky odráží jiskry z jejich očí, oni dva měli být šťastní. Nikdy nebudou.
Už to bylo asi deset minut, co Flack odešel. Trochu dlouhá doba i na všechna ta poschodí. Počká. Ještě pět minut.
Nepřišel. Začala v ní hlodat pochybnost.
Na věšáku bylo několik klíčů. Vyzkoušela, který z nich půjde do dveří, vzala svůj mobil, zamkla a vyšla na chodbu. Nikde na ní nebyl. Výtah neslyšela, po schodech sešla až do přízemí a nikde se s ním nepotkala. Vyšla ven.
Auto stálo přesně tam, kde zaparkovali. Jedna věc na něm ale nebyla správně. Dveře byly otevřené a Flack nikde.
Šla blíž. Na sedačce se válely nějaké papíry, klíčky ležely na zemi. Jinak žádné stopy po čemkoli, co se mohlo odehrát.
Začala pomalu propadat panice. Zkusila vytočit jeho číslo. Nejdřív vyzvánění..asi desetivteřinové. Potom tón v reproduktoru utichl a mobil byl nedostupný.
Zoufale se rozhlédla kolem. Nikde se nic nepohnulo, nic se neozvalo ani na volání. Zkusila popoběhnout směrem k silnici. Narazila na stopy pneumatik. Vrátila se k autu. Ničeho se pro jistotu nedotýkala, jen se blíž podívala na dveře. Zdálo se, že na rámu je tmavá skvrna. Světlo tu bylo mizerné a zrak zhoršovaly padající vločky. Rozsvítila displej telefonu a obrátila k tomu místu. Rudá skvrna se v namodralém světle přízračně leskla.
Krev.
Žádné komentáře:
Okomentovat