13. srpna 2013

Jako bodnutí nožem 6


'Je mi jedenáct. Dneska. Doma zase nebudu mít oslavu, ale půjdu za kamarádkou, když mi to táta dovolí. Její maminka je hodná a slíbila mi i dort. Ale ráno táta pil. Možná nikam nebudu moct. Doufám, že jo.'

Přes noc byly hotové testy DNA. Rick Bentley vrahem nebyl, ovšem na noži se nacházela krev, která patřila jeho příbuzné. Patřila vrahovi. Vražedkyni. Jeho dceři.


'Nepustil mě. Neudržela jsem se a brečela před ním. Dal mi pár facek. Obyčejně mě nemlátí, ale byl opilý. Slyšela jsem, že ho chtěli vyhodit z práce. Doufám, že to neudělají, neměli bysme peníze na nic. Třeba budou příští narozeniny lepší.'

Jim Brass v doprovodu obou kriminalistů se opět ukázal před domem Bentleyho. Ten tentokrát otevřel během chvilky.
"Kde je vaše dcera?" uhodil na něj bez okolků detektiv.
"Barbara? Pryč," mlžil.

'Včera mi bylo dvanáct. Utekla jsem ke kamarádce, ale on si pro mě přišel. Zakázal mi chodit ven. Asi jsem to neměla dělat, ale nemůžu být dál sama a poslouchat opilecký řev.'

"Tak pryč. Dovolíte? Prohlídneme si váš dům." a už se hrnuli dovnitř.
"Tak to ne! Nejdřív chci vidět povolení!"
"To, že vaše dcera je vrah, jako povolení naprosto dostačuje! Vy počkáte venku!" detektivovi docházela s tím mužem trpělivost. Kývl na strážníka, který ho měl hlídat, zatímco budou uvnitř.
Rozdělili si místnosti. Nick sklep, a kuchyni, Jim obývák a Catherine ložnici a Barbařin pokoj.

'Dneska v noci, když už jsem spala, přišel táta do pokoje. Nejdřív jsem o něm nevěděla. Až když došel k posteli, to mě probudilo. Špatně se mi spí. Zeptala jsem se, co tam dělá. Neodpověděl, jenom mě chytil za ruce a přimáčkl je na polštář. Řekl, abych byla zticha nebo mě zabije.'

"Ve sklepě nic není a kuchyně až na to, že je zanedbaná, vypadá v pořádku. Jenom je tam trochu víc alkoholu, než je obvyklé," vynořil se Stokes ze dveří.
"V obýváku nic. Až na ten bordel," byl na tom stejně Brass.
"Pojďte sem!" ozval se z patra hlas Willowsové.

'Prosila jsem ho, ať mě pustí. Bolelo to. Jenom opakoval, ať držím hubu. Vyhrnul mi noční košili. Začala jsem křičet, aby toho nechal. Dostala jsem ránu pěstí.'

"Co se děje?" vyběhl Nick schody. Jimovi to trvalo trochu déle. Catherine byla v pokoji a mířila baterkou na strop. Oba další přítomní vzhlédli a uviděli vyklápěcí dveře.
"Půda?"
"Ta holka přece nemůže být pořád pryč. Buď by utekla hned po vraždě, nebo je tady," přikývl Jim na Catherininu domněnku.
"V ložnici otce bylo pár DVD s pornem. Alkohol. A tady jsem to zatím neprohlídla všechno."
"Nějaké tělesné tekutiny?"
"Sperma ne."

'Hrozně to bolelo. Jemu to ale bylo jedno. Cítila jsem ten hnusnej dech. Nikdy to nezapomenu. Myslela jsem, že mi ty ruce snad rozdrtí. Trvalo to hrozně dlouho a já brečela jako ještě nikdy. Pořád jsem ho prosila. Jenom se smál a pokračoval.'

"Myslíš, že tam bude?"
"Nevím. Je to ale poslední místnost v domě, kde by mohla."
Vyklopili dveře a sesuly se na ně schody. Žádný zvuk, žádný pohyb. Pomalu stoupali nahoru. První detektiv, za ním kriminalistka. Nick zůstal na její prosbu dole a doprohlížel pokoj.

'Když to skončilo, jenom se smál a řek mi, že bych mohal něco vydělat. Že si mě vyzkoušel. Nechápala jsem ho. Pořád jsem brečela a chtěla pryč. Konečně jsem viděla, co je zač.'

"Rozeslal jsem jeho jméno a podobu na všechny stanice v jižní Nevadě. Nemůžeme udělat víc. Greg má stále na starosti média," seděl Warrick poněkud sklíčeně pod rentgenovým pohledem detektiva Taylora. Sara stála vedle a byla potopená do svých myšlenek.
"Adresa by se dala zjistit."
"Jenže bychom museli mít povolení a jet do New Yorku. Určitě ji má hlášenou tam," zavrtěl Warrick hlavou.
"To zabere čas. Drahocenný čas. Nemáme ho," přitakal Taylor.
"Modrý lexus … určitě ho vyměnil hned jak se dostal z dosahu naší policie," vyjádřila Sara to, nad čím přemýšlela.
"Aspoň víme, že kluk žije. Zkusím zapracovat na povolení k získání jeho adresy, ale nic nezaručuju," a Brown pro jistotu odešel. Pochyboval, že jim adresa k něčemu bude. Jak se ale už dlouho a mockrát ukazuje, lepší něco, než nic. A rozhodně lepší znovu a znovu zkoušet, než sedět v napětí vedle Maca Taylora. Nechápal jeho podřízené, jak mohou v klidu pracovat. Možná ho znají i z lidské stránky a tak jim to nepřijde, ale on by to nedokázal.
"Slečno Sidleová, mohla byste si vzít na starost kontakt s policejními stanicemi? Musím si něco vyřídit s mým týmem."
"Jistě. Samozřejmě," přikývla. Znamenalo to totiž sedět u telefonu a čekat. Kdyby jí to na starost nedal, seděla by třeba u kafe a čekala, takže v čem je rozdíl.

Mac vyšel na chodbu a za chůze vytáčel číslo. Proti němu z poza rohu šel Grissom a četl nějaký spis. Mobil vrátil do kapsy a oslovil ho.
"Doktore Grissome …"
"Ano, detektive Taylore?" napětí mezi oběma muži bylo doslova hmatatelné. A nebylo to jen kvůli oddělení.
"Je možné, že policie z Vegas na případu únosu skončí."
"Proč?"
"Únosce odjel z města a pokud překročí hranice, budete se od toho distancovat."
"Do případu jsme se nehrnuli. Když se nás přestane týkat, přestaneme ho vyšetřovat," přistoupil na to Gil okamžitě.
"Jsem rád, že to tak berete."
"Měl bych to brát snad jinak?"
"Smím mít jeden dotaz? Proč mě tu stále berete jako nutného vetřelce?" zeptal se Mac konečně. Nedělalo mu problémy být upřímný.
Gil se na něj tázavě podíval.
"Až na Catherine sálá nepřátelství ze všech, s kterými jsem tady spolupracoval."
"Jistě, až na Catherine. Vy dva už se znáte delší dobu," podotkl zástupce Las Vegas.
"Náhodou," tahle debata by byla třeba ukončit. Odebírala se nechtěným směrem.
"Náhody nejsou. Všechno co se stalo má nějaký důvod."
"Neviděli jsme se téměř dvacet let, jestli vám jde o tohle," Mac už chápal, ten chlap úplně obyčejně žárlí. Nevěděl, jestli s kriminalistkou něco má nebo by jen rád měl. Každopádně Mac mu ji nehodlal přebrat. Nehodlal mu přebrat nic. Měl svůj New York, svůj tým, svůj život a svou vlastní jinou Catherine.
"Ne … to je samozřejmě vaše věc. Jen pokud jde o to nepřátelství … neberte to tak vážně. Mí lidé jen prostě nejsou moc důvěřiví. Zlozvyk z práce," Grissom zdůraznil 'mí' a myslel tím hlavně jednu.
"Jistě. No … upozorněn už jste byl, tak já se vrátím do práce. Určitě i vás od něčeho zdržuju," vytáhl opět mobil a znovu vyťukal číslo.

Široký pruh světla pronikajícího ze spodní místnosti nestačil na osvětlení celé půdy. Catherine hledala vypínač. Nefungoval. Baterkou se snažili prosvítit všechna zákoutí, opatrně našlapovali na podlahu plnou rozličných věcí. Z druhé strany se ozval šramot. Oba se jako na povel otočili. Willowsová posvítila do míst odkud zvuk vycházel.

'Už nemůžu skoro nikam. Nezvládám se starat o dům. Táta si sem vodí prostitutky a divný přátele. Hodně pije. Asi ho vážně vyhodí. Bojím se. Od té doby se to už nezopakovalo, ale co když se zopakuje. Nemůžu odejít, hlídá mě na každém kroku.'

Kužel světla dopadl na něčí chodidlo. Okamžitě se stáhlo zase do tmy.

'Už je mi čtrnáct a otec mě prodává. Bála jsem se toho. Stalo se. Udělal ze mě prostitutku. Tu hnusnou odpornou ženskou, kterou nazývá kurva. Musím to dělat. Zabil by mě. Když nevydělám dost, zmlátí mě. Chci umřít. Chci, aby si mě maminka vzala k sobě a já už měla navždy pokoj. Nesmím nikomu nic říct. Nemám přátele. Nemám nic. Nesmím nic. Jen se skoro každou noc pro někoho svlíknout.'

"Barbaro?" kužel světla z baterky mířil výš. Ozářil bledou a vyděšenou dívku.
"Barbaro, vzpomínáš na nás? Jsme z kriminálky," Barbara Bentleyová se namáhavě postavila. Oba se k ní pomalu přibližovali. Neměla kam utéct, ale působila dojmem, že nějakou dobu nejedla, nepila, a že se brzy zhroutí. Trochu víc se namáčkla do kouta, blíž ke Catherine, jakmile si všimla i Brasse.

'Už mě neposílá na tolik míst. Teď už dlouho mě cpe do postele jen jednomu. Prý hodně platí. Ale mně je to jedno. Dlouho to nevydržím. Asi se brzo zabiju.'

Willowsová dala Jimovi pokyn, že to zvládne. Ten opět slezl schody a čekal na ně dole.
"Barbaro proč se před námi schováváš?"

'Nechci. Už nechci a nemůžu! Dlouho už to vážně nevydržím! A otec řve. Ten chlap mu neplatí. Jsem jenom zboží.'

"Barbaro? Můžeš mluvit?"
"Nechtěla jsem se schovávat," pípla ustrašeně.
"Nechtěla? To tvůj otec, že. Zavřel tě sem," sklonila baterku, aby nemířila na ni, ale aby na sebe pořád viděly.

'Už jsem nemohla dál. Zabila jsem. Byla to chyba, ale radši půjdu do vězení, než znova být tím, od čeho jsem se chtěla osvobodit.'

"Jste tu, protože to víte?"
"Co víme? Žes zabila?"
Nic jí na to neřekla, jenom odvrátila pohled. Dosud její vodově modré oči směřovaly do kriminalistčiných. Zřejmě jí důvěřovala. Teď ale křehká důvěra začala padat.

'Dnes tu byla policie. Otec mi vyhrožuje, že když přijdou znova, zavře mě, aby mě nenašli. Potřebuje peníze.'

"Můžeš jít se mnou? Musím tě odvézt na stanici. Tam nám řekneš, co se vlastně stalo, ano?"
Dívka se pokusila udělat krok. Těžko, ale šlo to. Došla k Catherine.
"Já to nemůžu říct."
"Ale důkazy už nám řekly, že tys byla vrah. Pokud nic neřekneš, jako takovou tě odsoudí."
"Nemůžu to říct. Ale můžu vám to dát přečíst."
"Přečíst?" kriminalistka nechápala. Ale zajímalo ji to. Jaký může mít šestnáctiletá holka motiv zabít muže, jenž dluží jejímu otci 50 000.
Přikývla a odebrala se ke schodům. V půlce cesty se zarazila.
"Otec …" a opět pohlédla na kriminalistku.
"Je venku. Pod dozorem."
Barbara se zhluboka nadechla, jako by schody nevedly do pokoje, ale do temné vody. Slezla. Pohlédla na muže dole. Neznatelně se otřásla a pokračovala v cestě. Těsně za ní se objevila Willowsová, baterka už zhaslá.

Nick se chystal něco říct, zarazila ho ještě než otevřel ústa.
"Tak Barbaro, co nám chceš dát přečíst?"
"Jen vám. Jim ne," pohodila hlavou směrem na Stokese a Brasse.
"Proč ne? Vyšetřují ten případ se mnou."
"Jim ne. Musíte mi to slíbit."
"Dobrá, nedám jim to přečíst. A teď, můžeš mi to už ukázat?" nevěděla proč, ale nemohla s ní jednat jako s jinou mladou vražedkyní. Tuhle k tomu muselo něco obzvláště ošklivého dohnat. Pomalu si to dávala do souvislostí. Strach z otce, vražda, strach z ostatních mužů. Jenom se předem bála, co se to vlastně dočte.
Dívka došla k posteli, odtáhla jedno uvolněné prkno a vyndala malou knížečku. Měla černé desky, pokreslené depresivními výjevy. Bezpochyby dílo samotné Barbary. Podala ji kriminalistce. Potom se opět se stínem obav zadívala na oba muže.
"Zvládnu to," řekla Catherine tiše a Jim s Nickem odešli z pokoje. I z domu, který už snad nebudou muset nikdy navštívit.

Willowsová otevřela knížku. Deník. Prolétla očima první stránku, prolistovala ho a zaklapla. Krev se v ní jen vařila.
"Barbaro … pojď se mnou. Pojedeš na stanici … a věř, že tohle si tvůj otec za rámeček nedá!"
Vyvedla dívku, usadila do svého auta a potom udeřila na Bentleyho.
"Ty hnusný prase! Ty špinavej šmejde … .pro tebe snad ani neexistuje výraz ty podělanej úchyle!"

Žádné komentáře:

Okomentovat