"Pátek? Devatenáctého?"
"No to taky. A ještě je to dneska přesně pět let ode dne, kdy jsme se brali."
"Kdo ti to řekl?" zeptala se podezřívavě, ale s úsměvem na rtech.
"Proč by mi to měl někdo říkat? Já si to pamatuju," oponoval naoko dotčeně.
Musela se smát, když pozorovala jeho výraz. Potom jí něco skočilo na peřinu a vesele vykřiklo.
"Natty!" vytáhla svou tříletou dceru k sobě do postele. "Ty už jsi vzhůru?"
"Už asi půl hodiny, dneska spíš nejdýl," pokrčil rameny Don. "Ale nevadí, snídaně už je hotová a tenhle čert už je taky převlečenej."
"Nejsem čejt!" houkla Natalia na svého otce.
"Nee, ty jsi jenom malej zlobivej ďáblík, viď. Pojď jíst,." chytil ji do náruče a odnesl do kuchyně. Patty si navlékla župan a šla za nimi.
"Proč jsi mě nevzbudil dřív? Musím do práce."
"Vždyť to krásně stíháme."
"Já taky stiham," ozvala se znovu Natty, která byla na svůj věk hrozně upovídaná a snažila se zapojit do jakéhokoli hovoru.
"No, tak vidíš. Všichni stíháme," rozesmál se znovu Don.
"No jak myslíte, hlavně, až budeš odcházet, ať to tady nevypadá jako vždycky, když jste tu sami jo," vzdala se Patt veškerých výtek, zamířila do koupelny, rychle si ukousla snídaně, rozloučila se s Natt a potom odjela rovnou do práce. Pracovala v laboratoři na kriminálce, ale i když před lety prohlašovala, že do terénu raději nepůjde, před pár dny podala Macovi žádost.
Ještě před laboratořemi ale potkala někoho, koho vždycky ráda viděla.
"Jé ahoj, co ty tady děláš? Nespletla sis náhodou čtvrť?"ozval se za mnou Pattyin hlas.
"Ani ne, musíme trochu improvizovat kvůli generální opravě naší budovy, tak jsme provizorně na stanici. A sem nesu kopie dokumentace k našemu poslednímu společnému případu," usmála jsem se na ni.
"Myslela jsem, že FBI má peněz dost."
"FBI má, ale pro nás ne, jsme pod nimi jen částečně. A taky jsem něco zaslechla," protáhla jsem pobaveně.
"Ty toho zaslechneš pomalu víc od té doby, co bydlíš sama, než když jsi bydlela s Taylorem," rozčilovala se Patty.
"To víš, je to přece moje práce. Umět sbírat vhodné informace a rychle je vyhodnotit, abych je mohla v zápětí použít v nastalé situaci ku prospěchu naší strany."
"Mluvíš jako bys byla právník."
"Právník se musí umět vykecat stejně jako vyjednavač," pokrčila jsem rameny. "Ale já zaslechla, že někdo si podal žádost do terénu. Nevíš, kdo by to mohl být?" provokovala jsem.
"Nee nemám tušení. Ale budu jí pozdravovat, když ji uvidím."
"A tos prohlašovala, že do terénu nepůjdeš, aby z tebe nebylo stejné mešuge jako z bratra."
"Jo, ale ono se něco řekne a … v terénu je to zajímavější. Než pořád jen tvrdnout v laborce a dělat to samé," pokrčila Patricia rameny.
"Já tě chápu. V terénu je to vždycky zajímavější."
"Jo a zvlášť pro tebe co. Hele já bych si s tebou ráda povídala, ale myslím, že na tebe někdo netrpělivě čeká," kývla hlavou k výtahu. Otočila jsem se a mávla na Matta. Matthew Chase byl šéf našeho "psychotýmu", čili týmu vyjednavačů, psychologů a jiných lidí, kteří se zabývají psychikou obětí či pachatelů a pracují s nimi. Bylo mu dvaačtyřicet, byl vysoký, měl hnědé vlasy a hnědé oči. A byl to obrovský talent policejní psychologie. Ten nejlepší ve svém oboru.
"Hm. Tak já už půjdu. Měj se," a zamířila jsem k Mattovi.
"Všechno v pořádku?" zeptal se mně.
"Samozřejmě," odpověděla jsem s úsměvem, "tady to znám jako svoje boty."
"Jo. No zkoušel jsem zjišťovat, jak dlouho opravy potrvají. A vypadá to, že tu budeme muset být určitě nejméně měsíc."
"Mm, to přežijeme," přemýšlela jsem, jak nakousnout něco, co jsem s ním už konečně chtěla probrat.
"Asi se vrátíme k ostatním, co? Už dlouho nebyla žádná pořádná akce, mám takové tušení, že na sebe nenechá dlouho čekat."
"Nestraš jo? Ty tvoje pořádné akce mi nahánějí husí kůži."
Jen se usmál, ale já měla vážně strach. Vždycky, když se jednalo o něco hodně nebezpečného, já jen trnula. Na takových případech jsem ještě nedělala, zásadně buď on a nebo Charlie Rowles, můj druhý kolega. Tomu bylo už přes padesát, byl rozvedený a měl dvě dospělé děti. Svého času tým vedl, ale místa se později dobrovolně vzdal.
Potom už s námi byla jen Kathleen Changová, čtyřiatřicetiletá, svobodná a naštvaná na chlapy. Počet doplňoval jeden stážista, vysokoškolák, třiadvacetiletý Brendan nevím-jak-dál. Zatím jsem s ním mluvila asi dvakrát.
Vztahy mezi námi v týmu byly celkem dobré. S Kathleen jsem si, jakožto se zarytou feministkou, v rámci možností rozuměla a Charlie připomínal ze všeho nejvíc seriálového zasloužilého policistu pár roků před důchodem na malém městě, kde o všech všechno ví a se všemi je za dobře. Brendan, úplný nováček, byl pořád nervozní a moc se s ostatními nebavil za rámec pracovních povinností. A tomu všemu šéfoval Matthew.
Dostal mě na starost prakticky hned, jak jsem nastoupila ještě při praxi. Na celý úvazek jako plně kvalifikovaný člen jsem pracovala asi třičtvrtě roku. Všichni jsme tam byli přátelé, ale s Mattem jsme už dlouho víc než jen to.
O našem vztahu skoro nikdo neví. Jen můj otec a Charlie. Oba se o něm dověděli víceméně náhodou. Nevadilo nám to, oběma můžeme věřit, že ho neprozradí.
Teď jsme stáli ve výtahu a já pořád nevěděla, jak začít.
"To jsem tě tak vyděsil, nebo tě ještě něco trápí?" podíval se na mě po chvíli ticha.
"Ráno jsem ti říkala, že s tebou potřebuju mluvit."
"Jo já vím, ale není čas. Víš teď s tou rekonstrukcí toho mám hodně, ale večer … to snad vyjde."
"Ne, Matte tohle už nemůžu odkládat."
"Tak jestli je to tak vážné a stačí ti dvacet pater co ještě máme pod sebou …"
"Stačí i jedno. Matte, já jsem těhotná."
"Cože? Jak dlouho? A s kým?" zíral na mě jako bych mu právě řekla, že mi umřel dědeček. Což už je mimochodem hodně hodně dlouhá doba, kdy se to stalo.
"S kým? Představ si, že s tebou. Nebo máš jiný návrh?" tuhle otázku jsem vážně nečekala. Jak si vůbec může myslet, že s někým jiným?
"Ne, ne to ne, já jen … jak dlouho?"
"Skoro pět týdnů."
"A jak dlouho to víš?"
"Týden," čekala jsem, co odpoví. Je pravda, že na dítě se známe trochu krátce, ale na druhou stranu, náš vztah je skvělý.
"Necháš si ho?"
"O tom já nemůžu rozhodnout sama. Musím vědět, co bys chtěl ty."
"Já bych byl ten nejšťastnější chlap na světě," výtah zastavoval a dveře se pomalu otvíraly. Ani nevím jak, najednou jsem byla v jeho náruči a nechala se nést do haly.
"Sakra, táta," spatřila jsem Taylora a Matt mě okamžitě postavil na zem.
"No výborně, vás dva jsem zrovna hledal."
"Vážně? A proč?" zeptala jsem se ho.
"Protože pro vás mám případ. Domácí násilí, manžel drží manželku a děti pod hrozbou smrti. Policie je s ním bezradná, potřebujeme odborníky."
"Dobře, pojedu s tebou," přikývl okamžitě Matt. "Kathleen s Charliem mají svou práci s hlášeními."
"Myslím, že by mohla Danny …"
"Ne ta by tedy nemohla. Je to příliš nebezpečné," usmál se na mě.
"Jsou nebezpečnější případy."
"To je jedno, Macu. Danny tam teď nepojede."
Otec pokrčil rameny.
"A to pěkně dlouho," zašeptal mi ještě Matt. "Uvidíme se večer, miluju tě," a odešel s Taylorem.
Já se vrátila na naše oddělení a když mi byl upřen výjezd, pustila jsem si televizi a začala vyplňovat hlášení posledního případu. Asi během půl hodiny se připojila i Kathleen a Charlie, který dohlížel na práci Brendana, byl slyšet z vedlejší místnosti. Něco mu tam zaujatě vykládal.
"Hele, tvůj otec," ukázala Kath na obrazovku. Blonďatá hlasatelka tam s afektovaným výrazem napětí popisovala situaci v bytě, kam Matt s tátou jeli.
"Jo. Mně už nebaví poslouchat o nějakých hrdinech a napínavých situacích, které televize vždycky tak zkreslí. Vypni to, stejně nám to autentičtěji popíše potom Matthew."
Kathleen přikývla a vypnula televizi.
A mně náhle sevřela úzkost. Měla jsem strašně nepříjemný pocit něčeho zlého, ale nevěděla jsem proč.
"Je ti něco? Jsi nějaká bílá."
"Ale ne, asi jsem něco snědla a nesedlo to. V pohodě," usmála jsem se na Kath.
"Tak jo. Hele co kdybychom večer zašli někam na skleničku? Jestli si totiž ti ignoranti myslí, že nudu nebo depresi můžou alkoholem léčit jenom chlapi, tak to se pletou."
Další úsměv. "Ne, díky Kath, ale už mám něco domluveno. Třeba příště."
Následující půlhodinu jsme si bez problémů vesele povídaly, ale přesto jsem uvnitř pořád cítila, že něco není v pořádku.
"Kathleen?" otevřely se dveře a v nich stál Charlie. Tvářil se naprosto kameně. "Můžeš sem na chvilku?"
"Co je? Brendan se ti sesypal?" zasmála jsem se.
"No to ani ne. Kath!" kývnul na ni a zase za nimi zavřel. Jen jsem si pro sebe zavrtěla hlavou a dál koukala do papírů.
Pomalu už byly hotové. Zbývalo jen donést je k ostatním do složky případu a zaarchivovat. Zvedla jsem se a vyšla ze společné kanceláře. Na chodbě bylo shromážděno nezvykle mnoho lidí. Nevšímala jsem si jich a šla dál. Potom jsem zahlédla Dona, který byl také v televizi při zásahu. Takže už se vrátili.
Zvláštní pocit zesiloval. Proběhla jsem kolem skupinky policistů, kteří si něco sdělovali s Charliem a Kathleen. Oba se na mě podívali pohledem, ze kterého mi naskočila husí kůže a zastavoval se dech. Nevěděla jsem, co znamená, ale neznačil nic dobrého.
Matta jsem nikde neviděla a tak jsem s papíry pořád v ruce utíkala k východu a chtěla na kriminálku. Když už je tady Don, museli se vrátit i ti dva. Jediní dva muži mého života. A já je musím vidět. Musím vědět, že se vrátili a jsou v pořádku. Nevím proč, nikdy jsem se tak necítila. Ale teď musím.
Rozrazila jsem dveře a proběhla jimi. Přistála jsem přímo v náruči mého otce. Všimla jsem si, že venku začalo mrholit.
"Tati kde je Matt? A proč je tu všude takový rozruch?" až teď jsem si ho pořádně prohlédla. Vypadal zničeně. Za ním právě přijíždělo několik policejních aut a začali se shromažďovat novináři. Nesmlouvavě mě natlačil znovu do budovy a zavřel. Výraz při tom nezměnil. Jen se ohlédl na hladové žraloky s mikrofony za dveřmi, čekající na jakýkoli pohyb k nim a poté upřel pohled znovu na mě.
"Kde je Matt!"
"Ty ses nedívala na zprávy?"
"Ne. Nikdy se nedívám. Tati …" ztichla jsem a čekala na zbytečnou odpověď. Dlouhou chvíli jsem před ním stála, nemrkala, skoro ani nedýchala. A měla pocit, že se neudržím na nohou.
"Matta …"
"Nee," šepot, "ne, to nemohl …"
"Útočník se vymknul kontrole. Matt se snažil ochránit dvě malé děti, Danny. Zachránil jim život. Ale o ten svůj přišel."
Otevřela jsem pusu, abych vypustila další slova odporu, ale nezmohla jsem se na ně. Omdlela jsem.
Žádné komentáře:
Okomentovat