Kdybych měl tři přání... (2010)

Kdybych měl tři přání, určitě bych nechal vymazat jeden den. Je to sice jedno velké přání, ale vlastně obsahuje tři, která nyní naplňují celé mé tělo i mysl. I přes vědomí, že se mi má přání nevyplní, protože to není možné, jsou to jediné, co mě ještě udržuje naživu, jsou to jediné, díky čemu jsem se ještě nezbláznil a nenechal démona alkoholu a apatie, který tak rád dělá lidem jako já společnost, aby mě ovládl.

Byl to ten nejhorší den v mém životě. Podobnou větu jsem si sice říkal už mnohokrát a mnohokrát i věřil, že teď je skutečně definitivní. Člověk se často mýlí, ani já nejsem výjimka. Dnes můžu bez pochyb potvrdit, že ona nezřídka pronášená věta definitivní je. Neumím si představit horší den a upřímně doufám, že ani nebudu muset.

Mé první přání, kdybych mohl takové mít, a kdybych věděl, že se splní, by bylo, abych nešel do práce.
Zůstat doma, ve svém bytě, dlouho spát, potom si možná jít zaběhat, něco sníst, dát si svou nenáviděnou, ale potřebnou cigaretu a dál se třeba jen potulovat po městě. Takové dopoledne a odpoledne by určitě bylo příjemné všem. Pro mě by rozhodně bylo stokrát, co stokrát, tisíckrát příjemnější, než co jsem zažil. A to jen proto, že jsem ráno poslechl budík, vstal a odešel do práce.

Zvolil jsem si ji už kdysi dávno, jako malé dítě. Dělal ji i můj otec a očekávalo se, že půjdu v jeho stopách. Bavila mě, naplňovala mě, měl jsem při ní dojem, že dělám něco skutečně užitečného. Až do dnešního rána.
Procházel jsem mezi svými kolegy. Tvářili se zvláštně, na pozdrav odpovídali poněkud prkenně a možná trochu soucitně. Nechápal jsem proč. Jestli se rozneslo, že nemáme s manželkou, která tu také pracuje, daleko k rozvodu, nebyla to snad taková katastrofa. Proč tedy uhýbání pohledem, neochotné krátké rozhovory a hlavně atmosféra jako před výbuchem? Vše jsem se měl dozvědět za malou chvíli.

Sotva jsem dosedl za můj stůl, ozval se mi za zády šéf. Jeho návštěvy nikdy nebyly důvodem k radosti a nedoprovázely je příjemné pocity. Většinou přišel, aby někoho seřval za neschopnost, chybu, nebo něco podobného. Když jsem se postavil proti němu, očekával jsem totéž. Promluvil ale nezvykle potichu a nedíval se mi do očí. Netušil jsem, co přijde.
"Můžete do mé kanceláře?" otázal se, ale nečekal odpověď a začal mě tam pomalu postrkovat. Jakmile se za námi zavřely dveře, řekl konečně, o co jde. Řekl něco, co mě srazilo na kolena. Něco, co jsem možná mohl čekat, ale nečekal.
"Je mi líto, že se to dovídáte zrovna takhle a ode mě. Mrzí mě, že se vůbec něco takového musíte dozvědět. Jde o vaši ženu," udělal krátkou pauzu, snad aby dal prostor mé fantazii.
"Co je s ní?" nenapadlo mě nic.
"Dnes … tedy spíš včera v noci, bohužel, bohužel, je mi moc líto, byla zastřelena."
Chvíli jsem stál a zíral na něj. Nemohl jsem tu skutečnost pochopit a už vůbec přijmout. Zastřelena? Ona byla zastřelena? To je jako mrtvá? Už tu prostě není? To ani nešlo přijmout! Jistě, naše práce je nebezpečná a něco takového se stává, ale proč zrovna ona? Proč vždycky ten, kdo si to nezaslouží?
"Vezměte si volno. Jak dlouho budete potřebovat," nabídl mi ještě šéf, ale neposlouchal jsem ho. Jako v mdlobách jsem vyšel z jeho kanceláře, minul svůj stůl a vrátil se domů.

Tady vzniklo mé druhé přání.
Aby se to nikdy nestalo. Aby nemusela umřít zrovna ona.
Co na ní bylo špatného? Byla krásná, hnědooká brunetka se spoustou přátel, energií i chutí do života, miloval jsem ji, možná víc, než kohokoli jiného. Proto jsem si ji také asi před rokem a půl vzal. Znali jsme se dlouho, ale dlouho nám také trvalo udělat další krok k tomu druhému.

Teď je mrtvá. Její smích už nikdo neuslyší, nikdo neuvidí její krásné oči, nezachytí její pohled.
Kdyby byla její smrt nezvratná a já si přesto mohl vybrat, určitě bych se s ní chtěl alespoň udobřit.
Náš vztah byl celou dobu celkem bezproblémový, ale poslední dny se chovala dost zvláštně. Začalo to výtkami ke všemu, co jsem udělal i neudělal. Zásadně nekouřím v bytě, vždycky jdu na balkon nebo alespoň sedím na okně. Začalo jí vadit i to. Neuklizená ponožka okamžitě znamenala hádku nebo minimálně uražené chování. Víc přesčasů ihned brala jako způsob, jak nebýt s ní. A tak dále.

Asi po čtyřech dnech, kdy se mnou téměř nemluvila, mě odstěhovala z ložnice. Odmítla to vysvětlit, když jsem byl doma, nevycházela z ní. Ve vzteku jsem chtěl podat žádost o rozvod, ale ten ona odmítla. A prý se nemám ptát. Neměl jsem zdání, co se děje. Ale příliš jsem se o to ani nestaral. Pokud má problém a nechce pomoc s jeho řešením, tak dobře, nebudu se do ní plést.

Jak moc toho teď lituji. Kdybych s ní místo vzájemného křiku mluvil, kdybych se pokusil o usmíření, vyvinul nějakou snahu, aby poznala, že jí nic nedělám schválně, že jí mám pořád moc rád, možná tu mohla ještě být.
Nechci z její smrti obviňovat sebe. Nevrátí ji to a ani mně to nepomůže. Navíc za ni skutečně nemůžu. Mohl jsem ale změnit okolnosti, mohl jsem být lepší a možná bych se cítil jinak. Ne lépe, ne šťastněji, ale jinak. Můj smutek a prázdno, které zůstalo, by dostalo jiný rozměr. Nevyčítal bych si, co jsem jí řekl naposledy. Mohl bych se uklidnit tím, že jsem ji včera večer ještě políbil, že se na mě usmála a že odešla s tím, že i ona mě milovala. Takhle nevím, co ke mně cítila. Nenávist? Odpor? To snad ne. Nebo už vyprchalo všechno a ona necítila nic? Nevím. Vážně nevím a ubližuje mi to. Myslím, že i navždy bude.

Ten den jsem ale nemyslel. Několik minut po příchodu domů jsem jen seděl na gauči, který mi sloužil jako postel, civěl do prázdna a prostě byl. První nával zmatených emocí přešel a než se dostavil další, nevnímal jsem nic. Potom mě ale napadlo, že bych přece jen měl něco dělat. Alespoň zaměstnat ruce nějakou mechanickou činností. Poněkud paradoxně a zbytečně jsem tedy začal uklízet své věci, které patřily do ložnice, ale má drahá mi je vystěhovala ven. Netrvalo to dlouho a opět jsem netečně seděl na posteli.

Zaslechl jsem slabé zakňourání. Asi se mi něco zdálo, pomyslel jsem si a nevěnoval tomu pozornost. Jenže se ozvalo znovu.

V té chvíli přišlo třetí přání. Abych nikdy neobjevil...
Po druhém zakňourání jsem už začal pátrat po zdroji. Zdálo se, že zvuk vychází právě od postele. Na ní ale nic nebylo, zbývalo tedy podívat se pod ní.

Po chvilce jsem našel prostornou krabici. Byla zašoupnutá jen kousek za okrajem a stav koberce pod ní naznačoval, že ji někdo často vytahoval ven. Vyndal jsem ji na světlo a podíval se dovnitř.
Mrklo na mě nejprve jedno a pak druhé oko patřící k vyklepanému psímu tělíčku. Překvapeně jsem stál nad stvořením, které leželo na dně krabice, třáslo se, kňučelo a vědělo, že něco není v pořádku. Bylo to štěně zlatého retrívra.

Tak proto se pořád zamykala v ložnici, proto mě sem nechtěla pouštět, proto odsud často a dlouho zněla hudba. Abych na tohohle drobečka nepřišel.
Vytáhl jsem ho opatrně z krabice ven a postavil na zem. Třásl se ještě víc. Udělal několik opatrných krůčků, došel až k mé noze, u ní si znovu lehl a krátce a nešťastně zavyl. Nevěděl jsem, co dělat.
"Nemáš hlad?" samozřejmě to byla hloupá otázka. Ale nemohl jsem si pomoct. Štěně se na mě jen podívalo a já nepoznal, co může chtít. Pod postelí jsem objevil i krmení, které pro něj má žena měla, a nalil jsem mu trochu vody. Něco málo vypil, ale jinak se ničeho nedotkl. Stále se jen třásl a kňučel. Bylo mi jasné, že je zvyklý brát si jídlo jen od ní a mě se musí bát, ale jak mu vysvětlit, že paničku už nikdy neuvidí a jestli nechce zemřít žalem a hlady, musí si na mě zvyknout?

Zvedl jsem ho a položil k sobě na postel. Dobatolilo se ke mně a svou halvu mi položilo na klín. Opatrně jsem ho hladil, doufajíc, že ho to uklidní. Nestalo se.
"Kdybych alespoň věděl, jak ti říkat," podrbal jsem ho za uchem. Trochu se nadzvedl a podíval se směrem na krabici. Všiml jsem si, že má obojek se jmenovkou. Přečetl jsem ji a pousmál se. Pojmenovala ho po mně.
"No, nikdy jsem takhle nikoho neoslovoval. Budu si muset zvykat."
Zvědavě se na mě podíval, ale potom znovu položil hlavu a nešťastně kňučel.
"Já vím, mně taky moc chybí … jenže panička už tu prostě nebude."
Možná to pochopil, možná ne, ale krátce zavyl, poodešel kousek vedle a pokračoval ve svém truchlení. Vážně jsem netušil, jak mu pomoci. Nedokázal jsem pomoct ani sobě, natož němé tváři, kterou znám malou chvilku.

Proč ho tady asi měla. A proč mi o něm neřekla. Vzpomněl jsem si, že se štěně dívalo ke krabici, když jsem na něj promluvil. Prohlédl jsem jí a všiml si, že z boku je přilepený nějaký papír. Odlepil jsem ho. Byl to krátký dopis od mé ženy.
Ten pes měl být dárek a omluva za vše, co udělala. Nevyjadřovala se k důvodům svého chování ani blíž k problémům, které prý měla, ale chtěla se omluvit, udobřit a také odčinit. Prostě chtěla, aby bylo to štěně překvapení a abych jí odpustil. Nehodlala se mnou skončit, právě naopak.

Připadal jsem si vážně jako idiot, který všechno zkazil.
Praštil jsem sebou na postel a zoufale si rukama přikryl obličej. Proč se tohle muselo stát! Teď mi ji bude pořád připomínat, když se na něj podívám, jen se mi vybaví, co všechno se může během jedné chvíle změnit. Vybaví se mi všechno a jeho nespokojené kňučení a vytí to jen zesiluje.

Ležel jsem v neměnné pozici asi moc dlouho, protože prcek utichl. Nepodíval jsem se na něj. Ale ucítil jsem něco vlhkého na boku. Vytrvale do mě šťouchal čumáčkem a dožadoval se pozornosti. Už nechtěl jen utěšit jeho, ale hodlal i utěšit mě. Vylezl mi na břicho, přestal se úplně třást. Viděl jsem ale, jak se mu nešťastně lesknou oči. Jak moc mu schází panička. Cítil jsem se stejně. Naprosto stejně. Svůj dech jsem zpomalil spolu s tím jeho a když si položil hlavu, neudržel jsem se a začaly mi téct slzy.

Nehnul se. Od té doby se ode mě nehnul nikdy.
Připomíná mi, co se stalo, připomíná mi nevyplněná přání, která jsou jak má, tak i jeho. Naučili jsme se žít spolu, odhadnout jeden druhého a zahnat smutek pokaždé, když jednoho z nás napadne jedno ze tří přání. Abych ten den nikdy nešel do práce, aby má žena nemusela zemřít a abych nikdy nenašel ono vyděšené štěně schované pod postelí.
Prostě aby se náš život během jedné chvíle tak strašně nezměnil.