Pomalu si balila věci do kabelky a oblékala kabát. Potom pečlivě zasunula židli svého stolu, a když odcházela, srovnala na hromádku stoh papíru na jiném, o kousek dál.
Nikdy se nenaučil mít ve věcech pořádek a nikdy ho nedokázal udržet, ani když mu pomohla. A tak to zůstalo, přestože už tu nesedává.
Nevěděla, proč vůbec každý den ty papíry srovnává. Už nejsou jeho. Ani místo už není jeho, ale ona se nemohla nutkání předstírat, že je, ubránit. Alespoň pro několik málo vteřin pak mohla mít pocit, že neodešel.
Měla by konečně zapomenout.
Měla by přijmout nějaké pozvání, měla by zkusit další seznámení, měla by na minulost přestat myslet a měla by přestat rovnat ten proklatý stůl.
Jenže doopravdy nechtěla. Jakési její zvrácené já se chtělo dál trápit, dál se topit v bolestivých vzpomínkách na lepší dobu, kdy byl s ní, a dál pokaždé, když se rozhodne začít znovu, připomenout, jak odešel a odhodlání tak s potěšením zničit.
Když opustila stanici a chtěla odjet domů, začalo hustě pršet. Než došla k autu, vypadala, jako by proběhla pod sprchou. Jak vypadá bylo ale poslední, co ji zajímalo. Tomu, komu se chtěla líbit, už se dávno líbit přestala. Už je prostě pozdě. Už ji nemiluje. Skončil to a odešel.
Sotva usedla za volant, zazvonil telefon. Trochu se jeho pronikavého zvuku ve večerním tichu lekla, pak se pro něj ale natáhla na zadní sedadlo a přijala neodbytný hovor.
"Ano?"
"Paní, jak dlouho ještě bude trvat, než se vrátíte?" ozval se mladý hlas její chůvy.
"Už jsem na cestě, Mandy."
"Dobře, ale pospěšte si, brzy budu muset opravdu jít."
"Já vím, promiň, dneska jsem hodně přetáhla, budu tam každou chvíli," ukončila hovor a nastartovala.
Tak to bylo vždy. Mandy měla její malou holčičku ráda, ale kvůli delší a delší době, kterou u nich musela trávit, protože Jessica často oddalovala odchod z práce, častěji mluvila o výpovědi. A Jessica se jí pak omlouvala a přesvědčovala ji.
A přitom, kdyby neodešel, třeba by ji vůbec nepotřebovali. Milovala ho a pořád, i po celé době, se možná toho pocitu nezbavila, ale nikdy mu nedokáže odpustit. Není to jeho vina, ale stejně mu neodpustí.
Dorazila domů po dvaceti minutách cesty městem. Vlastně bylo jedno, kdy jede, jestli ráno, nebo večer, dopravní špička nehrála moc velkou roli a hlavní silnice byly těžko plynule průjezdné téměř nonstop. Dnes ještě navíc pršelo, takže byla i horší viditelnost a celý provoz tedy o dost pomalejší.
Přesně, jak předpokládala, hned ve dveřích ji uvítala rozladěná Mandy.
"No konečně, paní. Já tu vážně nemůžu být celé dny, takhle to dál nepůjde!"
"Omlouvám se, Mandy, opravdu mě to mrzí, ale mám hroznou spoustu práce. Příště už se budu snažit dorazit co nejdřív."
"Jen aby nějaké příště ještě bylo."
"Chápu, že máš osobní život a neplatím ti zase tolik, ale ještě to nevzdávej, slibuju, že se polepším, ještě si promluvíme," o ni rozhodně nemohla přijít. Malá byla na svou chůvu zvyklá a Jessica navíc měla dojem, že Mandy může věřit i v tom, aby byla sama v jejím bytě.
"Nojo. A Chris ještě nevečeřela, chtěla počkat na mámu a odmítala se najíst. Jen abyste to věděla. Tak nashle."
Vyprovodila Mandy ze dveří, zavřela a unaveně se o ně opřela.
Dnešní den byl opravdu dlouhý a náročný. Vlastně jako každý jiný. Ale ještě není u konce a ona se musí vzchopit.
Kdyby na něj alespoň zase nemyslela! Zlobila se za to sama na sebe, že ji to ještě nepustilo. Jenže dnes to bylo právě dva roky, co zmizel z jejího života, takže byla jakákoli snaha marná. Měla by to přestat počítat. Nejdřív po dnech, týdnech, měsících...teď už letech. Jenže to by nesměla denodenně srovnávat cizí stůl a nesměly by jí to každý týden připomínat jiné věci.
Ne, musí s tím skoncovat. Rázně se odlepila od desky dveří a zavolala do bytu: "Christine? Kde tě mám, zlobidlo? Co jsem na tebe slyšela?"
Od televize se k ní okamžitě rozběhlo její dítě.
"Tak ty nechceš poslouchat Mandy?"
"Já poslouchám!" ohradila se ihned.
"A co to bylo s tou večeří?" Jessica se na ni podívala káravě, ale s úsměvem.
"Já chtěla papat s tebooou …" zakňourala Chris.
"No to víš, že jo. Tak pojď. Napapat, vykoupat a spát."
"Maaminkoooo!" kňourala dál, objala ji tak vysoko, jak jen dosáhla, což znamenalo nad kolena a dávala najevo, že nesouhlasí.
"Vždyť vidím, jak se ti už zavírají očička. Tak šup."
Celá procedura nezabrala moc času. Christine byla stejně unavená, jako její matka. Ji ale na rozdíl od Jess netížily vzpomínky a druhé výročí.
Chris rychle zhltla večeři, koupání se obešlo bez promočené koupelny, jak to bývalo obvykle, a nechala se uložit do postele.
"Dobrou noc, zlato," Jess už chtěla odejít, ale Chris ji ještě zastavila.
"Mami, co je táta?" zeptala se s už napůl zavřenýma očima.
"Táta?" zopakovala po ni udiveně Jessica.
"Mandy zíkala, že táta jí nabančil, dyž nechtěla papat."
"No táta to je … někdy bydlí s maminkou a dětmi ještě taky … pán … to je táta. Tátu mají děti, když nemají jenom maminku … a některé mají jenom tátu …"
"A ploč s náma žádný pán nebydlí?"
"Protože … ty … ty máš jenom maminku."
Jak jí asi má vysvětlit, že je Don pryč a že ho nepozná? Že s nimi už nebude?
"A spi už," utnula proto rázně svoje kostrbaté vysvětlování. Takhle na něj nedokáže snad nikdy doopravdy zapomenout. Doufala, že alespoň Chris s ním začne déle a dá jí ještě pár let klidu.
Nemůže si na něj pamatovat, odešel, když jí byl rok a půl. Ale zřejmě ani to nevyjde.
Christine se s jejím vysvětlením nakonec spokojila, alespoň pro dnešní večer. Jessica ji tedy přikryla, zhasla světlo v pokojíčku a přivřela dveře.
Jak dlouho asi vydrží nevysvětlit jí nepřítomnost otce? A jak dlouho vydrží chovat se, jako by se to stalo včera, aniž se sesype? Nezůstala úplně sama. Má otce, kolegy, přátele, dceru, ale není to ono.
Tak dlouho trvalo, než mohla být víc, než jen Donova kolegyně. A tolik po něm toužila. A teď je pryč. Nemůže jí začít být jedno. Taková není. Možná je až přecitlivělá a hysterická, ale neumí si pomoct.
O večeři ani nezavadila. Vůbec neměla chuť a příčila se jí představa jídla stejně, jako večer před dvěma roky. Vůbec je všechno stejné. Akorát tehdy nepršelo a ona neměla mokré vlasy a skvrny od mokrého kabátu na ramenou.
Zamířila proto rovnou do koupelny, kde ze sebe všechno shodila.
Napustila vanu horkou vodou, sedla si na okraj a na kratičkou chvilku ji napadlo, že by bylo nejlepší se ve vší té vodě utopit.
Hned se okřikla. Nikdy by to neudělala, ale ty myšlenky se snad nechtěly vzdát. A všechno jen kvůli němu! Kdyby jí dal důvod ho nenávidět! Nebo alespoň přestat ho milovat! Bylo by tak snadné zapomenout, nemyslet, smířit se, žít. Ne, on prostě odešel.
Ponořila se do koupele, což téměř vždy působilo úžasně uklidňujícím účinkem.
Pomalu se jí dařilo vypouštět všechny vzpomínky a nemyslet na nic. Jen se oddávat uvolnění, vnořit se do levandulové vůně, která pohltila celou koupelnu a přenést se v duchu někam úplně jinam, kam to špatné nemůže. Kde je jenom ona a božský klid. Už neměla chuť se vztekat, plakat, ani zastavit čas a život. Místo mrazivého smutku a zvláštního nepříjemného pocitu, který ji ve velké míře přepadl už v práci, se cítila příjemně a klidně. Nevěděla, jestli vše pomine, až vyleze z vany, ale na tom nezáleželo. Malá chvilka relaxování. Alespoň malá chvilka. A třeba už dokáže přijmout dva roky a konec Donalda Flacka.
Žádné komentáře:
Okomentovat