Byl chytrý a schopný, ale propadl. Byl hezký, ale žádnou si neudržel. Letěly na něj, ale stejně měl pořád i pověst neschopného. Nikdy se o nikoho a nic nestaral, ale byl vedoucí svého oddělení. Proč k tomu tedy ještě nepřidat pití mě zabíjí, ale piju a teď už Jennu chci, ale ona mě ne.
A že se snažila, aby ho nechtěla.
Zakazovala si na něj myslet a zakazovala si ho i litovat. Když mu lepila ránu na čele, měla chuť ho obejmout. Ale neudělala to. Jen doufala, že to bude stačit, a že se to nerozroste do něčeho horšího. Třeba v otřes mozku. A pak ji zase jen naštval. Ani nepoděkoval a poslal ji do háje. Stačilo si pak jen vzpomenout na Kendall a jeho poznámky o panenství a Adamovi a bylo jí zase trochu do pláče. Možná, že se před ním drží, ale moc jí to nejde před sebou. A navíc, asi to neskončí. Pokud se on dokáže v takovém stavu udržovat už tolik let a ještě pracovat na kriminálce, vydrží to nepochybně dostatečně dlouho, aby to něco udělalo s ní.
„Co je?“ Michelle si ukousla z toustu a podívala se na Jennu. Dneska nemusela do New Yorku odjíždět brzy ráno, takže stihla snídani se svou rodinou.
„Nic. Snídám.“
„Tak to budeš mít kafe pěkně hnusný,“ zakřenila se Michelle.
„Proč jako?“ nechápala Jenna, zvedla hrnek, kterým se nakopávala každé ráno, a napila se. Potom všechno zase rychle vyplivla zpátky a běžela se napít čisté vody.
Michelle se rozesmála.
„Ona si tam nasypala sůl, nasypala si tam sůůůůl!“
„Buď ticho, Michelle. Spletla jsem se, no,“ zavrčela Jenna. Vůbec nedávala pozor, co si vlastně do kafe sype, protože doma na něj nemyslet nemohla. A v duchu na něj nadávat prostě nepomáhalo. Navíc musela včera podstoupit výslech své matky, jak je to s tím kolegou, co ji pozval ven.
„Nebuď na mě taková,“ ozvala se na oplátku její sestra.
„Jaká?“
„Protivná,“ odpověděla rázně.
„A ty radši jez. Za chvíli jdeme, dneska tě odvedu do školky já cestou na vlak.“
„Proč si nekoupíš auto?“
„Proč ty nezavřeš pusu?“
Michelle nenapadlo, co by na to odpověděla, tak jen dojedla svou snídani, oblékla se a spolu s Jennou vyšla z domu.
„Tak co je?“ začala ale potom zase dorážet.
„Co by bylo?“
„Mračíš se.“
„Tak se mračím,“ Jenna to už vzdala. Cokoli vysvětlovat Michelle nemělo moc smysl a ona se s ní rozhodně nechtěla na úrovni malého dítěte bavit o tom, co ji štve.
„Kdyby jsi nejezdila do New Yorku, tak se nemračíš.“
V duchu jí musela dát za pravdu. I když město jako takové za to nemohlo.
„To je pravda, asi bych se nemračila. Ale taky bych neměla práci a neměla bych peníze.“
Taky by ale nevídala Paula. A mohla by to hodit za hlavu definitivně všechno, protože by už věděla, kde se mu vyhýbat. Jenže stačilo si vzpomenout, jak nemohla nikde v okolí sehnat práci, a představa odlétla pryč. Cena za její realizaci byla příliš vysoká.
Už ve vlaku se ale musela nad Michelle a její nezlomnou dětskou logikou usmívat. Nemyslela to zle. A poslouchat ji, nebo se s ní bavit na nějaké dospělé téma, to Jennu většinou rozveselilo. Možná by na něj dokázala nemyslet, kdyby se soustředila na něco jiného. Po cestě se jí to podařilo.
Jenže pak přišla do laboratoře a optimismus byl ten tam.
Viděla detektiva Taylora, jak v doprovodu muže v obleku míří do své kanceláře, Adama, který se s velmi vážným výrazem neodlepoval od obrazovky počítače, a za ním stojící kriminalistku Messerovou, taktéž s formálně oblečeným doprovodem, a pak Paula, jak spolu s několika dalšími laboranty sleduje televizi v někdy konferenční, někdy oddechové místnosti.
„Co se stalo? Proč jsou tu ti kravaťáci?“ zeptala se ho.
Paul jí neodpověděl, jen kývl k televizi. Tam už ale reportáž končila a záběr na reportérku se změnil na znělku.
„Unesli nějakou malou holku,“ ozval se proto laborant, stojící za ní. Nikdy dřív ho ještě neviděla. „Její rodiče volali policii a rovnou i FBI, takže je tu teď máme.“
„Jakou holku?“ věděla, že o Michelle nemůže jít, když jí jen před dvěma a půl hodinami odvedla do školky, ale stejně jí to hlavou prolétlo.
„Říkali myslím Holly Millsovou. Včera v noci,“ odpověděl už Paul. Potom se sebral a odešel.
„Kolik jí je?“ obrátila se proto na onoho neznámého laboranta.
„Osm. Prý ji vzali rovnou z postele, ale to nemusí být pravda. Podrobnosti neznám a znáš televizi,“ pokrčil rameny a do místnosti strčila hlavu kriminalistka Bonasera.
„Tady jste,“ kývla na Jennu, „potřebuju okamžitě rozbor krve. Máme čerstvý vzorek z parkoviště, kde ji patrně dostali do auta a ta malá má cukrovku.“
Jenna okamžitě vyklouzla za ní.
„A na co mám přijít?“ nenapadlo ji v první chvíli vůbec nic.
„Její zdravotní pomůcky únosci neměli a předpokládáme, že její potíže budou ignorovat. Takže musíme vědět, kolik má času, než přijde hyperglykemický šok. A potřebujeme to vědět hned.“
„Samozřejmě,“ Jenna si vzala nalezenou krev, „hned to udělám.“
„Naštěstí to alespoň nevypadá, že by byla zraněná, té krve bylo málo. A je to jediný použitelný vzorek, který máme.“
„Rozumím,“ přikývla a zamířila za Paulem.
„Kde tu máš sadu na zjišťování cukru v krvi?“
Beze slova jí ukázal.
„Fajn,“ Jenna odložila důkazní materiál na stůl a odběhla se převléknout, což po příchodu nestihla. Potom se vrátila, a protože už byla ve skluzu, protože chvíli nemohla otevřít svou skříňku, popadla první sadu a dala se do práce. Snažila se všechno udělat co nejrychleji. Malá diabetička bez svých léků, dovedla si představit, do jak hrozného stavu se může dostat. A jen na ní záviselo, jestli se kriminálka a FBI dozví, kdy se tak stane. Byla proto trochu nervózní.
„To svěřili tobě, jo?“
„Mlč. Nerozptyluj mě, musí to být co nejrychleji,“ upřeně se dívala na svou pracovní plochu a snažila se soustředit.
„Jestli to zvořeš, ta holka umře,“ poznamenal.
„To mi fakt moc pomáhá! Nepraskla ti přeci jenom při té rvačce lebka? Že by ti úlomek zajel do mozku a umřel bys ty,“ obořila se na něj. Neměl pravdu. I kdyby netušili, kolik času děvčeti zbývá, pořád se dá něco dělat. A třeba budou mít únosci léky. A nebo už je třeba mrtvá tak jako tak. Ale to neznamenalo, že v ní může vyvolávat ještě větší stres.
„Bohužel ne. Hlava je fajn,“ odpověděl s hranou lítostí.
„Nebyla bych si tak jistá. Ale se žaludkem je to horší, co, Paulíku?“
„Jak to myslíš?“
„Ten předpis, co ti vypadl v šatně, jsem našla já. Už jsi na pěkně silných práškách,“ opravdu totiž našla před jeho skříňkou ležet nějaký papír, a když ho zvedla, přečetla si, že má ještě silnější obtíže, než na škole.
„No a?“
„Kdybys nepil,“ ohlédla se na něj, ale on ji nenechal domluvit.
„Nemám pít, nemám se rvát, nemám spát pokaždý s jinou, ještě něco mi chceš nařídit, životní doktore?“
„Nedejchej. Pak budu spokojená,“ sama vydechla a vrátila se k práci.
Už na ni nepromluvil, dokud test nedodělala. Konečně bylo hotovo, mohla si vydechnout, vzít výsledky a odnést je detektivu Taylorovi a jeho dočasným FBI kolegům.
Jen si je rychle pročíst, připravit odpověď na nevyhnutelnou otázku 'Kolik času jí tedy zbývá' a jít.
Jenže se zarazila.
„To … to je nějaká blbost.“
„Co?“ Paul zvedl hlavu od formuláře, který zrovna vyplňoval.
„Výsledek … podle toho je v normě, nemá zvýšenou hodnotu, ale … to je blbost. Muselo to vyjít zvýšené, i když tam došlo ke zkreslení kvůli nepřímému přenosu krve, ale …“ dívala se na svůj stůl a snažila se pochopit, jak je to možné.
Paul s výrazem, který prozrazoval, že ho něco napadlo, přistoupil blíž k ní.
„Hmmm … Kterou tu sadu jsi vzala?“
„Jak kterou, všechny jsou stejný, ne? Nebo ne?“ otočila se na něj s nevěřícným šokem.
„Tak kterou?“
„Hned tu první, vážně nebyl čas si vybírat. Proč?“
„Aaa sakra … já na to zapomněl …“ trochu křivě se na ni usmál. Ale ne vesele.
„Na co? Nechceš mi říct, že ta první sada …“ ani nedořekla, protože by ho se slovy 'byla vadná' musela zabít.
„Chtěl jsem ji vyhodit, tak jsem ji postavil hned dopředu, že to udělám, ale zapomněl jsem na to. Kdybych s tím měl pracovat já, dojde mi to, ale … no … byla kontaminovaná, vadná.“
„Panebože … víš, co jsi udělal, ty idiote?! Teď je kvůli tobě ten test v háji!“ už se nedokázala udržet. Dostala na něj opravdový vztek. Jiný, než kvůli poznámkám a provokacím. Teď totiž doopravdy zničil její práci.
„Tak to udělej znovu. Je to rychlovka.“
Jenna pomalu odložila připravené papíry na stůl a stáhla si plášť. Pověsila ho na věšák a celou použitou sadu posunula k Paulovi. Pak si sundala i rukavice a vyhodila je.
„Krev byla jen na jeden pokus. Nemám jak.“
Nadechla se a vyšla z laboratoře. Na Paula se při tom nepodívala. Riskovala, že by mu rovnou jednu vrazila.
„Macu, můžu …?“ zaklepala za několik okamžiků na rám otevřených dveří. V jeho kanceláři krom něj seděl i ten muž z FBI, s nímž ho viděla dopoledne.
„Jistě. Už jsou výsledky cukru?“
Věděl tedy patrně, že Bonasera zadala test jí.
„No … můžeme si promluvit?“ uhnula na vteřinu pohledem k agentovi a naznačila tak, že nechce mluvit před ním. Mac mu tedy pokynul, zvedl se, vyšel z kanceláře a přivřel za sebou dveře.
„Stalo se něco?“
„Já tu krev … zničila jsem ten důkaz,“ zakoktala se nejdřív, ale potom se mu odhodlaně podívala do očí. Alespoň tohle ustát zvládne. Nebude působit jako vyplašené kuře.
„Cože?“ Taylor vypadal po právu překvapeně, a to ne příjemně.
„Nevšimla jsem si, že sada, kterou jsem použila, je kontaminovaná. Výsledky se zkreslily do takové míry, že mi vyšly normální. Nemůžu určit, kolik času jí zbývá. Už nemám nic na další pokus. Je mi to líto.“
„Chceš mi říct, že ten jediný vzorek krve, který jsme měli, a který nám měl říct, kdy nastane kritická situace, je pryč?“ ujistil se, že se nepřeslechl.
„Ano. Já … znehodnotil se nepřímým odběrem a vadnou sadou.“
„A to říkáš jen tak?!“ už vypadal značně naštvaně. I pro něj to znamenalo spoustu problémů. A co teprve pro oběť.
„Mrzí mě to, je to moje vina, ponesu následky, co mám ještě říct víc? Já … můžu zkusit odhad, pokud mi řeknete, kdy naposledy si vzala léky, ale při tolika faktorech to … já …“ pod jeho pohledem, který jí připadal tvrdý jako kámen, jí začalo být úzko ze sebe samotné. Litovala, že se neujistila, že je sada v pořádku, že se nechala rozptýlit Paulem a … no jistě, zase za to mohl Paul! Jenže práce to byla její, sadu použila ona, takže vytahovat jeho bordel na svou obhajobu před šéfem a FBI nemělo smysl.
„To nepůjde. Nemělo by to valnou hodnotu,“ usadil ji navíc.
Jenna chvilku mlčela a pak se podívala do jeho očí, které získaly stejný ledový přísvit, jako vždy, když někdo něco tak zkazil.
„Vyhodíš mě?“ přišlo jí logické, když dokázala předvést pouze to, jak umí ohrozit dětský život.
„Pokud se podobná hrubá chyba zopakuje. Jdi,“ uťal rozhovor a vrátil se do kanceláře, kde špatné zprávy okamžitě přetlumočil agentovi.
Jenna ještě chvíli stála před dveřmi, ale když se na ni onen agent povýšeně podíval a jeho výraz navíc vyjadřoval, že podobné selhání od této laboratoře čekal, raději rychle odešla.
Když sklesle zapadla zpět do laboratoře, Paul vypadal, že na ni čekal, a že se od jejího odchodu nehnul.
„Co je?!“
Na Taylora by si nedovolila být drzá, a proto svůj vztek, držela na uzdě. Ale teď už neměla důvod.
„Jak to dopadlo?“ zeptal se tedy Paul a jejího rozhořčení si nevšímal.
„Jak to dopadlo?“ zopakovala po něm. „Tak, že život té holčičky je kvůli tobě dál úplně nejistý! Kvůli tomu, jakej seš bordelář!“
„Už jsem ti říkal, že jsem zapomněl, jinak bych to dávno vyhodil,“ odpověděl jí, pořád klidně.
„Jasně. A nebo jsi to třeba taky udělal schválně, ne? Proč mi neudělat další průser? Kdybys na tom dělal ty, víš, kterou nevzít. A já ať se v tom vykoupu, ne?!“ jí ale jeho klid jen víc rozčiloval.
„Schválně? Proč bych to asi jako dělal schválně? Jsi normální?“ obořil se už taky. Provokoval ji, protože chtěl nějakou její reakci. Chtěl mít zase navrch a chtěl, aby jí nebyl lhostejný. Ale tohle byla jejich práce. Důležitá práce. Nic takového by neudělal.
„Já ano, to ty asi ne! Jsi bordelář, egoista a idiot! Je to jenom tvoje vina!“
„Už jsem ti říkal, že-“
„Mně je jedno, co jsi říkal! Lhal jsi? Možná! Pro tebe není problém lhát, lžeš pořád! A všem! A zvlášť mně, když mi tím můžeš zkazit život!“ pustila se do něj, aniž by ho nechala domluvit.
„Aha, tak proto jsi okamžitě běžela za tatíčkem?“ Paul se naštval. Nevadilo mu, když mu někdo vytýkal jeho chyby. Kašlal na to. Ale teď ho obviňovala neoprávněně. Zatvářil se proto nanejvýš arogantně.
„Šla jsem oznámit, co se stalo s důkazem,“ oplatila mu to podobným tónem.
„A co, domluvili jste se? Necháš mě vyhodit, slečno dokonalá protekční?“
Jennu v následující vteřině vůbec nenapadlo, co mu odpovědět. Ale vyřešila to její ruka, která vystřelila k jeho tváři a uštědřila mu pořádnou facku, po které mu zrudla tvář. Víc nebylo třeba.
„Táhni k čertu.“
Paula ta ledově pronesená slova zasáhla. A o to překvapenější byl. Nemyslel si, že by ho mohl zasáhnout její postoj nebo cokoli, co řekne, ale to, jak přezíravě a znechuceně ho poslala do háje, to se mu zabodlo přímo do srdce ukrytého pod silnými vrstvami ega.
Najednou mu vadilo, že to řekla. A že ho obvinila, že to tak chtěl. Vážně si musela myslet, že je schopný provést jí pěkně nechutné kousky, a že mu na ní vůbec nezáleží. Jistě, on jí nedal nijak najevo, že by záleželo, sám si to zrovna nemyslel, ale něco se v něm pohnulo už před pár dny a teď ještě víc.
Jenže ona to završila fackou. A pěkně silnou. Ještě pořád ho pálila tvář a měl na ní znatelný otisk její dlaně. Takový její stav poznal. Vztek se změnil v chlad a poháněl ji k tomu, aby se pod jejím pohledem zmenšoval. A ona potom s hlavou vztyčenou a stále stejným ledem v očích odešla.
Nevěděl proto proč, ale rozhodl se něco udělat.
Jenna naopak netušila, co má dělat. Zbytek dne zůstala v laboratoři a v tichosti pracovala, chvíli jí ještě bolela dlaň z té prudké mlaskavé rány, kterou svému formálnímu nadřízenému – ač jen pro byrokratické záležitosti – uštědřila, a doufala, že ji opravdu nevyhodí. Bylo by to mimořádně nepříjemné zakončení první krátké neškolní praxe, a hlavně věřila, že Paul by to bral jako její selhání a své vítězství. Vítěství, ke kterému nechutně přispěl neschopností udělat věci hned a tak, jak mají být.
Tak mocné opovržení, jaké mu až do odchodu předváděla, ještě nikdy necítila. Ta malá holčička nemohla vůbec za nic. A oni dva ji takhle ohrozili jen kvůli … nemohla na to už ani myslet. Ani nechtěla. Dělalo se jí špatně ze všeho, co se mezi nimi stalo. A on, jako by to nestačilo, pokaždé, když zavřela oči, ať už ve vlaku nebo doma, poskakoval za jejími víčky jako neodehnatelná vidina sem a tam. A čím více se snažila ho zahnat, tím zběsileji se jí v hlavě promítal.
Zkusila si pustit hudbu, číst něco dost složitého na to, aby to musela plně vnímat, i opláchnout si obličej pořádně studenou vodou, ale nepomáhalo to a příliš silný proud z kohoutku jí navíc ještě dost pocákal kalhoty, takže to nakonec nevydržela a po naordinování jeho chování sáhla i po jeho léku. Doufala totiž, že alespoň jedna sklenička whisky, rovnou neředěné, jí pomůže zbavit se ho.
Žádné komentáře:
Okomentovat