Mám ho!
"Tak tohle opravdu nemám rád," rozčiloval se Danny, když Thorleye odvedli do vazby, kde ho mohli prozatím dva dny držet.
"To mi povídej. Ale teď to přece nevzdáme," k detektivům se připojil i Eric, který výslech jen sledoval.
"No jasně že ne. Podíváme se na něj blíž. Třeba není takové neviňátko. Začnu, mrknu se, jestli nemá nějaký záznam," usmál se Flack. I jemu bylo jasné, že jedním výslechem rozhodně celé vyšetřování nekončí a pan Thorley zdaleka ještě není z ničeho venku. Pak odešel ke svému počítači.
"No a my taky. Bude nejlepší, když zajedeme tam, kde ten chlápek pracuje a poptáme se na něj."
"Bezva. Zjisti adresu, Danny, a já řídím," přikývl na kolegův návrh Eric.
"Zase? Příště řídím já, jasný? A … taky bych měl říct Macovi, že zmizíme. Mimochodem … proč je poslední dobou pořád tak naštvanej? Dneska jsem ho viděl křičet na někoho do telefonu. Fakt nevíš co s ním je?" už jednou mu sice Eric řekl, že o Macových problémech by neměl mluvit, ale jeho to zajímalo. Navíc šéf málokdy takhle křičel do telefonu a nikdy ho neviděl s ním potom praštit o stůl.
"Proč dneska to nevím, ale Danny … vážně bych o tom neměl mluvit, tohle je dost soukromý, má soukromý problémy z minulosti. A asi to ještě nějakou dobu potrvá."
"Ale ty víš, o co jde?" ujišťoval se pořád Danny, aby měl jistotu, že se mu může podařit to vytáhnout.
"Jo. O jejich rodinných problémech opravdu vím a to víc, než bych chtěl," tím ale debatu o Taylorovi utnul a odešel do garáže.
Lindsay Messerová a Jo Danville oproti tomu slavily úspěch. Ještě pořád sice neměly ke srovnání DNA útočníka, ale pomocí portrétisty a Jadu sestavily jeho podobu. S tou potom projížděly záznamy všech feťáků, kteří se jim s fotkou dostali do evidence.
Jako nejvíc podobný portrétu se poté ukázal šestadvacetiletý Darnell Herman. Dvakrát trestaný za krádeže, jednou za ozbrojenou loupež. Momentálně dva roky na svobodě. Společně s tím vším a adresou jeho rodičů, protože svou vlastní nejspíš už nějakou dobu neměl, si mohly přečíst poznámku, že byl závislý na pervitinu. Pokud bez něj tedy přečkal vězení, nejspíš se k němu vrátil.
Pokud tedy dokáží, že násilník, co Jadu přepadl, je skutečně Darnell, bude to po dlouhé době, zvláště od návštěvy rodičů Jadu, něco dost pozitivního.
Dost dlouho ale také trvalo Darnella najít. Jeho otec sice potvrdil, že po propuštění na svobodu bydlel u něj, ale zároveň že ho už několik týdnů neviděl, protože syna vyhodil, když zjistil, že znovu bere drogy. Získaly kontakt pouze na nějakého Owena, což měl být jeho kamarád. Údajně za Darnellem chodil, když ještě bydlel u otce a poté, co se odstěhoval, vykřikoval prý Darnell, že půjde k Owenovi, když doma ho nechtějí. Telefon na něj pan Herman měl pro případ, že by se stalo něco, kvůli čemu by potřeboval sehnat syna.
Když mu pak ukázaly portrét a sdělily podezření, ničemu se nedivil. Naopak řekl, že jen čekal, kdy to přijde znovu a kdy udělá něco, co ho do basy dostane na doživotí. Také jim ukázal poslední fotky Darnella, na kterých sice připomínal muže z portrétu, ale přesto byl jiný. Usměvavý, klidný a spokojený. Než přišel do kontaktu s drogami. Pan Herman při tom vypadal nesmírně smutně. Určitě si přál spořádané dítě, na které bude moci být pyšný a které mu přivede vnoučata. Jenže už věděl, že se nedočká a zřejmě dožije sám jen se svými řídnoucími vlasy, starou kočkou a sbírkou fotografií válečných strojů. Oběma kriminalistkám ho bylo líto, ale když i on v portrétu od Jadu svého syna poznal, nemohly ho nijak povzbudit.
Dál hrálo důležitou roli obrovské štěstí. Jo zavolala na číslo od pana Hermana. Nečekala, že Owen, pokud to je jeho číslo a pokud hovor přijme, bude sdílný. Jenže po chvilce vyzvánění se na druhém konci ozval dřív, než se stačila vůbec představit.
"Konečně! Kdy a kde?" vyštěkl na ni. Jo se na chvilku zarazila, ale rozhodla se pokusit situace využít. Došlo jí, že nejspíš jde o prodej drog. Určitě pervitinu.
"Ve čtyři na rohu sto osmdesáté a Morris Park avenue," vyhrkla rychle adresu, kterou si pamatovala z jednoho zátahu. Bylo to pod mostem uprostřed Bronxu a ona doufala, že nebude podezřelá.
"Hej! Kde je Jay?" zarazil se muž na druhém konci, jakmile si uvědomil, že s ním mluví ženský hlas.
"Jay má menší průser. Ale poslal mě," stále doufala, že se chytí. Tohle riskování a improvizace není zrovna časté, bezpečné a žádoucí, ale ona potřebovala najít mladého Hermana a tohle byla šance, co se nepouští.
"Aha. Ale všechno bude jako vždycky, ne?" ujišťoval se ještě neznámý, v kterém tušila Owena. Nejspíš potřeboval nové drogy a bylo mu jedno, kdo je dodá. Nejspíš na tom byl stejně jako Darnell a nebyl příliš ostražitý.
"Jasně. Ve čtyři na rohu sto osmdesátý a Morris Park avenue. Přesně," zavěsila, aby mu nedala prostor pro žádné podezření.
"Co to bylo?" dívala se Lindsay překvapeně na svou kolegyni.
"Ve čtyři máme sraz nejspíš s Owenem. Doufám, že nám řekne, kde najdeme Darnella. Myslím, že jde o drogy a podle toho, že mu bylo jedno kdo je předá, nebude na tom moc dobře."
"Takže si seženeme pár policistů a pojedeme na místo?"
"Jo. Ty s nimi budeš v záloze a já budu čekat na pana neznámého," potvrdila Jo a obě se začaly chystat k akci. Nezbývalo mnoho času. K Morris Park avenue to bylo téměř přes půl města a policie musela dorazit o dost dřív, než se měl objevit podezřelý. Navíc se Jo snažila obléct co nejnenápadněji. Své oblíbené boty na podpatku vyměnila za obyčejné kecky, vzala si tmavé džíny a obyčejnou košili. Vlasy si stáhla do culíku, nechala je při tom trochu rozcuchané, a nasadila si sluneční brýle. Doufala, že vypadá dostatečně jako nezkušená dealerka.
"Tak co?" zeptala se kolegyně, když se jí před odjezdem ukázala.
"Myslím, že to ujde. Často se kolem sebe rozhlížej a buď nervozní. Musí to vypadat, že ten Jay poslal na rychlo nějakého poskoka," ocenila Joinu snahu Lindsay, "Ale myslím, že bys měla mít vysílačku. Jen pro jistotu." podala jí i nenápadnou pecku, kterou Owen v jejím uchu neuvidí, ale díky které bude mít ona a policie jasný přehled o situaci.
"Snad to nebude dlouho trvat. Jakmile potvrdí, že je Owen, vyrazte," zazněly poslední instrukce a kriminalistky i s policií se rozjely na dané místo.
Další, kdo zrovna opouštěl jednu budovu a odcházel jinam, byl malý hnědovlasý chlapec a jeho netrpělivý doprovod.
Celou cestu městským autobusem se klučina mračil a protivně odsekával. Chvíli nechtěl sedět na sedačce, chvíli se odmítal držet, když si vydupal stání. A když June konečně zabouchla dveře po namáhavé cestě ze školky domů, založil si ruce na prsou a zamračeně se opřel o zeď.
"Ty přestaň," June se na Matta káravě podívala. Ten nereagoval.
"Jsi strašně protivnej a prý celej den. Takže nejlepší bude, když půjdeš hned do postele."
"Ne," zamručel Matthew.
"Jo. Podle paní učitelky jsi zlobil a provokoval kamarády a celou cestu jsi se neuměl chovat. Do postele."
June byla unavená, i když měla na práci jen hlídat Matta a pomáhat s bytem, což jí bylo někdy trochu trapné, protože neměla žádnou skutečnou práci a peníze získávala jen od otce, pokud se nahromadilo víc stresu a starostí, rychle se unavila.
"Já tě nebudu poslouchat," zaškaredil se znovu Matt.
"Nee? Tak ty mě nebudeš poslouchat? Ty si nepůjdeš lehnout?"
Na každou otázku jen vzpurně zakroutil hlavou. Byl uražený, že ho ve školce potrestali za to, že společně s jedním spolužákem provokovali děvčata, a odmítal komunikovat.
"Fajn. Tak já to řeknu mámě. Jak ses choval, jak si stěžovala učitelka a jak jsi zlobil a to teprve uvidíš." June byla rozhodnutá se s ním nerozčilovat. Většinou to byl milý a poslušný kluk, ale někdy si jako každé dítě v jeho věku postavil hlavu. A ona se jen začínala děsit podobných chvilek s vlastním dítětem. Na jednu stranu ale byla ráda, že je na ně připravená.
"Nežekneš …" odsekl, ale už trochu nalomeně. Ne vždycky měl z rodičů náležitý respekt, ale jakmile něco provedl, věděl, že trestu v jejich případě neujde.
"Řeknu. A tátovi taky a nepůjdeš plavat a nebudeš se dívat na televizi." přikývla June razantně.
"Jsi zlá!" zakňoural naposledy Matthew, odešel konečně do svého pokoje, zabouchl za sebou a oblečený skočil na postel.
June jen mávla rukou a šla si nalít něco k pití. Alespoň, že svého synovce může zklidnit hrozbou rodiči. Co ale jednou její dítě? Ani nebude mít žádného otce a ona, když se to podaří, se bude snažit dostudovat. Vůbec si nevěřila, že to zvládne. Upřímně nevěřila, že zvládne tuhle situaci, natož porod a miminko. Studium už vůbec. Ať si říká její sestra co chce. Ona je starší, má pořádnou práci a postavení, Delka, kdežto June … jen pochybnosti.
Po dvaceti minutách se nakonec šla alespoň podívat na pana Uraženého. Zjistila, že ve svém rozhořčeném vztekání usnul. Jen ji napadlo, jestli se k poslední chůvě taky choval tak.
"Takže teda máte novou chůvu? To jste jí sehnali rychle, my měli s Lucy vždycky hrozný problém."
"Jo, je to … jedna známá," odpověděl Eric vyhýbavě na Dannyho dotaz. "Ta původní bude už v pořádku, ale znova nenastoupí. Navíc se chceme stěhovat, nějaký...dům by byl ideální. Ale víš kdo by taky potřeboval chůvu?"
"Flack. Jasně. Já chápu, že pořád na mou sestru myslí, ale je to už tolik let … já se taky snažím zapomenout a radši o ní nemluvím. Jenže on pořád. Pořád říká jak by Patty tohle, jak Patty kdysi tamto. Už to dost přehání," povzdechl si nad svým švagrem a kolegou Messer. On sám se po smrti Patricie skoro zhroutil, přišel už o druhého sourozence, ale život jde dál. A věděl, že stejně by se na to měl dívat i Don. Ostatně má dceru, nezůstal sám.
"Musíme ho zas vytáhnout ven."
"Chceš mu dělat dohazovače?" ušklíbl se Danny, protože mu bylo jasné, že jen tak ven určitě detektiva vytáhnout nechce.
"Neprospělo by mu to snad? Teda pokud se nám někdy povede rozluštit tuhle vraždu. Jestli Thorley ty dráty nenatáhnul, nemyslím, že máme šanci zjistit, kdo to byl."
"Jen nedělej ukvapené závěry, ještě jsme ani s nikým dalším nemluvili. A ne všichni jsou vždycky rozhodnutí ostatní krýt," Danny zastavil u Správy Central parku a vystoupil z auta následován Delkem.
Sotva ale vešli do dveří nevelké budovy, chopil se jich malý čilý chlapík kolem pětatřiceti v poněkud neformálním oblečení.
"Vy jste určitě detektivové co sem mají přijít kvůli té nešťastné smrti, že? Jsem Bob Palmer, vedu to tady, teda vede to tu Správa lesů a parků, ale tady to vedu já. Tak co potřebujete, pánové?"
"Nejspíš víte, že jsme zatkli vašeho zaměstnance Zaca Thorleye, když ho naše hlídka viděla sundavat ze stromů v parku stejně umístěný drát, jako byl o kus dál ten, co zabil Kyru Addamsovou," začal Danny.
"Věděl jsem, že je zatčený, ale tohle … on je za to tedy zodpovědný? A proč tam ten drát dával? Tohle rozhodně neděláme," pan Palmer vypadal, že situaci příliš nechápe.
"On tvrdí, že ho tam nedával, jen si ho všimnul a pak ho sundal. A tak by nás zajímalo jestli se už nestalo něco podobného nebo jestli jste tu neměli nějaké jiné problémy," upřesnil Eric.
"Jako jeho problémy? Ne, Zaca znám osobně, pracuje tu už docela dlouho a je to dobrý zaměstnanec," zamračil se Palmer.
"Nemusí jít o něj, jakékoli problémy v poslední době."
"Tak já se podívám do databáze, shromažďujeme všechna hlášení zaměstnanců o tom, co se stalo, možná vám pomůžu, pojďte za mnou."
Palmer je zavedl do své kanceláře. Byla malá, u jedné stěny stály police s knihami a časopisy o parku, údržbě, stromech, keřích a všem, co se může na zelených plochách vyskytnout, na protější, přímo za stolem pana Palmera, viselo několik fotografií různých koutů parku z různých ročních období.
Potom už se dovnitř vešel jen stůl s počítačem, telefon, úzká pohovka, konferenční stolek se stojánkem na vizitky a nějakým šanonem, nejspíš vytaženým z pootevřené skříně vedle okna na ulici. Ta tvořila poslední část nábytku.
"Moment, pánové, prosím. Zatím se posaďte, chvilku to potrvá. Odkdy myslíte, že bych měl hledat?"
"Zatím zkuste poslední měsíc," instruoval ho Danny. Doufal, že se něco objeví a kdyby poslední měsíc nic nepřinesl, nepředpokládal, že by se problémy parku daly se zločinem spojovat.
"Dobře, ale nemůžu nic zaručit, to víte, nic tak vážného jsme tu už … ale jo, moment, nojo! Už si vzpomínám. Něco takového charakteru tu už bylo!" Palmer začal bez vysvětlení psát něco do počítače a Danny a Eric si vyměnili tázavý pohled.
"Tate Garner. To je náš noční správce. Několikrát si stěžoval, že mladí vjíždí do parku na motorkách nebo čtyřkolkách a rozjíždí mu trávník. Jenže jsme nikdy nikoho nechytili, takže nebylo komu dát uhradit škody. A taky se ukázalo, že škody značně nadhodnocuje, protože většinou ty děti jezdí po cestách. Ale je to už … ano, poslední stížnost je tu z minulého měsíce."
"Takže on si stěžoval na nevhodné chování mládeže po nocích a co jste s tím vy udělali?"
"Co jsme mohli, detektive? Dávali jsme dohromady trávník, dali jsme tam zákaz vjezdu a na noc jsme zamykali brány. Jenže to ne vždycky pomohlo," pokrčil Palmer rameny.
"Kde bychom toho Tatea Garnera našli?" zeptal se Eric. Tohle už bylo podezřelé. Stížnosti na čtyřkolky a po měsíci mrtvá spolujezdkyně na čtyřkolce.
"Teď asi doma … je podezřelý?"
"Uvidíme, ale předně bychom si s ním rádi promluvili. Dáte nám jeho adresu?"
Jo dorazila na smluvené místo. Měla trochu strach, ačkoli se přesvědčovala, že jednoho feťáka snad ještě zvládne a navíc o blok dál jsou připraveni policisté.
Byly čtyři hodiny a tři minuty a ona netrpělivě přešlapovala na místě a rozhlížela se kolem.
"Zatím stále nic," hlásila potichu kolegům a doufala při tom, že vůbec něco bude. Třeba si to Owen rozmyslel a nechtěl věřit cizí ženské, kterou údajně poslal jeho známý překupník Jay.
"Buď trpělivá, tady zatím taky čisto," odpověděla jí Lindsay. Sice se kolem hlídek občas mihli nějací lidé, ale žádný nemířil k Jo ani nevypadal podezřele.
Jo se opřela o nejbližší zeď, ruce si dala do kapes a s iluzí znuděnosti zaklonila hlavu. Pak si všimla, že se k ní pomalu blíží vyhublý muž v zašlých džínách a s tmavou mikinou. Ještě byl příliš daleko, než aby mu viděla do tváře, ale přes brýle ho nenápadně pozorovala tak, aby si toho nevšiml. Šel rychle a s očima zabodnutýma někam do neurčita. Určitě se ale úkosem díval na ni.
Když ale stál asi jen pět metrů od ní, poznala ho. Fotky, nákresy, popisy, všechno souhlasilo. A ona nemohla uvěřit jejich štěstí.
"Mám ho, mám ho, je to Darnell!"
Žádné komentáře:
Okomentovat