Pomalu ubíhaly dny. Pro někoho pořádně úmorné, nezvladatelné, hrozně rychlé pro jiné dlouhé, nudné.
A Sara jako jediná stále nevěděla, co se stalo. Nechala všem vzkaz, aby jí zatím nevolali, aby jí nechali. Přesto se jí Catherine snažila dovolat. Nebrala telefon. Nikdo nevěděl, jestli už odjela nebo jestli se jen schovává. U ní doma to vypadalo na nepřítomnost.
Grissom se rychle zotavoval. Na spoustu věcí si vzpomínal, jeho stav byl dokonce tak dobrý, že ho propouštěli do domácího léčení. To by ale nebyl on, aby ihned nešel do práce. Sice ne ještě pracovat. Na to jeho vzpomínky a zdraví nestačily, ale zjistit, jak moc mu tým za jeho nepřítomnosti přerostl přes hlavu.
Práce bylo víc než dost. Nikoho v té době v budově nenašel, všichni byli v terénu a byli rádi, pokud to zvládali. Vešel do svojí kanceláře. Prohlížel si ji, jako by tu byl poprvé. Písmena na dveřích, která hlásala Gilbert Grissom … jeho exponáty, věci, které běžně používal...všechno mu připadalo cizí. Sedl za stůl.
O Sařině odchodu věděl. Proto ho zpráva od ní na stole nepřekvapila. Vedle ale ležela ještě jedna. Nejdřív se podíval na podpis … tenhle zná … potom na hlavičku … VÝPOVĚĎ hlásala. Kolik lidí o tom vědělo a neřeklo mu to? On nedal jen výpověď z práce … chystal se dát výpověď ze života.
Ještě chvíli se rozhlížel po kanceláři, potom i po budově. Občas se našel někdo kdo ho s radostí přivítal. Na většinu lidí si vzpomněl a na ty co ne, nedal najevo.
Zkoušel ještě čekat, zda někdo z týmu nedorazí. Nedorazil. Jen zahlédl jednoho povědomého, téměř plešatého vysokého muže, který si ho nevšiml. Zapátral v paměti … Ecklie. Asi se s ním setkat nechce. No kdo by se mu taky divil. Stačilo když mu Catherine sem tam řekla jak zas Ecklie vyváděl, co mu zas vadilo… pořád mu ale vrtalo hlavou, PROČ se chtěl Greg zabít … proč má přemýšlet o tom co zpackal a co má dělat.
Vrátil se do nemocnice. Ne kvůli sobě, ale kvůli Gregovi. Ptal se na jeho pokoj. Nejdřív mu nechtěli nic sdělit. Prý pouze příbuzným a odkdy se šéf tak strašně zajímá o své podřízené … prostě obvyklé řeči nepříjemných sester. Nakonec to nějak uhádal a už stál před pokojem. Vstoupil dovnitř. Greg byl pořád napojený na přístroj, ale prý se lepší. Stále nic nevnímal. Gil si stoupl k nohám postele, ruce v kapsách. Nenapadalo ho co dělat. Ani co si myslet. Jen stál a díval se. Na tuhle tvář si vůbec nevzpomínal. Takhle ho nikdy neznal. Přišel blíž a chytil ho za ruku. Žádná změna, taky žádnou nečekal. Přemýšlel jak to teď bude. Rád by si na všechno vzpomněl, třeba by nebyl tak bezradný.
Dveře zjevně prázdného bytu se otevřely. Sara ještě neodjela, pořád tu byla, i když o sobě nedávala vědět. Ještě než zmizí, musela něco udělat. Musela vidět Gila. Předpokládala, že je ještě v nemocnici, tak se tam rozjela. Od sestry se ale hned u vchodu dověděla, že už byl propuštěn. Nevadí, tak půjde alespoň za Gregem. Sice telefony nebrala, ale zprávy ze schránky si poslechla. Narazila na příjemného mladého lékaře, který jí ochotně ukázal jeho pokoj. Chtěla vejít, pak si ale všimla Gila. Zůstala stát venku a pozorovala je. Tohle přenést prostě nedokáže. Chvilku tam ještě stála a pak …
Fajn, viděla je, tak může jet. Neprobíhalo to sice podle jejích předpokladů, ale ne všechno může být podle představ. Tak výborně. Už může uzavřít celý svůj předchozí život a jet do nového.
Gil si návštěvy nevšiml. Najednou mu nedělalo problémy si vzpomínat. A hlavně na chvíle strávené s mužem ležícím bezvládně před ním. Vzpomněl i na hodně, ne jako předtím, kdy mu vzpomínky probleskovaly hlavou a po chvíli už způsobovaly bolest. Hezky plynule, jakoby to nikdy nezapomněl.
Dostal na sebe vztek. Další pohled na kriminalistu na lůžku a už tu zůstat nemohl. Došel si pro papír a něco na psaní, sedl si a začal psát dopis. Když ho dokončil, nechal ho Gregovi na stolku a šel. Ne domů, zase do práce. Co měl dělat doma. Procházet věci co jsou mu cizí? Smiřovat se se smrtí dcery? Na to bude mít dost času, bude procházet cizí věci, které alespoň mají smysl. Jako třeba ty pracovní.
Asi za hodinu se postupně sjížděli ostatní kriminalisté. Tedy … skupinka čítající Catherine, Nicka a Warricka. Měli jako teď obvykle každý svůj případ. Catherine jako první si všimla změny v tak dlouho zavřené kanceláři se jmenovkou Grissoma a hned se tam vydala na průzkum. Warrick se odebral do garáží prohlédnout si jedno krásné luxusní auto, ovšem ne kvůli koupi ale kvůli důkazům. Nick měl namířeno pro hrnek kafe a potom k fotkám z místa činu.
Odchytla si ho ale Sofia.
"Nicku? Máš čas? Alespoň chvilku."
"Na tebe vždycky zlato. Povídej."
Rozhlédla se a začala: "No … když … mám menší problém."
"Jaký? Určitě nic, co by se nedalo vyřešit, ne," řekl s úsměvem.
"No jak se to vezme."
"Děsíš mě. Tak povídej."
"No … já jsem asi … nevím to teda na sto procent, ale …" pořád se vykrucovala.
"Hele tak už to řekni. Ať je to cokoliv jo?" netrpělivě přešlapoval. Ne, že by jí neměl rád a ne že by jí nechtěl vyslechnout, ale chtěl taky svoje kafe a musel pracovat, ačkoliv to tak nechtěl.
V garážích se objevila jedna z laborantek.
"Warrick Brown?" zeptala se Ricka.
"Jo. Co se děje? Pracuju tady."
"Shání vás paní Brownová."
"Moje žena?" zeptal se a už si myslel jestli mu někdy odpustí několikanásobné směny a kam až je schopná zajít.
"Ne, to není vaše žena. Ale chce s vámi mluvit. Nutně."
"Dobrá, hned jsem tam," jediná další Brownová, která ho napadla byla jeho švagrová.
A skutečně. Když se dostal z garáží v normálním oblečení, uviděl svou švagrovou Alici.
"Ahoj. Děje se něco? Nikdy jsi jen tak nepřišla."
"Ahoj. Děje. Jde o mojí druhou dceru."
"O Mayu? Co s ní je?" vyptával se starostlivě.
"Víš jak skončila Alison … mám … bojím se, že Maya se dostala do drog."
"Cože? Jaks na to přišla? Vždyť je jí patnáct."
"Její chování a příznaky jsou jak z učebnice. Mám o ní strach, Warricku. Potřebuju pomoct. Když to řeknu tvýmu bratrovi tak ji zabije. Víš dobře jaký má na tohle názor."
"Dobře. Nejdřív musíme zjistit, jestli ty drogy opravdu bere a potom se domluvíme, co dál. Ano?"
"Jo, díky."
"Tak Sofie, dozvím se to?" naléhal už Nick.
"Prostě jsem nejspíš …"
Žádné komentáře:
Okomentovat