Fake 1

Ostré světlo mě bodlo do očí a hlasitý rozhlas zase podráždil mé uši. Chtě nechtě jsem se musela probrat z blažené nevědomosti a rozhlédnout se.
Záda jsem měla úplně ztuhlá. Za to mohla určitě ta nepohodlná plastiková židle, na které sedím.
A není jediná. Kolem jich je spousta a spousta, ale jen některé jsou obsazené. Sem tam proudí davy lidí, všude vládne příšerný ruch a shon.

Co je tohle za místo? Všechno je strašně šedivé, neosobní, uspěchané a neznámé. Jak jsem se sem dostala? Proč jsem se právě probudila na téhle židli? A … kdo vlastně jsem? … Chvíli jsem zírala do prázdna. Zorničky se rozšiřovaly strachem a tělo rozklepalo nevědomím. Najednou se přede mnou začalo všechno točit. Hlasy, kterým jsem nerozuměla, splývaly do jednoho. Tváře, které jsem neznala, nabývaly obludných rozměrů.

Vstala jsem za židle. Podlaha se pod mýma nohama snad rozkývala. Já nevím kdo jsem. Nevím kdo jsem. Nevím, jak se jmenuju. Nevím kde jsem a co tu dělám. Netuším co se děje … ani jsem si neuvědomovala, že stojím na místě a točím se dokola. Zoufale jsem se snažila zachytit alespoň malý střípek sebe samotné.
Kolem mě bylo jen velké okno, spousta židlí, kovové tabule a tisíce tisíce lidí, tisíce hlav, tisíce hlasů a neskutečný zmatek.

New York.
Sydney.
Bratislava.
Oslo.
Barcelona.
Bern.
Písmena, zvuky, světla, hlasy … všechno se slévalo do jednoho proudu, který se na mě valil.
Udělalo se mi špatně. Nedokázala jsem rozumně uvažovat, nebyla jsem schopná vnímat svými myšlenkami letadlo za sklem a domyslet si tak, kde jsem.
Snažila jsem se utéct těm vírům všude kolem. Hlava vůbec neposlouchala. Nevnímala jsem své pohyby, nesledovala cestu. Všechno se mlžilo a hrozně rychle točilo. Ztrácela jsem rovnováhu.
Kdo jsem? Kdo jsem? Kde jsem? V uších zvonily obrovské zvony a před očima vířivá bílá mlha. Lino pod mýma nohama se rozestoupilo. Padala jsem … padala do tmy … až jsem ucítila dopad.

"Madame? Madame! Na! Schau mir Sie leben! Sitzen Sie sich, was ist los? Ist alles in Ordnung?"
Nebyl to dopad. Nebyl to náraz na neznámo. Byly to jen mírné políčky od nějakého muže, který nade mnou s obavou v očích klečel a snažil se mě probrat a dostat na nohy.
"Brauchen Sie die Hilfe? Oder wenigstens Wasser?"
Za sebou jsem ucítila něco tvrdého. Hmátla jsem tam a nahmátla nohy sedačky. A kousek výš sedačku samotnou. Vytáhla jsem se na ni a kroutila hlavou. Vůbec jsem nevnímala, co říká. Dost pochybuji, že jsem mu rozuměla.
"Na gut," pokrčil rameny a odešel.

Brutálně jsem nutila své tělo ke klidu. Zarývala si nehty do dlaní a uvnitř na sebe křičela a snažila se ovládnout.
Dobrá. Jen klid. Všechno musí mít vysvětlení. Třeba jsem se někde praštila do hlavy. Blbost, nikde jsem přece nebyla … sakra jak to vím? Vždyť já to nevím!
Dobrá … Hamburg, Istanbul, New York, Oslo.
Vedle toho čísla … označující čas. Další pohled z okna. Letadlo. Jsem na letišti. Dobrá. Otázka kde jsem je částečně zodpovězena.

Znovu jsem se zadívala na tabuli před sebou. U všech různých měst stálo ještě jedno, Zürich. Hlavní švýcarské letiště.
Takže jsem v Zürichu.
Zvláštní. Nikdy jsem přece letadlem neletěla … nebo jo? Nevím … na nic si nevzpomínám! Jak jsem se sem dostala?! Kam teď mám jít?! Kdo jsem?! Co mám dělat?! Klid, který mi umožnil rozluštit záhadu tohoto místa zmizel.

Všechno začalo bláznit nanovo a já propadla hysterické panice. Při dalším pokusu někam se dostat mě odchytil muž v uniformě a strašně rychle začal mluvit. Chrlil slova svou řečí, chrlil dotazy. Jediné, co mi z jeho projevu utkvívalo v hlavně byl ale pouhý zvuk hlasu. Pár vteřin jsem se mu dívala do přísného obličeje, ale jako bych ho ani neviděla. Možná jen za nějakou clonou. A potom už byla všude tma.