12. května 2018

Dračí píseň 20

Ve chvíli, kdy konečně vkročila do paláce, do chladu mramorových chodeb ponořených do tmy, temných tak, že by nikdo nepoznal jejich růžovou barvu, kterou chtěl dávný princ Maron rozradostnit dávnou princeznu Daenerys, měla na okamžik pocit, že klesne na kolena, dotkne se vychladlých dlaždic, obejme první štíhlý sloup v dosahu a jen se poddá tomu rostoucímu pocitu, který ji v tu chvíli zaplavil. Že je doma.
Drak v jejím náručí se ale zavrtěl a zatahal za šátek, v němž byl zabalený.
Není doma.
Už to není jako dřív a nikdy nebude. Ten pocit zase rychle opadl. Nikdo nesmí vědět, že žije a že se zrodil drak. Už nebude moci být princeznou Nymeros Martell. Nebude se moci prohánět po Dorne jako písečný had. Však, jak si uvědomila, doopravdy jimi nebyla. Žila v přetvářce, kterou kolem ní vytvořili, a ta teď padla. Opálená princezna s tmavými loknami, bláznivými nápady, třemi divokými sestrami a hadím tělem. To všechno shořelo. Teď jí na hlavě začaly rašit nové vlasy, oranžový kabátec zakrývající její unavené nahé tělo, hedvábný šátek v rukách skrýval draka a ona měla dva stříbrné bratry. Jednoho, s kterým ji chtěli zasnoubit, a jednoho, s kterým….


Drak znovu škubl za šátek a pokusil se z něj vymanit.
Nezáleží na tom. Ani jeden jí nepomohl. Jen ji o všechno připravili. Domov? Tohle už nemohl být domov. A byla si jistá, že princ Doran to potvrdí.

„Takže je to pravda…“ Doran se zvedl z křesla, z něhož pozoroval, jak k němu ztemnělou komnatou míří jeho bratr s mimořádně vážným výrazem ve tváři, který ještě víc podtrhovalo mdlé světlo svíček, a vedle něj menší postava v Oberynově vyšívaném kabátci s kápí přes hlavu a smotaným hedvábným šátkem v ruce. Musela to být Jaenna. Od začátku se mu vůbec nelíbilo, že ji Oberyn bere do hlavního města mezi Targaryeny. Nevěděl proč mu to připadá nebezpečné, tehdy si říkal, že se možná jen ozývá jeho přílišná opatrnost. A musel mu dát za pravdu, že zcestovali dostatek měst, aby mohla Královo přístaviště bez problémů zvládnout. A že kdyby na oslavu narození dědice korunního prince dorazil jen sám Oberyn, bylo by to nevhodné. Slušnější bylo vzít alespoň ještě jednoho člena rodu Martellů, když Doran nemohl, protože dlouhé cestování mu začínalo činit potíže a způsobovat bolesti v nohou, a stejně tak narození jeho vlastního potomka bylo natolik čerstvé, že si dvorní etiketa jen těžko věděla rady. A navíc nešlo o úplně neznámou dívku. Princezna přátelící se s lenním pánem Bouřlivých krajin, o kterou jakožto vhodnou partii pro svého dědice projevil zájem lenní pán Trojzubce. I když Jaenna si z toho moc nedělala, Oberyn dával všem svým dcerám tolik volnosti, že i dornské lady si o takové mohli nechat zdát, politicky to dokládalo nemalé postavení. Jenže nakonec měl přece pravdu. Bylo to nebezpečné. Bylo to naivní a hloupé. Bylo to katastrofální. Jaenna měla zůstat v Dorne. Měli jí vybrat někoho z dornů. Nebo se obrátit do Svobodných měst, pokud by dál toužila po dobrodružství. Možná měl nakonec přijmout nabídku Hostera Tullyho. Všechno to, ač by Jaenna nepochybně kvůli zděděné Oberynově povaze ztropila povyk. Pořád by musela poslechnout. A ne ji poslat do víru intrik a zrad, do kterých jejich vlastní matka poslala Eliu, když vyhrála nad Tywinem Lannisterem a dosáhla toho, že si král pro Rhaegara vybral ji místo toho Tywinova děvčete. Aerys už totiž naprosto ztratil kontrolu a teď byl jen zázrak, že ji stále vidí před sebou.

„Jsi živá,“ Doran rychle vyrazil proti nim.
„Ale máme větší problém,“ Oberyn se stále tvářil velice vážně. Doran to nechápal. Jeho dcera přežila, oba se dostali z města pryč a podle zpráv, které dostával, o tom nikdo další nevěděl. Byli tak v bezpečí, jak jen mohli v Západozemí být. Věřil Oberynovi a jeho schopnosti dostat ji domů bez cizí pozornosti. Teď už ji budou muset jen schovat.

„Jaký problém? A kde je Hotah?“ Doran se rozhlédl a všiml si, že s nimi nevstoupil jeho kapitán stráží, jenž měl zabezpečit jejich cestu z přístavu v Prkenném městě. Tedy, stále to byl strážce jeho manželky, ale za dobu, kterou v Dorne strávil, si vydobyl dostatečný respekt k tomu, že mu Doran svěřil mnohem víc. Jeho oddanost a schopnost byla těžko srovnatelná i s ostatními věrnými Dorny.
„Dal nám čerstvé koně a doprovází lady Dayne. Možná si někdo bude pamatovat, že mě viděl také, ale to ničemu nevadí. Už dávno musí vědět, že jsem z vězení pryč.“
„Od krále žádná zpráva ani požadavek nepřišly.“
„A věříš, že se vzdá? Teď je pro něj nepřítel i Dorne, pokud se nespokojí jen se mnou. A bohové ochraňujte Rhaegara, pokud se nepostará o Eliino bezpečí. Měl by ji dostat alespoň na Dračí kámen, ale nemyslím, že mu to král dovolí. To...“ Oberyn se odmlčel a nadechl, aby zbytečně nebouchl obavami o svou sestru. Neměl teď žádný způsob, jak jí pomoci, a čekal ho závažnější úkol. Elia stále měla alespoň Rhaegara a Arthura Dayne, Rhaegarova dobrého přítele, který pocházel z jejich domoviny. Jaenna teď jen jeho. „Ovšem Hotah přispívá k oficiálnímu příběhu, že z hlavního města se po všem kvůli svému… delikátnímu stavu vrátila lady Ašara.“
„Tak jaký je větší problém?“ Doran stále nechápal, ale oči mu klouzaly k Jaenně.

Ta udělala dva kroky dopředu k jeho křeslu, do kterého se posadil hned, jak Oberyn zchladil jeho nadšení z jejich návratu. Pak stáhla šátek z balíku ve svých rukách a Doran si uvědomil, že to vůbec není balík.
„Bohové...“
„Bohové staré Valyrie,“ nevesele ho doplnil Oberyn.
„Ale jak…?“
Oberyn se nadechl, aby řekl, že neví. Ale promluvila Jaenna.
„Krví a ohněm. Já nezemřela. Ti dva muži… Starkové… byli krvavou obětí. A má vlastní dračí krev… a bohové Valyrie. Rhaegar to tušil, proto přinesl vejce na hranici. Tušil, že je živé, oba jsme to cítili, když...“ zarazila se. „Stará magie. Ví to jen on a lady Ašara. A my tři.“

Doran dál jen zíral na dráče, které si podrážděně prohlíželo ztemnělou síň. Oberyn si na ten pohled už zvykl, ale stále ho naplňoval nejistotou. Hodně o tom přemýšlel. Schovat samotnou Jaennu by nebylo tak složité. Mohlo by se jim to podařit i v Dorne, Dornové by se za ně postavili. A kdyby ne, vždycky tu byl širý zbytek světa, Svobodná města, ostrovy, essoská sídla, která nikoho ze Západozemí nezajímají. Jenže s drakem? S drakem, který za nějakou dobu přestane vypadat jako okřídlená ještěrka a neschová se v kapse? Celé Rudé hory by byly málo. Napadalo ho, že to vejce nikdy neměl vozit. Možná Jaennu zachránilo, možná díky své krvi a jejich spojení neuhořela, ale co pro všechny bohy teď?

„Nemůže tu zůstat, ne dlouho,“ prohlásil Doran, když mu Oberyn své úvahy vylíčil. „Jaenno, mám tě rád, jsi má rodina, ale draka, živého neskutečného draka nedokážu skrýt v celém Dorne.“
O tom Jaenna nepochybovala. Takže se ve svých domněnkách nemýlila. Dokonce to i chápala, věděla, že je to pravda. Oberyn nebyl jediný, kdo přemýšlel nad budoucností. Ale na rozdíl od Doranova pragmatického hraní cyvasse s vlastními poddanými, ona poslouchala i své touhy. A ty tak pragmatické nebyly. Odjakživa byla doma ve Vodních zahradách. Odjakživa netoužila žít jinde, i když chtěla poznat svět. Odjakživa bylo Dorne jejím místem. A teď ji museli vypovědět, protože měla tu smůlu a přežila brutální popravu. Bylo to tak šílené, že to přesahovalo hranice nespravedlnosti. Nedokázala ale vymyslet žádnou odpověď. Nedokázala vymyslet žádný plán. Nedokázala se ale ani zbavit narůstající zloby.
„Pokud mne omluvíte, musím… se konečně převléct do řádných šatů a umýt. Princi. Otče.“ naznačila pukrle a odešla dřív, než se ji kterýkoli z nich pokusil zastavit. Pokud vůbec chtěli. Připadalo jí, že k rozhodnutí o jejím osudu ji nepotřebují. Nepotřebovali ji, když se narodila, nepotřebovali ji, když se rozhodli jí celý život lhát, nepotřebovali ji ani teď. Sami začali okamžitě spřádat plány.

„Ašara nic neprozradí, možná jen Rhaegar by mohl… znamenat určité nebezpečí. A Obara nemůže zůstat v nevědomosti, nebo uteče do Králova přístaviště a nechá se zabít, až se vrhne na první targaryenský plášť,“ slyšela při odchodu říkat svého otce a věděla, že podle toho bude jednat. Však ji zastavili těsně předtím, než stihla přesně toto udělat. Prozradí jí proto nejspíš, že její sestra přežila. Vymyslí si důvod, vymyslí si historku a donutí ji přísahat, že to neprozradí. S tím, jak ho Obara uctívá, ho poslechne. Bude chtít sestru ochránit a bude přísahat, že si to tajemství vezme do hrobu. Nym také, i když přinutit k mlčení ji bude složitější. A Tyene už si nebude ani pamatovat, že sestru měla. Za pár měsíců na ni zapomene. Jako Arianne. Jsou ještě děti a Jaenna, která už vyrostla z dětských střevíčků, s nimi netrávila mnoho času. Quentyn ani nebude tušit, že nějaká byla. A Doran s paní Mellario budou předstírat totéž. Zůstane jen umučenou dívkou, krutou skvrnou na Aerysově vládě. Princezna Jaenna přestane existovat.

Potichu se proplížila do své komnaty, draka posadila na svou netknutou postel a usadila se vedle něj. Jednou rukou obemkla vyřezávaný sloupek nebes. Její postel. Její rohože na podlaze. Její vyšívaný polštář. Její fialový přehoz. Komnata princezny Jaenny.
Ona přece existuje dál. A bude se muset něčím stát. Všechno opustit. A všechny. Není Martell. Není had. A není ani drak. Co bude?

Ale pak se znovu postavila. Proč by musela? Proč by ji oni měli o vše připravit? Proč to neudělat hned a sama?
Otevřela velkou komodu vedle okna. Začala probírat své šaty a vybírat ty nejlepší. I boty a šperky. Nejoblíbenější knihy. Nejdražší parfém. A svůj luk. Hlavně svůj luk. Mimoděk ji napadlo, jak spokojená byla, když jiným lukem porazila sera Jaimeho. Jak poťouchle se cítila, když se ta historka roznesla celým hradem, ačkoli ho nechtěla zesměšnit. Jak příjemné to byly chvíle a jak i on mohl být dobrý společník, když objevili něco, co je oba zajímá. Stejně jako s Robertem. Ten… se musel dostat pryč. Možná domů. Kdyby ho Aerys chytil a popravil, Doran by jí o tom řekl. Vzpomněla si i, jak mu v žaláři přála, aby ho chytili a potrestali, protože jí nepomohl. Uvědomila si, že doopravdy to nechce. Robert byl veselý a hřmotný lord, ale věděla, že také prožil své těžké chvíle. A opravdu byli přátelé, i když na začátku by si to nepomyslela. Tehdy se ji pokusil svést na Dračím kameni. Přijela tam stejně jako nyní na oslavu narození princezny Rhaenys, jenže Eliino zdraví bylo tak chatrné, že nemohli princův dvůr přesunout do hlavního města. Někteří lordi včetně Roberta, který reprezentoval celé Bouřlivé krajiny, se tak sjeli na ostrov. A ona s Doranem i Oberynem neměla důvod se obávat jakékoli cesty. Dračí kámen, kde pevnosti vládla její teta, byl bezpečný. Tehdy vůbec nechápala, co na ní Robert vidí. Byla jen děvče, jejíž bohaté šaty zakrývaly, že je spíš hubená a že jí ještě mnoho nedorostlo tak, aby vypadala jako žena, jak vypadá teď. Ovšem Robert byl přiopilý a kdo ví, co vůbec viděl. A ona si s ním dokázala poradit, proto jí nedal pokoj do konce oslav. Zaujala ho. Nikdy nepodlehla. Vždycky měla po ruce odpověď. A místo toho, aby Robert naháněl jiné dívky – i když nepochybovala, že naháněl – se spřátelili. Nechovala se jako ostatní lady, neměla stejné zájmy jako ostatní lady, navíc byla Dornka a Robert se nechal unést. Nepochybně nikdy nepřestal doufat, že se jí dostane do sukní, i když mu to Jaenna nikdy nemínila dovolit, ale jejich přátelství přetrvalo a neviděli se naposledy. Turnaje, dokonce i velké lovecké výpravy, když se na několik dní vrátil domů do Bouřlivého konce. Tudíž ne, nedoufala doopravdy, že mu Aerys ublíží.

V tu chvíli se ozvalo klepání na dveře. Na které ale neodpověděla. Ani na druhé a třetí. A když se dveře otevřely, ani se nemusela otáčet, aby věděla, kdo to je. Jen pokračovala ve skládání věcí. Proč vůbec ještě předstírat nějaké zdvořilosti? Není jejich princezna a není jejich poddaná. Není nic. Není nikdo. A nikdo se neklaní.

„Vidíš? Chcete, abych utíkala. Připravuji se. Tak kam to bude? Lys a moje pohádka bude žít dál? Pentos mezi obchodníky? Budu předstírat, že můj otec prodával sýry a koření a nechám se pohřbít v panství a posteli dalšího z nich? Paní Mellario štědře nabídne pěstounství u své rodiny v Norvosu? Má snad nějakého synovce, za kterého mě provdáte, a budete předstírat, že jsem norvoská šlechtična? Zapadla bych mezi ně, vlasy už nemám.“
„To bylo hrubé,“ napomenul ji Oberyn, ale ne příliš příkře. Spíš smutně. Nemohl jí vyčítat zlobu, sám se cítil zle. Jeho vlastní exil přijal jako dobrodružství. Exil jeho dcery byl… něco úplně jiného. Nemohla si svobodně užívat. Do konce života musela předstírat, že je někdo jiný. A jen s trochou štěstí jen do konce Aerysova života.
„Ale mám pravdu, že? Už tu nejsem doma. A Melyngar znamená smrtelné nebezpečí. Obara…“
„Načapal jsem ji na terase. Snažila se poslouchat. Řekl jsem jí, že se podařilo nás oba propašovat z města Aerysovi pod nosem a on upálil jinou dívku v tvých šatech. Přísahala, že tě nikdy neprozradí.“
A také jí bylo lhostejné, že údajně zemřela jiná nevinná dívka, dokud to nebyla její rodina. Ovšem.
„To jsem očekávala. Tak kam mě Doran pošle? Do jakých horoucích pekel to bude teď?“ obrátila se konečně na otce. Byla hrubá. Nehodlala se držet zpátky. Byla vždy svobodná a divočejší. Byla horkokrevná. Nikdy ale na svého otce a prince nekřičela. Vtipkovala s ním, nemluvila na něj jako na lorda, ani si neuvědomovala, kolik volnosti jí na rozdíl od všech ostatních dívek dává, i tak ji plně využívala, ale nikdy si nedovolila nebýt mu podřízená. Teď už jí na tom nezáleželo. Teď už nezáleželo na tom, co se sluší a co je nepřijatelné. Cítila vztek a bolest a chtěla, aby nebyla jediná. Drak, kterého přesunula na desku stolu, na něj vycenil zuby.

„Hlavně pryč odsud. Doran mi ukázal další dopisy, které přišly během naší cesty.“
Jaenna ho pokrčením ramen vyzvala, aby mluvil dál.
„Napsal mu Robert Baratheon z Krvavé brány. Přísahal pomstu a vypověděl Targaryenům věrnost, když porušili své sliby a poslali pro jeho hlavu. Musí k tomu mít podporu Údolí a samozřejmě, Sever přišel o své lordy. Nechceme tě poslat do žádných horoucích pekel. Peklo nastane tady. Bude válka.“

Žádné komentáře:

Okomentovat