Nicméně ve škole vládla o něco pochmurnější nálada. Sotva tam dorazili, Isaac s Jennou v jejím autě a Scott na své motorce, Isaac se setkal s Boydem a zase se rychle vypařili bez omluvy. Nebo se možná stihli omluvit, zatímco Jenna musela okamžitě zmizet na záchod, kde se snažila ustát další záchvat. Takže i doktorka Hilyardová. Vážně nehodlala snižovat utrpení všech obětí a vůbec fakt, že ti lidé zemřeli, ale tohle ji už přivádělo k šílenství. Nejen poslouchat ten zvuk, to skřípavé narušení přirozeného magického toku, a vědět, že někdo někde umírá, už jen ten zvuk samotný. Nebyl to vlastně ani zvuk. Včera se snažila popsat Isaacovi, že zakrývat uši nepomůže. Zkoušel to. Vypadal vážně starostlivě. Jenže nemohl vůbec nic dělat, nešlo o to, co slyšela, bylo to v její hlavě. Nebo spíš v jejím těle. Cítila to přes vlastní magické napojení na zbytek světa a její mozek tyhle negativní vjemy a vibrace transformoval právě na šum a podivnou melodii, která se v ní rozléhala děsivě skřípavě. A všichni si navíc uvědomili, že ani pan Harris se už nevrátí a je doopravdy mrtvý, protože hodina chemie začala tím, že do třídy vkráčela Jennifer Blakeová, profesorka literatury. Jenna ji neměla moc ráda. Netušila, kdo učil literaturu před ní. Nastoupila s novým školním rokem stejně jako ona. Většině studentů nebyla sama o sobě nesympatická. Nebyla zbytečně přísná, vyžadovala při svých hodinách klid, ale daly se vydržet, svému předmětu očividně rozuměla. Ani to nebyla stereotypní knihovnice. Nenosila tlusté brýle a šedivé svetry, naopak měla ráda sukně a podpatky. Jen Jenně se příliš nezamlouvala. Něco na ní. A její parfém. Byl cítit hrozně divně a kdykoli se k ní dostala příliš blízko, dráždil její nos. Nikdy však neslyšela stěžovat si ostatní.
Ovšem ať to s ní bylo jakkoli, chemii Jennifer Blakeová nerozuměla, a proto Jenně tahle hodina přišla jako naprostá ztráta času. Snažila se jim rozdat nějakou práci, kterou ve stole ještě nechal pan Harris, ale nakonec se hodina stejně zvrhla v opakování literatury. Jennu to nebavilo. Nechtěla se věnovat literatuře, hodlala studovat… vlastně si tím ještě nebyla jistá, ale chemie se jí zdála rozhodně užitečnější. Navíc stačilo jen několik málo prvních dní ke zjištění, že je v ní vážně dobrá. Vedla si v ní stejně jako Lydia Martinová, živý důkaz toho, jak předsudky o hloupých Barbie neplatí, a to i přesto, že její školní docházka v New Orleans trpěla nedostatkem rodičovského dohledu. Rozhodně si v ní vedla lépe než Scott, který nevydržel dávat pozor ani při suplování. A nakonec se dopustil nejhoršího možné prohřešku v hodinách slečny Blakeové, těsně před koncem mu nahlas zazvonil telefon.
Vyběhl proto ze třídy, což mu Blakeová výjimečně dovolila, nejspíš sama ráda, že má hodinu cizího předmětu téměř za sebou, a o minutu později za ním vyšli i Stiles a Jenna.
„Musíme hned na veterinu. Zavolej tvému tátovi. To byl Deaton, je si jistý, že je další na řadě.“
„Cože? Jak to může vědět?“ zarazila se Jenna.
„Nevím, je to taky druid, asi to pozná, ví to. Hned teď, nemáme čas!“ naléhal na ně Scott a Stiles vytáhl svůj telefon. V téhle situaci uznal, že raději přehánět než litovat. O doktora Deatona přijít nemohli.
„Jedeme, tvůj jeep, máme stejně volno,“ Scott ani nečekal, než se Stiles se šerifem spojí, a vyrazil chodbou pryč.
„Počkej! Já teď mám fyzikální chemii!“ Jenna ve snaze zaměstnat svou hlavu po příjezdu do Beacon Hills čímkoli jiným než Paulem Halem a svou rodinou při zápisu zaplnila svůj rozvrh i několika volitelnými předměty a měla ho tak o něco nabitější než její bratr. Opět takovými, co se jí zdály zajímavé a užitečné. Jen upřímně doufala, že teď se objeví skutečný učitel a ne slečna Blakeová.
„Sejdeme se tu potom!“ zakřičel na ni jen Scott a se Stilesem v patách pokračoval ven. Jenna chvilku zůstala stát, než se vrátila do učebny. Její další hodina měla probíhat v té samé.
Doktor Deaton jako další oběť? Jako další léčitel? Asi proč ne. Byl to veterinář a nikdo neříkal, že ti léčitelé musí léčit jen lidi. Navíc neléčil jen zvířata. Býval to i emisar smečky Haleů. Nebo spíš klanu Haleů. Nevěděla, kolik lidí mimo jejich rodinu o něm tohle tuší. Většina těch, kdo nepatřili k žádné smečce, ani nevěděli o existenci emisarů jako takových. Někdy ani většina smečky nevěděla, kdo patří k nim. Kdo je jejich rádce s úkolem usměrňovat jejich moc. Jenna asi taky neměla toho od Haleů znát. Paul jí o něm ale řekl. Paul jí většinou nakonec řekl o všem. Nebyl zrovna ukecaný, uměl držet tajemství, v těchto ohledech byl dobrá alfa, ale před ní nedokázal mít pusu zavřenou ani když chtěl. Prostě z něj leccos vypáčila. A že jeho matka spolupracovala s beaconhillským veterinářem věděl proto, že jí jednou pomáhal s jeho ošetřením. Výjimečně. Většinou prý pomoc nepotřebovala. Prý to byla alfa, na kterou se naopak obracely i ostatní alfy. Velmi silná, velmi chytrá, velmi hezká, velmi rozumná. Alespoň podle Paula a jeho dětských vzpomínek. Než ji pozřel oheň a než nakonec její moc přešla do jejího nejmladšího syna, který si s ní zdaleka neuměl poradit tak dobře. Hodně začal spoléhat na Jennu. Tak moc, že se s ní o tu moc podělil. Nebyl jako Talia Hale, nedokázal na to být sám. A pak zůstala všechna jen jí. Jenže nikdo by na to neměl být sám.
Po poslední hodině Jenna přecházela sem tam po chodbě a nakonec se usadila v prázdné třídě. Dostala zprávu od Scotta, že je na cestě, a pak další od Isaaca, že se u Dereka setkají s alfami, na něž připravili past. Sice jí neřekl jakou, ale i tak měla z nějakého důvodu pochyby. Kdy naposledy tu věci probíhaly hladce? Dobré znamení alespoň bylo, že i pokud Deaton opravdu zmizel, zatím byl ještě naživu. Nebo minimálně nezemřel rukou daracha. Doufala, že to tak zůstane. Potřebovala si s ním promluvit. O minulosti, Haleových, Paulovi a hlavně sobě. Jednou. Ale co nejdřív. Mohla zatím o všem mluvit se svou tetou, jenže ať ta se vyznala v čemkoli, pořád nebyla vlkodlak. Pořád nebyla emisar. A v tomhle jí nemohla poradit lépe než Deaton. Měla to udělat dřív, třeba teď už nebude mít příležitost, jenže přiznat mu, co se stalo, působilo jen o vlas snáze než mluvit o tom třeba rovnou s Derekem.
Škola byla prakticky prázdná. Vytáhla mobil, aby Scottovi napsala, kde tak dlouho vězí. Žádná odpověď. Zvedla se a došla ke dveřím učebny. Venku nikdo nepobíhal, neslyšela hlasy, neslyšela už ani zbytky obvyklého chaosu po konci vyučování. Ani nic jiného. Vrátila se zpátky a ještě se podívala z okna. Ani venku nikdo nezůstal, jen nějaký opozdilý student nasedal do svého auta. A taky stál na parkovišti Stilesův jeep! Museli se už vrátit! Znovu vyběhla ven. Tentokrát uslyšela akorát hlasy a slabé ťukání z otevřených dveří hudební třídy na konci chodby.
Jedním z nich byl její bratr. Druhým…
„-má něco společného se zmizením Deatona? Víš co? Jestli se ti podaří sebrat mou hůl, řeknu ti, kde přesně je. Co ty na to?“
Moment, tohle… byl Deucalion? Ale ten přece Deatona neunesl, v tom už měli jasno, jak by mohl vědět, kde ho najít? Zkouší Scotta testovat? Hraje si s ním? Jenna udělala pár velice tichých kroků k učebně hudby. Měla za to, že si jí stejně všimne nebo už všiml. Ucítí ji, uslyší její srdce. Ale musela. Poslouchala Scottovo slabé zavrčení, vzteklou poznámku, že jestli Deatonovi ublížil, nenechá mu to projít, a několik ran. Scott zjevně jeho nabídku přijal a pokusil se… co, porazit ho? Hm, nechtěla ho podceňovat, jen… Deucalion ho nejspíš jen provokuje. Na takový ring ještě vůbec nebyl připravený.
Potichu se plížila podél zdi.
„Působivé.“ Zaslechla, i když podle pobaveného tónu se Scott nejspíš vůbec nedostal blízko k tomu, aby Deucalionovi hůl sebral. Samozřejmě. Už stála skoro ve dveřích. „Ale já nejsem ten, kdo podřezává nevinné, modlí se ke starým bohům nebo… sbírá bylinky, nebo co že mají druidi dělat. Deatonovi jsme nic neudělali. Co ale jsem, je člen smečky, která chce mrtvého Dereka. Kali zejména. Teď jsi neuspěl, takže před sebou máš obtížnou volbu. Vypadá to, že dnes někdo zemře. Derek nebo Deaton, je to na tobě.“
Takže ho vážně chtěl vyprovokovat. Donutit k nějaké hlouposti.
Jenna skočila dovnitř. Měla sotva zlomek vteřiny na to místnost přehlédnout a zjistit, kde Scott a Deucalion stojí, a v druhém okamžiku už v ruce držela bílou hůl. Nepřemýšlela o tom. Neplánovala. Prostě vyrazila, zatímco on stál nad Scottem s krátkým nožem, s nímž před pár dny pořezal Ethana a Aidana.
„Co takhle ani jeden? Nemusí si vybírat, když má smečku. Nebo rodinu.“
Deucalion ale nevypadal zase tak překvapeně. Mohl ji slyšet přicházet? Jistě, že mohl. Ale mohl by ji nechat ho porazit? O tom pochybovala. Možná byl vážně jen příliš rozptýlený Scottem. Vždycky jí šlo nejlépe zaútočit, když byli ostatní rozptýlení a nečekali ji. Když ji podceňovali. Rozhodně se k ní ale obrátil a hůl si od ní zase vzal zpátky. Nebránila se.
„Pokud pro jednou ta rodina půjde s proudem.“
Jenna a Scott ho sledovali odcházet a nevěděli, co měla jeho poslední poznámka znamenat. Jenně problesklo hlavou, že kdyby na něj teď oba dva skočili najednou, možná by ho mohli porazit. Možná. Na druhou stranu uprostřed dne ve školní třídě? Buď by ho stejně museli nechat zase jít, nebo by ho tam museli zabít. Ani jedna z možností v téhle situaci nebyla zrovna dobrý nápad. Dokázala si představit ty titulky. Šílená dvojčata zavraždila bezbranného slepce. A horší. To mu muselo taky dojít. Možná ho nakonec vůbec nepřekvapila, když byl rozptýlený. Vzpomněla si na jejich první letmé setkání, zase tady ve škole. Co to tehdy říkal? Moment, byl to vážně Scott, koho teď testoval?
„Chápeš to?“
„Ne. A nevěřím ani, že o Deatonovi něco ví.“
„Takže opravdu zmizel?“ ujistila se Jenna.
„Přijeli jsme na veterinu pozdě. Stiles se teď snaží na něco přijít s Lydií, myslí si, že by mohla něco vycítit, nemáme moc času.“
Pak Scottovi zapípal mobil.
„A Allison našla něco v otcových záznamech… dobře, najdi Stilese, já pojedu za ní.“
„Ne, myslím, že pojedu na veterinu.“
„Prohledal to tam šerif a nic nenašel. Stejně to byl magický únos, nevím, jestli se… po takovém dají najít stopy.“
„Nikdy nevíš. Stiles sice objevil pár jmen, co po nás chtěla Danny, ale všichni jsou mrtví a nepoznáme z nich, jestli jsou mezi nimi emisaři. Jestli je chceme spojit se smečkami a druidy, třeba tam na něco přijdu,“ oponovala mu. Co že je emisar, vysvětlila všem třem předchozího večera a teorie její tety se jí vůbec nezdála nepravděpodobná. Jen je zatím pořád neposouvala ke konkrétnímu člověku. Nebo… darachovi.
„Čekáš, že Deaton, jestli tyhle informace vůbec má, si je schovává zrovna na veterině?“
„Nevím,“ pokrčila rameny, „prostě to risknu. Jedu na instinkty, zkus to taky někdy. Zatraceně, máš svého vlka.“
„Lynx! Kde je ta kočka?“ Danielle neměla čas ani náladu na hledání jejího mainského obra všude po domě. Sotva se vrátila z Eichenova domu, kde jí doktor Fenris vyměnil zbytek dnešní služby, a po včerejším nočním zážitku hodlala podniknout další kroky. Samozřejmě bylo celé utajené křídlo na nohou kvůli Jenkinsově vraždě. Doktor Fenris nařídil najet na zvláštní režim, dokud nerozhodne, že neměla vliv na nikoho z pacientů, nebo že za ní nikdo z nich nestál, což prakticky znamenalo všechny zamknout v celách a pokojích, a k tomu stačilo minimum personálu. Navíc měla podezření, že jí úplně nedůvěřuje, a fakt, že Jenkinsem sdíleli kancelář, tomu nijak nepřidal. Prostě se jí na zbytek dneška raději zbavil.
Lynx přitom nebyla ve svém pelechu, ani na opěrce gauče, kam se ostatně zatím těžko vyškrábávala. Pořád musela nosit velký zdravotní límec, takže nemohla ani nikam zalézt. Ráno ji našla napůl zalezlou za knihovnou, a kdyby jí límec dosud nebránil, asi by se za ní schovala celá. Tušila proč. Možná se v noci vážně něco dělo, něco, co vyděsilo i kočku. I takovou, která vypadá jako převtělený satan. Nebo to jí alespoň řekla její mamá, když ji jednou navštívila. Uhlově černá, dlouhosrstá, obrovská, s pronikavýma očima a hřívou jako lví. I když mamá to tehdy řekla pochvalně. Vždycky to byla excentrická čarodějka. Teď ale byla Lynx pryč a nereagovala ani na volání a servírování tuňákové konzervy. Drahé konzervy. Však byla… zkrátka rozmazlená. Když se rozhodla vyrazit ven, s chutí se pustila do kdejakého vrabce, krev, peří, střeva. Pravá šelma. Když ovšem nebyla doma sama, rozhodla se vždy hrát na palácovou dámu, odmítla se dotknout byť jen průměrného kočičího žrádla, klidně hladověla a pronásledovala Danny na každém kroku, dokud jí nedala něco, co zrovna hodlala vzít na milost. Tvářila se přitom, jako by ji proklínala k věčným plamenům. Ale po jídle jí klidně spokojeně zahřívala klín a nechala se drbat za ušima. Teď ji dobrý tuňák nezajímal.
Danny ji našla teprve, když vyběhla do ložnice, aby se převlékla. Lynx seděla na podlaze, převalovala huňatý ocas ze strany na stranu a upřeně civěla na okno. Podrážděně zavrčela.
„Co tam zase máš?“ Danny si ale za oknem ničeho nevšimla a Lynx ji ignorovala. Dál seděla jako na čekané, jako by měla vyhlídnutou kořist. Zdánlivě neviditelnou, přesto z ní nespouštěla oči. Nereagovala.
Nakonec Danny okno otevřela, snad aby upřený kočičí pohled rozptýlila, a dovnitř napůl vletěla a napůl vpadla velká můra. Chvíli se třepala ve vzduchu. Snažila se vzlétnout, nabrat výšku a uniknout zpátky ven, než po ní Lynx skočila a límec nelímec, popadla ji do zubů. Její přistání sice bylo neohrabané kvůli sešívané tlapce, takže zaprskala bolestí, ale můru nepustila. Začala ji žrát.
Danny pozorovala nechutnou scénu před sebou, kdy z Lynxiny černé tlamy s dlouhými vousy trčela obrovská hmyzí křídla a kousek chlupatého těla. Neměla ráda hmyz. Hlavně velký okřídlený hmyz. Mimoto, můry byly ještě něco… víc. Lynx jí konečně opětovala pohled, skoro jako by věděla, na co myslí, zatímco svými ostrými zuby drtila hlavu a tlusté můří tělo.
Pak se ozvala známá skladba od The Who.
„Haló?“
Danny neměla o nic větší náladu vybavovat se po telefonu než chytat kočku. Zvláště teď.
„Doktorka Delgado? Tady Elena García, Aurořina učitelka.“
Ale ne. Ještě další průšvih? Napadlo ji hned. Aurora nebyla problémové dítě. Ani ničím nebezpečná. Ještě příliš malá, než aby věděli, jak se vůbec jednou projeví. Někdy se bála, když volali ze školky, že řeknou, jak někoho vážně pokousala. Byl to nesmysl. Neměla zatím upíří zuby, pokud je vůbec kdy měla mít, neměl takovou tendenci a vždycky nakonec jen prosili o příspěvek na pastelky nebo podobnou prkotinu. Jen občas podivně mluvila, ale to mohli ostatní pořád přičítat jejímu věku. Malé děti říkají podivné věci a nemají úplně jasno v pojmech jako včera nebo napřesrok. Nebo jim to alespoň mohla napovídat. Kdo se bude hádat s psychiatrem o psychice?
„Ano? Stalo se něco?“
„Zrovna ne, ale Aurora už vystrašila několik dětí povídačkami, jak jste v noci měli doma roztrhané krvelačné strašidlo. Vážně živými a velmi nevhodnými povídačkami. Ostatním dětem se to vůbec nelíbí. Upřímně, ani mně ne. To, co říká, rozhodně není vhodné pro dítě jejího věku, obávám se, že někteří její spolužáci dnes nebudou chtít jít spát. Nevím, v jakém filmu to viděla, ale určitě nebyl přiměřený.“
Ne. A ani to nebyl film. Jen Danny netušila, jak to vůbec mohla taky vidět. Jak… darach přece nebyl v jejich domě. Nebyl tam doopravdy. Nebo ano? Určitě ne uvnitř…?
„Určitě vím… neviděla žádný takový film. Nejspíš si to vymyslela, znáte její představivost. Včera se tu vůbec nic nedělo a ona si ráda vymýšlí.“
„Jste si jistá, že bylo všechno v pořádku?“
Danny rychle přemýšlela, čím se učitelky zbavit. Nepochybně nebylo, jestli Aurora viděla daracha, ale sotva jí to může vykládat. Oh, naprosto, jen se mi na okno pověsila příšera, co tu posledních pár dní vraždí ctihodné občany, nic znepokojujícího!
„Možná… pomáhala jsem policii s jedním aktuálním případem, přijeli kvůli tomu k nám domů ještě v noci. Mohla se probudit a vystrašilo ji to. Mrzí mě, že děsí ostatní děti.“
„Požádala jsem ji, ať už o tom nemluví,“ rozhodla se nakonec Elena García dále se nevyptávat, i když nezněla úplně přesvědčeně. „Ale promluvte si o tom s ní prosím doma.“
„Jistě. Omluvte mě, volají mě k pacientovi.“
A s tím zavěsila. Sice ji nevolali k pacientovi, jindy by k tomu už byla velmi otrávená, ale vysvobozující zvonek se ozval. Od venkovní branky. Danny vyšla an terasu.
„Doktorka Morellová?“ oslovila Danny příchozí, kterou zběžně znala z Eichenova domu. Tedy v jejím případě z veřejně známé části pro obyčejné lidi, kde pracovala jako terapeut, ale rozhodně ne natolik, aby ji jen tak přišla navštívit. Většina zaměstnanců utajeného křídla se zrovna nesbližovala s ostatními. Bylo lepší, když ostatní o utajeném křídle moc nevěděli. Navíc vypadala velmi rozrušeně a vystrašeně.
„Vím, že jdu bez ohlášení a to zrovna sem, ale potřebuju pomoc. Rychle.“
Danny čekala, jak bude pokračovat. Dosud se nerozhodla, zda ji nechat vejít dál. Nebyla zrovna vhodná doba k důvěře v kohokoli a tohle mělo do zdvořilostní návštěvy zjevně daleko. Osobou i načasováním.
„Můj bratr, Alan Deaton, zmizel. Ne, byl unesen, jako další oběť. Nemá moc času. Vím, že ho znáte. Vím, že ho nenecháte umřít.“
„On je další? Kdy?“ Takže ne Melissa. Ani ona, ať už to v noci byl pokus o její únos nebo cokoli jiného. Léčitel, o němž původně nepřemýšleli.
„Dnes, není to moc dlouho. Scott ho hledá taky, řekla jsem mu, ať zkusí využít Lydii Martinovou, dokáže ho vycítit nadpřirozeno, ale je v tom nová. Nemůžu spoléhat jen na ně. A policie ho nenajde nikdy. Vy ale...“
„Byl to on, kdo Vám řekl, že bych to dokázala, nebo někdo jiný?“
Danielle napadlo, jestli jí o ní Deaton vykládal a upozornil ji na její nadání, nebo Morellová jde v emisarských stopách svého bratra. A jestli náhodou není nová emisarka nové smečky. Což druhá žena potvrdila, když pochopila, kam Danny míří.
„Tohle není služba pro ně, neví, že tu jsem. Chci ho zachránit.“
Danny se na ni okamžik dívala. Byla zoufalá. Chtěla pomoct svému bratrovi. A taky dělala mnohem, mnohem horší věci v mnohem, mnohem horších službách. Ovšem měla pravdu. Tohle nebyla otázka dobra a zla. Zavrhla i, že ji nejdřív přinutí odpovědět na spoustu otázek, jež ji hned napadly, jako koho a proč ji pořád Deucalion posílá špehovat. Teď nebyla vhodná chvíle. Nadpřirozená komunita žádala pomoc.
Jenna zatím odjela do ordinace doktora Deatona. Vchod zůstal zapečetěný policejní páskou, alespoň ten hlavní, ale ona našla ještě zadní vchod. Ani nebyl zamčený. Policie ho musela přehlédnout. Šerif Stilinski musel být naprosto zahlcený a ztracený a v čím zoufalejší situaci, tím víc detailů mu mohlo uniknout. Akorát, že ona si nepřipadala o mnoho lépe. Stiles na popud Danny našel ve starých policejních záznamech, že se v Beacon Hills vyšetřovala vražda člena Ennisovy smečky – tedy samozřejmě v nich nevyčetl doslova to, ale někdo tu zavraždil Ennisovu betu. Čímž to nekončilo, jen všechna jména, která se mu povedla s tím obdobím spojit, vedla k mrtvým. Darach musel být ještě někdo jiný. Nejspíš ne od Ennise. Pořád byli na začátku.
Když pak vešla do prázdné ordinace, potichu našlapovala po kachličkách a rozhlížela se kolem. Nevěděla, co přesně hledá. Ani tu dřív nebyla. Jen jednou vepředu u recepce, ještě v době, kdy nikdo nevěděl, jak hluboko do nadpřirozena se potopila. Snažila se i cokoli zaslechnout, ale kromě nepravidelného klepání neslyšela nic a i o něm si ověřila, že je to jen znuděná korela v kleci s malým plechovým zrcátkem. Pomalu došla až do Deatonovy pracovny a posadila se na jeho židli. Znovu se rozhlédla. Pohledem postupně přejížděla po celé místnosti, po oknech, po stropě, po podlaze… všimla si, že na ní něco leží. A když k tomu došla, našla mrtvou velikou můru. Botou ji odkopla stranou, létající hmyz zrovna neměla v lásce, a posadila se zpátky. Nic podezřelého. Vlastně to ani nečekala. Něco ji sem táhlo, ale muselo jít o jiný důvod.
Pak už nemeškala a prostě začala jeden po druhém otevírat šuplata v Deatonově stole. Asi by se mu to nelíbilo. Hodně nelíbilo. Spoléhal ale na jejího bratra a ona mu slíbila pomoc. Navíc, chtěl snad přežít, ne? Co je proti tomu drobná ztráta soukromí.
Hlavně v nich zprvu ani nic soukromého nenašla. Prázdné formuláře, kancelářské potřeby, nějaké faktury, to ji nezajímalo. V dalším pak hromada návodů, záručních listů a manuálů k různému vybavení. Když se rozhlédla po policích kolem, odborné knihy, anatomické atlasy, spousta šanonů s pracovními záznamy. Počítač neměl, nejspíš používal jen laptop. Ten buď dnes vůbec nepřivezl, nebo si ho vzal šerif. Opřela se do židle, natáhla nohy a pokusila se znovu dát na instinkt. Na něco jí přece oči musí padnout, byla tu z nějakého důvodu. Místo toho ale jen vzadu za stolem do něčeho měkkého kopla. Když se sehnula, zjistila, že tam má Deaton náhradní boty. Taky ne moc užitečné. Znát jeho číslo je jí zcela na nic. Rukama se opřela o kolena a čelo si položila na masivní desku stolu. Notak, kde by mohl schovávat cokoli o nadpřirozenu? O vlkodlacích? O druidech?
Pak se najednou ozval z místnosti s klecemi břinkot. Jennu polekal tak, že skoro nadskočila a praštila se rukama zespoda o stůl. Ten přitom nadskočil taky. Tedy… ne celý stůl, jen kousek desky? Nejdřív se rychle vrátila zjistit, co se stalo. Nic podezřelého, kromě náhle zaražené korely. Zjevně utrhla zrcátko, s nímž si původně hrála. Pak se vrátila ke stolu, znovu se sehnula a podívala se na desku zespodu. Na první pohled a ve stínu vypadala obyčejně, ale pak si všimla tenkých rýh. A když na to místo znovu zatlačila, mírně se pohnula i přední hrana. Musela tam být skrytá zásuvka, jenže se nechtěla otevřít. Něco ji blokovalo. To musí být ono. Pokud ji Deaton nemá jako vážně hloupě vymyšlený trezor, budou tam informace, ke kterým by se nikdo jiný neměl dostat.
Začala proto stůl prohledávat blíž, až konečně na zadní hraně našla nenápadně umístěný zámek. Samozřejmě bez klíče.
Teď to nemohla vzdát. Zavřela oči a pokusila se vzpomínat. Grimoár její tety si už prohlížela několikrát, četla o spoustě kouzel, jen nikdy žádné nezkoušela sama, kromě tehdy s ní za městem, a to se spíš nechala vézt na vlně tetiných schopností. Ani si nepamatovala, jaká slova platí pro kouzlo na odemykání. Mohla by to zvládnout bez nich? Danny říkala, že k jednoduchým kouzlům vůbec nejsou potřeba. …pokud je někdo dost zkušený. Jenna nebyla. Ke své frustraci zjistila, že vlastně vůbec neví, jak v sobě úmyslně shromáždit magii a udělat z ní poslušného sluhu. Proto udělala druhou možnou věc, kterou dělala vždycky, když něco nešlo po dobrém. Prostě zespodu do desky praštila znovu, mnohem větší, nelidštější silou, a druhou rukou přitom trhla za uvolněnou hranu. Zásuvka sice neochotně a s praskáním, ale přece vyjela ven.
Danny kývnutím pozvala Marin Morellovou do domu a zavedla ji do kuchyně propojené s obývacím pokojem do jedné velké místnosti. Nehodlala jí vzít až do své pracovny. Kromě její rodiny tam nesměl nikdo. Ohledně nadpřirozených bytostí jí od malička vštěpovali, že důvěra se musí vysloužit, a většině ostatních lidí by sotva vysvětlila, že je to jen zvláštní zimní zahrada. Bylo jednodušší je tam nepouštět. Tedy až na toho opraváře ventilace, s nímž se loni měsíc hádala, než ho donutila sehnat potřebnou součástku a opravit jí porouchaný filtr, ale i toho nechala zapomenout, co vlastně viděl. Zaplatila mu, jen si dodnes myslí, že jí dával dohromady kuchyňskou digestoř.
Na druhou stranu, Morellová nevypadala jako by ji zajímalo, kde vůbec je. Pořád na ni jen naléhala, aby jejího bratra zkusila najít.
„Máte něco, co patří přímo jemu a nikdo jiný to nepoužívá?“
Morellová ze své kabelky vytáhla koženou pánskou rukavici. Byla hezká a vypadala zachovale. Kvalitně. Jestli to Deaton přežije, nejspíš bude nadávat. Vážně ale byla připravená. Možná by si měla později dát dohromady, co všechno o jejích schopnostech si Deucalion mohl pamatovat a prozradit ostatním. Od doby jejich ne tak úplně rozchodu se naučila ještě víc, ale ani tehdy nepatřila mezi začátečníky.
Pak Danny z jedné police sundala měděnou misku a rukavici do ní položila. Ze zásuvky v knihovně vytáhla velkou mapu Beacon Hills, kterou rozložila na stole. Byla dost detailní, aby se v ní dala zřetelně rozeznat každá ulice. Nakonec krátký nožík. Potom umístila dlaně nad misku.
Po chvilce v ní vzplál oheň. Jen tak. Sám od sebe. Na první pohled obyčejný. Teprve při větším soustředění se začal zdát příliš červený a jasný. I rukavice začala příliš rychle a podezřele bez zápachu hořet. Tak, jak by to normálně nefungovalo. První část vyhledávacího kouzla.
„Ruku.“
Morellová zaváhala, ale nakonec ji Danny podala. Ta vzala její dlaň do své a rychle a hluboce řízla, takže se do plamenů začala okamžitě řinout krev. Pak Morellovou pustila. Plameny ještě o něco ztmavly a zesílily, než po několika vteřinách uhasly a v misce zbyla pouze trocha šarlatovočerné tekutiny. Ani ta nevypadala na obyčejný popel.
Danny misku zvedla, zavřela oči a po chvilce soustředění vylila její obsah z výšky na rozprostřenou mapu.
Kapky krve smíchané s popelem dopadaly po celé mapě a chvíli zůstaly na místě. Nevsakovaly se však do tuhého a mockrát přeloženého papíru, jak by se dalo čekat, ani nestekly podél rýh. Morellová si za okamžik všimla, že se pohybují jinak. Nejdřív sotva viditelně, nesměle, nejistě a zdánlivě bezcílně. Pak začaly putovat po nakreslených liniích jednotlivých ulic a souřadnic, cestou se spojovaly ve větší a větší kapky, nebo spíš ukazatele krve a života, který hledaly, až všechny zamířily ke stejnému bodu.
Samozřejmě.
„Počkejte na mě před domem. Nemusí tam být sám. O mně Vám možná Deucalion řekl dost, ale o darachovi sotva.“
Danny popadla klíče od auta a Morellová s ní vyšla před dům.
„Já… omlouvám se za to, že jsem mu o vás dala informace.“
Danny otevřela dveře svého mitsubishi a podívala se na ni. Jistě, že dala. A on pak jí. Čím se nechala zlákat ona? Byly asi stejně staré. Morellová možná jen o trošku mladší. Ale některým věcem stejně nerozuměla.
„Vy vážně pořád nevíte, do čeho jste se dostala...“
Když na veterinu přijeli Scott, Allison, Stiles, Lydia a dokonce i Cora Hale, našli tam Jennu sklánět se nad rozloženou mapou. Tu objevila v Deatonově původně zamčeném stole spolu s několika ručně psanými poznámkami, váčkem s něčím, co na pohled i po čichu musel být popel horského jasanu, a stříbrným nožíkem. Ten nechala v zásuvce, nepotřebovali ho a nosit mezi vlkodlaky stříbrné zbraně není bezpečné. I podle její vlastní zkušenosti. Ač to udělala jen dvakrát.
Doteď si pamatovala tu rukojeť. Akorát to byla dýka, ne nůž. Pamatovala si ji, jako by se jí pořád dotýkala. Byly na ní dvě runy. Dole pod nimi slunce. Předtím ho měla za vycházející. Tehdy, když se čepel té dýky zakousla do její a pak Paulovy dlaně a měla je zavést… no, rozhodně jinam než sem. Teď to slunce zapadlo. Když ji do něj bodla.
Ne, ne do něj, nebyl to on, už to dávno nebyl on. Pořád častější výbuchy vzteku, drápy tam, kde původně stačilo slovo. Kolikrát jí prozradil, jak cítí, že se mu všechno vymyká z rukou. I ona to cítila. Zlobu, podráždění, touhu zaútočit, touhu se rozběhnout a nezastavit, utéct všemu, co ho otravovalo. Potom i zanořit zuby do masa každého, kdo se mu odvážil odporovat. Strach. Z toho, že se ztrácí. Byl to i její strach. A pak, když doopravdy zmizel, když ho sotva odtrhla od jedné z bet, kterou skoro zabil, bolest. Jeho. Její. Možná ji to nakonec nechal udělat. Žít s pocitem nože, který jí zajíždí do srdce.
Ta dýka taky zůstala tam, na východě, a ona už ji nikdy nechtěla vidět. Stačilo, že ji měla i tak pořád před sebou. Stejně jako rudé ruce a bezvládné tělo. Byl na to moc mladý, vzal všechno příliš rychle. Ona se svezla s ním. Scott nevěděl, jaké to je u někoho blízkého. Nepřála mu, aby to zjistil.
Rozložila proto mapu, do níž Deaton něco zakresloval, a začala zkoumat, o co jde. Vedle ní vytáhla i blok s poznámkami, kde na prvním listu stála jediná – nemeton – hlavní rozcestí.
Nemeton? Ten pojem neznala. Ale na mapě si všimla několika slabě zakroužkovaných míst. Jen to nebyla rozcestí, ani místa, jež by jí cokoli napovídala. Většina z nich byla v lese, kde mapa ani neukazovala cesty. Měla pocit, že jí něco chybí, nějaký klíč nebo ještě další dokument, jenže nic víc nenašla. Jestli takový existoval, Deaton ho mohl mít doma nebo třeba taky jen v hlavě.
Víc pochopila, až když se objevili ostatní.
„Tak to vypadá, že jdeme správným směrem,“ poznamenala Lydia poté, co si všimla rozložené mapy.
„Možná. Jestli vám neříká něco slovo nemeton nebo nemáte nějakou legendu, tahle mapa asi nebude moc nápomocná.“
„Ne, ale vlastní mapu. Vlastně jsme byli u Dannyho v nemocnici a v jeho věcech bylo zadání k referátu o tellurických proudech. A tahle kopie mapy.“
Stiles se chvíli přehraboval v batohu, než vytáhl druhou.
„Akorát, že se k tomu referátu nikdy nedostal. Nakonec mu to nedoporučili. Víš kdo? Pan Harris.“
Což nemuselo znamenat vůbec nic, nebo také všechno, když pan Harris byl jednou z darachových obětí. Ale pak Jenně došlo ještě víc.
„Proudy? To… Scotte, o tom přece mluvil Deucalion! Že máme jít s proudem! Ukaž. Kudy vedou ty proudy?“
Stiles tedy nakonec mapu rozložil vedle Deatonovy. A tehdy se přidala Allison.
„To možná není všechno. My jsme našli tuhle mapu v tátově stole. Jsou na ní zakroužkovaná místa, kde se našla těla obětí daracha, ale je jich víc než zatím mrtvých. Myslím, že nějak zkoušel odhadnout, kde budou další.“
„Dejte ji sem. Položte je k sobě.“
Jenna sbalila svou nalezenou mapu a rozložila ji na podlaze, kde se k ní ostatní přidali. Cora pak po jediném pohledu začala ukazovat na to, čeho si pomalu všímali. Zakroužkovaná místa, ať už Deatonem nebo Argentem, odpovídala místům, kudy vedly tellurické proudy podle Dannyho zdrojů.
„Co kdybychom je zkusili dát přes sebe?“ navrhla nakonec.
Udělali to. Místa označená Argentem se neshodovala s místy, jež si poznačil Deaton. Ať už měl nemeton znamenat cokoli, netýkalo se to Argentových domněnek, nebylo to místo, kde očekával další vraždy. Každý z nich hledal něco jiného. Přesto ale skutečně všechny protínaly nejsilnější linie vytištěné na třetí mapě.
„Hele, ty velké proudy jdou přes náš dům. A Dannyin dům,“ poznamenal Scott.
„Samozřejmě. Jsou to domy čarodějek, ne? Dá se předpokládat, že je využívají. Tellurické proudy mají podle mytologie být energetické proudy, které zesilují magickou moc. Keltové na nich stavěli menhiry, jako takové starověké energetické vysílače.“
„Tady žádné menhiry nejsou. Musíme hledat něco jiného,“ přerušila Lydii Jenna. Ani jejich dům, ani Dannyin dům ani žádný vysílač nebo jiná zvláštní přírodní památka nebyly blízko zakroužkovaných oblastí. Taky jen velmi nepravděpodobně souvisely s darachem. Zato, když prstem přejížděla po nejsilnějších liniích, našla jiné. A pak se k její ruce přidala Stilesova. Objevil to také. Měli se držet proudů. Proto byl Deucalion ve škole. Testoval Scotta, testoval ji, ale zároveň jim chtěl napovědět. Neměl s únosem nic společného, ovšem možná je ta teorie o mstícím se emisarovi správná a on to ví. Proto je poslal sem. Možná má sám nahnáno.
„To je ono… vidíte to? Je v tom vzorec. Od první oběti k té poslední, a když budeme pokračovat dál, tak...“ jeho i Jennin prst se zabodl do stejného místa. „Deaton je tady.“
Stiles a Jenna shodně ukazovali na banku. Vyznačenou Chrisem Argentem. Stojící na silném magickém proudu. Kde Coru a Boyda několik týdnů připravovali o rozum.
„Jedeme,“ zvedl se jako první Scott, ale potom se Cora podívala na mobil a zaklela.
„Kurva. Musím za Derekem. Boyd píše, plán selhal. Nenechám alfy, aby ho zabily!“
Jenna se podívala na svého bratra. S tímhle… měl Deucalion taky pravdu?
„Dobře, jeďte za ním. Já najdu Deatona.“
Jenna otevřela pusu, aby mu řekla, že ho nenechá samotného vběhnout darachovi do náruče, ale Scott ji přerušil.
„Sama jsi to prohlásila. Nebudu si vybírat. Pomozte mu. Nenecháme umřít ani jednoho.“
Danny prudce zastavila před starou bankou. Vedle ní stálo ještě další, ale neslyšela nic zevnitř ani z okolí. I když se nezdržovala posloucháním. Nebo třeba zamykáním. Sotva vystoupila, vběhla do potemnělé, prázdné budovy, v níž se každý její krok dutě rozléhal.
„Do háje který pojistky jsou vaše?!“ Stiles a Lydia dorazili jako první, ale jak brzy zjistil i zbytek, nemohli se dostat do Derekova bytu. V celé budově nešel proud, což byl důvod, proč selhal plán, jak porazit alfy. Podle Cory chtěli zatopit podlahu a pustit do ní elektřinu, jenže… jak jinak. Jenna nebyla překvapená. Mohli ještě stihnout něco udělat? Stiles se snažil najít ten správný vypínač a všichni jen doufali, že nikdo nikde nepřeřezal žádný kabel.
Uvnitř banky bylo zprvu také ticho, kromě jejích kroků a dechu. Danny si neuvědomovala, jak jsou ty prázdné prostory obrovské, a ani nevěděla, kde vlastně hledat. Ale ani nad tím nepřemýšlela a mířila dál jednou dlouhou chodbou. Nejspíš ji vedly instinkty. Měla pocit, že už není moc času. Deaton pořád ještě žil. Jenže poslední minuty odtikávaly.
Pak konečně zaslechla další kroky a šramot odněkud před ní. A pak, když zahnula doleva, spatřila postavu v uniformě vcházet do jedněch z mnoha dveří.
S Cořinou pomocí Stiles nakonec přehodil správný vypínač a na chodbě se rozsvítila světla. Tím se odblokovaly i zámky a oni mohli vyrazit nahoru. Jenna upřímně doufala, že nejdou pozdě. Že se alfám nepodařilo Dereka zabít.
Ještě tu nikdy nebyla, tak jen běžela za ostatními po schodech a chodbou, dokud se nedostali k obrovským posuvným dveřím, které Cora prudce otevřela.
Ať nejdou pozdě. Ať není mrtvý. Jestli tam musí ležet někdo mrtvý, ať je to šílená alfa.
Ve chvíli, kdy dobíhala k otevřeným dveřím, uslyšela z bezprostřední blízkosti výstřel, který se prázdnými prostorami nepříjemně rozléhal a na chvíli ji ohlušil. Poslední tři metry najednou působily jako prodírat se akváriem zavřeným ze všech stran, zatímco svět se ohromnou rychlostí odehrává venku. Nemohla si dovolit zastavit, před ní mohlo čekat cokoli. Ale když se konečně opřela o rám dveří, zpoza šerifa stojícího zády k ní s vytasenou zbraní, si všimla těla dosedajícího na podlahu. I v tom kratičkém zlomku vteřiny si uvědomila, že v něm stále tepe život. Našli ho včas.
Cora vtrhla do bytu a čvachtavě se rozběhla k postavě klečící na zemi. Všude na podlaze stála voda, světla uvnitř nesvítila a alfy byly dávno pryč. Necítila je tu, necítila tu boj, ani vztek. Ale cítila něco jiného. Smrt, jež se kolem ní prohnala ven s čerstvým úlovkem. Přišli pozdě.
Jako vždy geniální. Nadpřirozená komunita žádala pomoc. :)
OdpovědětVymazat