"Gregu?" probral se Grissom s jeho jménem na rtech. Pak si uvědomil kde je a uklidnil se. Zase se snažil vzpomenout, co se stalo. A teď už byl pevně rozhodnutý to zjistit. Zavolal doktora.
"Podívejte, jediné, co si pamatuju, je obličej nějaké ženy. A vím, že tam byla se mnou. Chci vědět, kdo to byl," a popsal mu ji.
Doktorovi naskočila husí kůže. Už se mu párkrát stalo, že musel příbuzným oznámit smrt blízkého člověka, ale nikdy nebyl v situaci, kdy pomáhal navracet vzpomínky na jeho vraždu.
"Ne, bohužel. Nevím o koho jde. Ale jestli tam byla také, vaši kolegové ji budou znát," vyhýbal se pravdivé odpovědi. Možná si myslel, že milosrdná lež bolí méně, než pravda.
Catherine byla doma, popíjela kafe, Lindsey byla někde venku, ona čekala, až přijde čas jet do práce. Pořád si lámala hlavu rozpadem týmu. Co bude, jestli se Grissom neuzdraví? Jestli Greg a Sara odejdou? Tolik otázek bez odpovědí. Nemůže to tak přece nechat. Grissomovi nijak nepomůže … se Sarou už mluvila a nechce ji najednou přesvědčovat o opaku vlastních slov. Nakonec, možná jí změna prostředí pomůže. A bude pevně doufat, že se jim zase vrátí.
Musí mluvit ještě s Gregem. Začala mít špatný pocit. Měla by s ním mluvit a to ještě dřív, než se něco stane.
Sara seděla na posteli uprostřed hromádek prádla, prázdného kufru a jiných věcí, bez kterých by se neobešla takovou dobu mimo domov.
Domov … má tady ještě domov? Už si tím dávno není jistá. Do začátku směny, možná její poslední, protože pochybovala, že se stane něco, co ji donutí si to rozmyslet, zbývalo ještě několik málo hodin. Rozhodla se vypadnout z těch svírajících se stěn jejího bytu. Všechno nechala jak bylo, hodila na sebe trochu příhodnější oblečení než je župan, ze kterého se stále ještě nepřevlékla, popadla klíče od bytu, peněženku, mobil a šla. Nevěděla kam. Možná se nakonec překoná, vrátí se pro auto a zajede se podívat za Grissomem. Připadalo jí, že tohle je vlastně to jediné, co zatím drží jejich tým pohromadě. Strach o život jejich šéfa.
Catherine zabrzdila před domem, ve kterém se nacházel Gregův byt. Nejdřív mu zkusila zavolat. Nic. Nebral to. Její tušení něčeho neblahého stále sílilo. Vystoupila a došla až k jeho dveřím. Zazvonila. Nic. Situace se několikrát zopakovala. Obvolala všechny kolegy, nikdo o něm nic nevěděl. Musí být doma … jel přece rovnou sem.
"Gregu!" a zabouchala na dveře. Žádná odezva.
"Gregu, nedělej, že mě neslyšíš, když vim, že slyšíš! Nedělej, že tam nejsi!" stále nic.
Tohle už bylo hodně podezřelé. A stonásobně znepokojující. Lomcovala klikou u dveří. Bezvýsledně. Bylo zamčeno. Nakonec se odhodlala k poslednímu kroku. Poradila si se zámkem u stolu, dveře pro ni nebudou problém. Taky že ne. Po několika vteřinách už se úspěšně dobývala dovnitř. A konečně se dveře otevřely.
Prošla předsíní, zůstala stát opřená o futra kuchyně. Vyrazilo jí to dech.
"Gregu! Ty pitomečku pitomej!" doběhla k němu, zkontrolovala tep … ještě žije. Ještě v něm nějaký zbyl. Jednou rukou se snažila nějak zastavit nebo aspoň zpomalit krvácení, druhou vytáčela sanitku. Teď jde o vteřiny. Víc života v něm ani nezbývá.
Sara bloudila ulicemi. Pořád ještě bezcílně. Stejně, jako se jí hlavou toulaly nejrůznější myšlenky. Unavovalo ji, že je věčně sama. Že nikdy nemá štěstí na život.
Procházela kolem další z úzkých tmavých uliček, kterými byla tahle okrajová část doslova posetá. Byla zabraná sama do sebe a neuvědomila si, že za sebou slyší rychlé kroky. Neuvědomila si, že se k ní ostrým tempem někdo blíží, dokud ji nechytl zezadu pod krkem a nezatáhl dál do temnoty.
Dusila se a snažila vyprostit. Pustil ji, otočil čelem k sobě a přirazil ke zdi.
"Ani hlásku, krásko."
"Tak s tím nepočítej," vysvobodila si jednu ruku a máchla s ní směrem k jeho obličeji. Znovu ji chytil a přimáčkl větší silou.
"Ani hnout!" vytáhl nůž. Tupou stranou přejel po její tváři, potom sjel níž a přeřízl ramínko jejího topu i podprsenky. Snažila si uvolnit nohu a získat tolik prostoru po kopanec. Přitiskl se k ní blíž a strhal z ní zbytek trička. Ze všech sil ho odstrkovala. Ve chvíli, kdy povolil stisk, strčila do něj natolik, že ztratil balanc. Stačila ale uběhnout pár metrů a chytil ji znovu. Několika dobře mířenými ranami do břicha jí znemožnil jakoukoliv snahu o útěk. Zřejmě ztratil trpělivost. Serval z ní zbytek oblečení.
"Chceš utíkat? To teda ne, kočičko. Tohle se ti bude líbit. A když ne tobě, mě jo. Na tobě nezáleží," zašeptal jí do ucha hrubým, nepříjemným hlasem.
Zavřela oči. Nemohla se nijak bránit, bolest ji připravovala o kloudné myšlení. Nožem jí několikráte škrábl do ramene. Začal si rozepínat kalhoty. Sara se jen stěží držela na nohou. Ztrácela vůli cokoliv udělat a poddala se.
Žádné komentáře:
Okomentovat