Delko vystoupil v šíleném větru a dešti v přístavu. Bylo mu jasné, že Ray bude v pořádku stejně jako jeho šéf. Zato on teď riskoval život. Byl ve vysoké sázce a nemá příliš šancí na výhru. Pokud se tu zdrží jen o vteřinu déle, než bude možné, může zemřít. Něco ho může přimáčknout k zemi, může se zvednout voda, něco ho může připravit o hlavu nebo něco přiletí vzduchem a probodne ho...vítr byl dostatečně silný a voda stoupala dostatečně rychle.
Kdyby odjel teď, může se relativně rychle dostat do bezpečí. Když odjede za minutu, bude to složitější. Když za pět, bude mít štěstí. A když za deset, no to už asi ani neodjede.
Stál, nebo se pokoušel, na betonové zemi a rozhlížel se kolem. Košili už měl naprosto promočenou stejně jako kalhoty.
Kdybych byl vrah. Kdybych se jí potřeboval zbavit. Kam bych jí zavřel? Co bych udělal?
Popošel o několik kroků dál.
Chci jí zabít. Co jí provedu? Kam jí zavřu, ať mám jistotu, že se utopí? Ať vím, že ji bouře zabije?
Dolů. Někam dolů! Tam stoupne voda i kdyby nepřišly záplavy. Kanály budou plné v každém případě.
Opřel se do něj silný nápor větru a tlačil ho zpátky. Nějak ale musí prohledat kanály nebo...každou díru, kterou najde.
Šel podél nějaké stěny. Ani netušil, co to je. Stačilo, že to bylo pevné a on to mohl použít jako oporu. První mřížka kanálu byla kus před ním. Neviděl tam nic. A když zkoušel křičet, sotva sám slyšel svůj hlas.
Horatio dorazil k budově kriminálky. Počasí tu zuřilo stejně jako kdekoli jinde, ale oproti přístavu přece jen nebylo tak hrozné. Pohledem hledal svého synovce. Dovnitř se určitě nedostal, protože všechny vchody jsou touhle dobou už zabezpečené a neprodyšně uzavřené.
Po chvíli ho uviděl. Krčil se u prosklených hlavních dveří tak, aby na něj nepršelo. Jakmile si i on všiml poručíkova hummeru, běžel k němu.
Horatio otevřel dveře a Ray nasedl.
"Kam pojedeme?"
"U mně budeš v bezpečí, mám dům zabezpečený a není to první hurikán."
"Hele ale vážně to neříkej mámě. Špatně by to dopadlo."
"O to nemusíš mít strach. Nechci jí děsit. Ale jak to, že na severu hoří, když na jihu je hurikán?"
"Nevím," Caine Junior. znepokojeně sledoval mraky, které se jako velké šmouhy míhaly za okýnkem rychle jedoucího auta.
"No, to je teď jedno," pochopil, že Ray nebude o ničem mluvit tak, jako to dělá vždycky.
Cesta netrvala dlouho.
A vážně byl v relativním bezpečí. Horatio by nejraději vyrazil znovu za Ericem, ale bylo více než jasné, že teď už je jeho a Calleighin osud čistě v Delkových rukou. Nemůže pro ně udělat nic.
Vybral si pomoc Rayovi a teď jen seděli a čekali, až se přežene jeden z velmi silných ničivých hurikánů, zuřících na jihovýchodě.
Eric vůbec nevěděl co dělat. Teď už prakticky nemohl odjet a bez ní ani nechtěl. Prohlédl všechny zamřížované otvory, ale nikde se nic nehýbalo, krom valící se vody. Na volání nic neodpovídalo, krom větru.
Byl si jistý, že nikde na povrchu jeho kolegyně nebude. Na volném prostranství by jí, ač svázanou nebo znehybněnou, nechal snad leda naprostý idiot. A každá vrata, co míjel byla zamčená na řetěz. Okna nebyla zatím porušená a když, tak ne dostatečně na to, aby se tudy mohl únosce i s Calleigh protáhnout. Jinak v celém prostoru nic nebylo. Žádné kontejnery, žádné lodě, ani bedny.
Měl jen nepatrnou chvíli na rozmyšlenou, jestli vleze pod zem a pokusí štěstí, nebo uteče dokud má jak a dokud tu není všude voda.
Rozhodl se.
Zvedl nejbližší víko a spustil se po žebříku dolů.
Jakmile se jeho nohy dotkly země, vlastně jakmile se asi po pás ponořil do vody, vítr utichl. Ale mnohem víc zesílil hukot oceánu.
Jak dlouhé můžou být tunely? Moc ne. Je to malý přístav a Gary prý jasně řekl, že je v přístavu. Musí tedy být někde v okruhu asi sta metrů. Takže bude muset projít, brzy možná proplavat, tenhle tunel.
Asi o dvacet metrů dál se na hladině pohupovaly okraje černé mikiny.
Voda omývala dvě odřené dlaně.
Sůl štípala v už nekrvácejících ranách.
A někam do nedohledna si oceán odnášel pár bot.
Calleigh se podařilo po mnoha pokusech a s do krve sedřenýma rukama vstát. Měla je svázané za zády, nic neviděla, nohy měla taktéž svázané. Nějakým způsobem se jí povedlo kleknout, když voda stoupla až ke krku. A potom se po zdi pomalu vysunula nahoru.
Snažila se uvolnit vodou nasáklé provazy, ale důkladné uzly neumožňovaly přílišný pohyb.
Delko se bránil ochablosti a pokračoval pomalu dál. Děkoval za nápad, udělat podél tunelu víc zamřížovaných otvorů. Jen díky nim alespoň něco viděl.
A asi po patnácti metrech viděl opravdu něco!
Buď sní nebo zahlédl blonďaté vlasy.
Pospíšil si k tušené postavě.
"Calleigh!!"
Zaslechla své jméno, ale nevěděla, který blázen je tam s ní. Snažila se křičet přes roubík. Nešlo to.
Dvě ruce jí odlepily pásku z očí. Stejně ale nic neviděla.
Tytéž ruce jí uvolnily ústa a poté pouta na rukou. Pak se postava, které ruce patřily, potopila a Calleigh měla volné i nohy.
"Jak jsi na tom? Musíme pryč!"
"Ericu?"
"Musíme hned pryč!" chytil ji za ruku a táhl vodou zpět k otevřenému otvoru. Nemusel se ani moc snažit, proud, který sílil, je unášel požadovaným směrem. Jenže počet posledních nezatopených centimetrů se dramaticky snižoval.
Voda nebyla po pás. Stačilo pět minut než se dostal k ní a byla po ramena. A stačily dvě minuty než se dostali sem a byla po bradu. A nohy se přitom už dávno země nedotýkaly.
"Calleigh poslouchej! Až řeknu, tak se nadechneš a poplaveš za mnou! Budeš se mě držet!" drželi hlavy u stropu. Každou chvíli už tu neměl zbýt žádný kyslík, žádný prostor pro cokoli živé.
"Rozumíš?"
"Ano!"
"Nadechni se … TEĎ!" zařval, když přišla další z vln. Nevěděl, jak moc je schopná plavat, netušil co jí je. Pevně ji svíral a mířil k žebříku.
Bylo to ještě moc daleko. On by to sám zvládl, ale cítil, že Calleigh dochází kyslík. Zrychlil jak jen to šlo. Zahlédl nad sebou matné světlo a pod nohama ucítil kovové tyče. Podle nich plaval nahoru, až prorazil hladinu. Okamžitě vytáhl Calleigh.
Ta se rozkašlala, ale dýchala a žila.
Za chviličku byli oba opět na povrchu. Těžko popadali dech a byli poměrně vyčerpaní. Calleigh k tomu přivykala na světlo.
"Musíme zmizet. Musíme k autu a pryč …"
Přikyvovala a zvedala se. Už nemohli být víc mokří, ale zato jim byla čím dál větší zima.
Delko se zvedl hned po ní.
Mezi tím, co slezl do kanálu a touhle chvílí stihl vítr zesílit o další kilometry. Nabíral na svá křídla další a další věci, na které dřív neměl sílu.
Běželi k autu a proti nim obrovskou rychlostí vyletěl kus plechové střechy. Calleigh chtěla strhnout Erica stranou, ale plech byl rychlejší.
Zasekl se mu do ruky.
Eric úlekem a bolestí uklouzl na mokrém betonu. Strhl Duquesnovou s sebou. Ta se okamžitě zvedla a chtěla pokračovat k autu, které od nich bylo pouhé tři metry. Delko se ale zvednout nedokázal. Otočila se, když zaslechla bolestivý křik.
"CALL! Noha!"
Podívala se na něj a z hrůzou zjistila, že pád napáchal víc, než plech.
Eric se několikrát prudce nadechl a potom stočil zrak na svou nohu.
Otevřená zlomenina. Snažil se potlačit pocit zhnusení, zachovat si chladnou hlavu a začal se sunout po zemi k autu, ale šílená bolest spolu s vyčerpáním svalů při hledání a prorážení záplavy se pokoušela připravit ho o vědomí. Viděl, že Calleigh ho zkouší zvednout, ale jakou může mít šanci někdo, kdo je asi poloviční?
Dál už viděl své okolí jen chvílkovými záblesky. Bolest vyhrávala.
Pouze instinktivně pomáhal Calleigh se svým tělem.
Veškerá síla byla ta tam. Vědomí ho opouštělo.
Zaslechl motor.
A omdlel.
Žádné komentáře:
Okomentovat