Ani nesvítilo slunce.
Obloha byla jasně šedá, přesně jako oči, které už odešly z tohoto světa. A nikdy se nevrátí. Oči, s kterými už se každý rozloučil. Každý až na jednoho. Chystal se k tomu celé dopoledne. Od chvíle, kdy se probudil si uvědomoval, že dnes se musí rozloučit. Pokud ne, tak mu bolest umačká srdce a zastaví dech. Vědomí, že na ni musí přestat myslet jako na svou budoucí manželku, kterou mu někdo vzal a s kterou se uvidí, jen co ty své zavře, hrozně bolelo.
Dnes v noci měl po dlouhé době nějaký sen. Nebo alespoň nějaký, na který by si pamatoval.
Byla tam Jessica. Přesně taková, jakou jí znal. Věděl, že je spokojená a šťastná. A už navždycky bude. Usmívala se svými nádhernými rty i šedýma očima. Tiskla se k němu, hladila ho po zádech. Vůbec si neuvědomoval, že má nezhojená zranění, která by ho kvůli tomu měla bolet. Její doteky ho bolet nemohly.
Pak ho políbila. Nevzpomínal si, že by z jejího polibku někdy cítil tolik nevysloveného.
Celé to trvalo jen chvilku, potom prostě..zmizela. Přišla se s ním jen rozloučit. Aby pochopil, že i on to musí udělat.
Už se neptal, proč on, a musel se přestat ptát, proč ona. Proč ona a jejich nenarozené dítě. Jedna milá mladá zdravotní sestřička, co se měla vdávat a nikdy nikomu neublížila. Naopak, které bylo ublíženo. Která čekala dítě a udělala jeho otce na nějakou dobu naprosto šťastným. Jeho J- dost. Tohle všechno byla. Ale už není. Teď je jen hezká vzpomínka. Nic víc.
Celé dopoledne sám do sebe takhle hučel. Přemlouval tu část, která pořád ještě slabým hláskem volala po smrti.
Konečně byl definitivně propuštěn. Lékař Jeoffrey Cunninghame mu ještě kladl na srdce různé připomínky a rady, jak se teď chovat, dokud se úplně neuzdraví. Flack mu všechno odkýval. Pak doktor odešel a nechal detektiva převléci se po dlouhých dnech strávených na lůžku do svého normálního oblečení a trochu se zkulturnit.
Těžko se zvedal a musel být maximálně opatrný, když si oblékal kalhoty a zapínal sako. Zarazilo ho, když mezi věcmi nedokázal najít žádnou košili nebo triko. Celkem ho zajímalo, proč ho Mac zapomněl přibalit. Připadal si tak trochu trapně. Ale pořád lepší, než hloupá modře puntíkovaná nemocniční košile. Úbor všech, které spojuje nemohoucnost v erárním prostředí.
Tak, teď se už jenom nějak dostat domů. Do jejich...jeho bytu. Už jenom jeho byt. Nechtěl si brát taxíka. Nikdy už do žádného nesedne. Ani kdyby mu měli zaplatit.
Taylora nechtěl ve vyšetřovacím shonu rušit. Už při předchozích návštěvách mu říkal, že mají práce nad hlavu, proto chodil výhradně večer nebo pozdě odpoledne. Danny by připadal v úvahu kdyby nevěděl, že byl včera na rozlučce se svobodou jednoho známého. Takže asi těžko dneska sedne za volant. Stella je na tom stejně jako její šéf. Takže …
Aiden Burnová.
Kdo ví, jestli bude ochotná věnovat mu ještě nějaký svůj čas. Ale za pokus to stálo. Vracel se kvůli svým přátelům, díky Dannymu, a kvůli malým novým nadějím, které jedna jeho část objevila, díky Aiden.
Značně se mu ulevilo, když hlas v telefonu s jeho odvozem vesele souhlasil. Měla být v nemocnici nejpozději za půl hodiny.
"Macu?" Burnová stála ve dveřích laboratoře, kde se její šéf právě skláněl nad mikroskopem. Otočil se a když viděl její výraz, bylo mu okamžitě jasné, o co jde.
"Můžu tě o něco poprosit?"
"Jestli chceš jet vyzvednou Dona z nemocnice, tak klidně jeď."
"Jak to víš?"
"Podívej se do zrcadla. Úplně záříš," dobrosrdečně se na ni usmíval. Rád viděl, že má důvod být zase šťastná. Navíc po dlouhé době sám byl. Zatím neměl důvod nevěřit, že by odpolední úlet se Stellou před dvěma dny nebyl … jenom úlet. Když ji zahlédl ráno přicházet, zářivě se na něj usmála a tak to pokračovalo celé dopoledne. I včerejší den, když se nenápadně potkávali v různých koutech kriminálky, jako třeba u automatu na kafe.
"A asi je to tady nakažlivý," usmála se na oplátku. Teď se nechápavě tvářil on.
"Tak se podívej ty na sebe. A díky."
"Nemáš za co. A už prosím tě jeď."
Zas jich bylo o jednoho míň. Jestli Burnová ještě dneska přijde, tak určitě ne do oběda. Ale počítal s tím a nevadilo mu to. Nějak tady práci zvládnou.
Půl hodina se trochu protáhla. Asi na hodinu. Jasně šedá obloha, pomalu tající sníh a dobrá viditelnost vyhnali do ulic o něco víc aut než v předešlých dnech.
Dalších deset minut trvalo, než zaparkovala a dostala se přes recepci k Flackovu pokoji.
Nadechla se, na vteřinu zavřela oči. Potom vešla.
"Ahoj. Promiň, že mi to tak trvalo. Ale to cesta přes město," omluvila se chvatně. Vypadal, že je čekáním dost otrávený.
"To je dobrý. Po tolika dnech mě už jedna půlhodina nezabije."
Nechtěla na to nijak reagovat. "Připravený? Můžeme jít?" řekla proto jenom. Chvilku zaraženě sledovala tak trochu zvláštní způsob, jakým se Don oblékl. Všiml si jejího pohledu a jen se nepříjemně zakřenil.
"Mac nepřinesl všechno no. Ale jinak můžeme," zvedl se z lůžka, na kterém dosud seděl. Bolestí zkřivil tvář, ale rychle se to snažil zamaskovat. Neúspěšně.
"Co se děje?"
"Nic. Břicho ještě bude nějakou dobu bolet."
"Ukaž, pomůžu ti," podržela mu kabát, do kterého se oblékl, a vzala jeho tašku.
"Pěkný auto." utrousil, když pomalu nasedal do černého mitsubishi.
"Není moje. Jenom půjčený."
"Počkej, nepůjčovala sis auto jenom kvůli … téhle cestě, že ne?"
"Ne, pár dnů na to, co moje bouchlo, odlétala jedna kamarádka do Texasu, tak mi ho zatím půjčila."
"Tvoje kamarádka má zajímavej vkus."
"A nejenom na auta. Asi tě vezmu rovnou domů, co," ujistila se.
"Jo," usadil se o něco pohodlněji. "S tím, co mi Mac zabalil stejně nikam nemůžu," vzpomněl si na chybějící košili.
Flack celou cestu neřekl ani slovo. Díval se na ubíhající okna, výlohy, lidi, někde tam mezi nimi má svůj život. Své místo, kterého se chtěl vzdát, ale svět ho nedal.
Vlastně se chtěl podívat na hřbitov, jak to místo vypadá, jak ho Aiden a, trochu hořce si vzpomněl, Jessičin exmanžel, zařídili. Pro jistotu ale až později. Kdyby jel na hřbitov okamžitě, celá dopolední snaha bude v háji. Už tak bude mít dost problémů se svým bytem. Radši by do něj, když už je u toho, neměl chodit sám. Nemohl se sám od sebe nijak změnit, ale právě to ho děsilo víc, než kdyby vyhořel.
Byl zabraný do svých myšlenek tak hluboko, že si nevšiml, že už jsou na místě. Motor auta byl vypnutý, jeho ovál proud studeného vzduchu, jak Aiden otevřela dveře.
"Vezmu ti věci nahoru, jo?"
"Co?" uvědomil si, že je prakticky doma. Nechtělo se mu lézt z auta a se zraněním to nemělo nic společného. "Fajn, díky."
"No tak … nechce se ti domů?" když ještě asi minutu nevystupoval.
Domů. Domů … když to řekla, pocítil nával nenadálé vděčnosti. Je doma. Může na všechno zapomenout. Přesvědčení, že se z temné mučící místnosti už nedostane, padlo, jakmile se poprvé probral v nemocnici. A že odtamtud se živý nedostane padlo právě teď.
Díval se na dobře známou budovu a přemýšlel co by bylo, kdyby se sem vážně už nevrátil.
"Těžko říct." přesto ale konečně vystoupil. Mlčky došli až před velmi dobře známé dveře. Don je chtěl odemknout.
"A sakra … Mac mi ty klíče nevrátil."
"Nevadí. Když tě unesli, tak jsem běžela dolů … a předtím zamkla. Klíč mám."
Předala ho právoplatnému majiteli. Ten konečně odemkl.
Skoro mezi dveřmi ležela jeho košile. Sehnul se pro ni, trochu sykl bolestí. Pokračoval dál dovnitř, Aiden šla za ním a položila tašku na křeslo.
"Tak já asi …" chtěla říct, že už půjde.
"Ne, počkej, jenom se převleču. Počkej chvilku," procházel celým bytem. Prakticky všechno bylo stejné, jako když z něj odešel. I lahev whisky a sklenice džusu byli v nezměněné poloze na stole. Došel s košilí do ložnice. Proč byla asi mezi dveřmi … a proč mu … Mac stlal postel? Pokud si vzpomínal, tak s tím se od smrti přítelkyně neobtěžoval.
"Aiden, když jsi odcházela, uklízelas tady?" zeptal se trochu nelogicky. Proč by to taky dělala.
"Já? Ne … na to vážně nebyl čas i kdyby mě to napadlo."
Sundal si sako a položil ho na postel. Ztěžka dostal ruce do rukávů košile a když zapnul první knoflík, všiml si pár vlasů na bílém polštáři. Jessica byla odjakživa blondýna a jeho vážně nebyly.
"Hele já vím, žes o tom pohřbu nechtěl mluvit …" ozvalo se odněkud z jiné místnosti.
"Jo a taky bych to tak rád nechal!" dopínal knoflíky a v duchu přemýšlel, kdo z lidí, co zná, má dlouhé hnědé kudrnaté vlasy.
"Musíme si o tom ale promluvit."
Stella! Byla tu s Macem před třemi dny … byli v jeho bytě … v jeho ložnici … a v JEHO posteli.
"Nemusíme!"
Určitě tu byli jenom jednou? Jak si má TOHLE vysvětlit? Naštvaně vyrazil z ložnice. Co Aiden říká teď nějak vypouštěl. Dostal na ty dva vztek. Jaké měli právo …
"Je tady ale pár věcí …"
"Aiden nech toho! Já o tom mluvit nebudu, teď je to to poslední! Co si ti dva sakra myslí!" poslední větu řekl spíš jen tak pro sebe. Burnová její význam stejně nechápala.
"Kteří dva? A … uklidni se jo?"
"Neříkej, že se mám uklidnit. O tom pohřbu s tebou mluvit nemusím. Vůbec jsi nic zařizovat nemusela, nenutil jsem tě k tomu. Tak mi to laskavě nepřipomínej! Jestli jsi něco platila a chceš prachy tak-"
"Já ti to slíbila, pamatuješ?" přerušila ho. "A peníze si klidně nech, o ty mi vůbec nejde! Chtěla jsem ti nějak pomoct! A kteří dva?!"
"ŽÁDNÍ!" vztekle zahřměl. "Neprosil jsem se tě! Tak pročs mi chtěla pomáhat! Máš mě za takovýho chudáka nebo co?!" stejně jako byl předtím lhostejný, teď vybuchl. Nálada se mu obrátila během několika vteřin.
"Nemůžu ani pomoct tomu, koho mam ráda? Tak jsi mě měl poslat do háje rovnou!" už křičela taky.
Díval se na velkou fotku ve zlatém rámu. Na dva zářící úsměvy, jeho a … prudce se otočil.
"Tohle nebudu poslouchat, Jess!" ještě pořád měl před očima nehybný obličej z rámečku.
"E-m-tak to promiň. Nejsem Jess. Ta už tu nikdy nebude. Zkus něco někdy konečně … pochopit," poslední slovo na něj vztekle vyprskla.
Flack, rudý ve tváři a držíce se za břicho neřekl už ani slovo. V další vteřině slyšel jenom prásknutí dveří, několik rychlých kroků za nimi a ticho.
Burnová vymrkávala slzy. Už kvůli němu nechtěla brečet. Ani jednu jedinou kapičku. Donutí sama sebe zapomenout, donutí své srdce nezůstávat u detektiva. Už ani jedinou vteřinu jí na něm nebude záležet. Ani chvilku kvůli němu nebude smutná. Vykašle se na něj. Dokonce zapomněla, že přijela autem. Prostě ho minula a šla.
Nesnažila se pospíchat, nebo se někde schovat před protivnými vločkami. Znova. Ještě před chvílí bylo nebe jasně šedé. Teď svou barvu sice nezměnilo, ale pro další velké bílé střepy nebylo skoro vidět.
Zprávy hlásily, že už má sníh přestat padat. Bylo by na čase. Díky letošní kalamitě bylo prakticky nemožné se někam dostat včas, natož včas po silnici. Téměř každý byl kvůli tomu nevrlý a nabroušený.
Procházela pomalu ulicí, míjela jednu výlohu za druhou.
Vánoce v plném proudu. V elektru se míhaly obrázky smějících se Santů v každém filmu, který promítaly prodávané televize. Sama měla do smíchu daleko. Byla už celkem promrzlá.
I když bylo sotva chvíli před obědem, ulice byla stejně plná jako večer. Občas do někoho vrazila, ale nevěnovala tomu pozornost.
Vymrkávala slzy.
Minula rozhádaný manželský pár, škádlící se sourozence, dvojici, která pro zamilované pohledy neviděla kolem sebe, partu školáků, zaměstnaně vypadající ženu s mobilem u ucha. Všichni nabalení, v rukách tašky s dárky nebo nějaký jiný praštěný znak Vánoc.
Ani tomu nevěnovala pozornost.
Vymrkávala slzy. Už ani jednu jedinou slzičku.
Zastavila se před výlohou hračkářství. Jedna část byla plná plyšáků. Uprostřed nich byl velký hnědý medvěd s růžovým srdcem. Dvě spojené bílé myši vedle něj dětským hláskem stále opakovaly I love you.
Naproti v kavárně u velkého okna se k sobě tiskl neznámý pár.
Jen se ušklíbla a pokračovala v cestě.
Pomalé kroky, skloněná hlava, jednu ruku chráněnou před zimou v kapse, druhou, ač bez rukavice, volně podél těla.
Šla dál a vymrkávala slzy.
Černé vlasy plné bílých vloček, studenou ruku pořád volně svěšenou.
Něčí dlaň vklouzla do té její.
Nezastavila. Jen ji instinktivně stiskla. On šel několik metrů beze slov vedle ní.
Snažil se ohřát ledovou dlaň, která se k němu tiskla, jako by byl někdo jiný, než ten, kdo ji před chvílí vyhodil. Jako by byl jediná pevná opora.
Nemusel to dělat. Nemusel za ní jít, ani ji držet za ruku. Mohl zůstat stát ve svém bytě.
Potřeboval ale najít způsob, jak se omluvit. Cítil, že se musí omluvit a ne jen obyčejným promiň.
Místo toho šli mlčky ruku v ruce přelidněnou ulicí, aniž by věděli kam.
Zastavila se.
Flack si stoupl přímo před ní, ale ruku nepustil. I když její stisk ochaboval.
Teď by měl konečně něco říct.
Něco.
Promiň.
Omlouvám se.
Nebo cokoli.
Místo toho ji druhou rukou přejel po tváři.
Absolutně ignoroval přeplněnou ulici. Jako by tam žádní lidé nebyli. Nebo spíš jako by tam nebyli oni dva.
Měl by něco říct.
Promiň.
Cokoli.
Místo toho ji políbil.
Jestli mohli mít aspoň jedinou světlou vzpomínku na letošní Vánoce, tak to byla tahle chvíle. Tenhle dlouhý polibek, který vyjadřoval možná víc, než jen omluvu a poděkování. Vyjadřoval všechno, co Don nedokázal říct. A o čem ani nevěděl, že říct chce, nebo cítí.
V ten okamžik přestalo sněžit. A celou zimu už nespadla z nebe jediná vločka.
Čas kalamity prostě skončil … a něčeho jiného začal.
----------------------------------------KONEC----------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat