"Ta holka si ze mě dělá srandu! Co si myslí, že dělá?"
"Nejspíš vyjednává."
"Houby vyjednává, jde se nechat zabít aby pomohla ostatním! To snad..."
"Macu uklidni se. Ona to zvládne."
"Jo? Myslíš?" nervozně vytáčel Flackovo číslo.
"Macu? Co je, nemám čas."
"Jo já vím. Můžeš mi vysvětlit, co dělá v bance moje dcera?!" udeřil na něj.
"Ah … nemohl se dostavit žádný vyjednavač. Tak přišla ona."
"Koho proboha napadlo volat ji?"
"Mě?"
"Tebe … ručíš mi za ní životem!" zavěsil a zvedl se. Delko se zvedl spolu s ním.
"Co to děláš?" tázavě se na ně podívala Stella.
"Jedeme tam. Námitky?"
"Nejednejte ukvapeně," nemělo smysl jim něco vymlouvat.
Okamžitě se rozjeli na místo a jakmile našli Flacka, popadl ho Mac za sako.
"Jak jsi mohl dopustit, aby šla dovnitř?" ukázal na dveře, ze kterých už dávno vyšli čtyři rukojmí, pět zaměstnanců, a do kterých jsem vešla já.
"Nedopustil jsem to. Je tvrdohlavá jako ty!"
"Jestli se jí něco stane …"
"Jestli se jí něco stane, nevyvázne ani Patty, Macu. Nejsi sám, kdo má strach!" vyškubl se Flack Taylorovi a upřeně se zadíval na budovu. Nemohl zjistit, co se v ní odehrává, ale přesto doufal, že z bílých zdí vyčte alespoň náznak situace.
Jakmile jsem vešla, trochu mě zachvátila panika. Viděla jsem dva muže, jeden držel Patty a druhý se chopil mě. Oba ozbrojení.
Netušila jsem, co dělat.
"Tak jo. Dohoda dopadla dobře, jsem ráda."
"Proč ráda?"
"Propustili jste všechny, jak jsme se domluvili."
"Nepotřebovali jsme je."
"Ano a nepotřebujete ani nás."
"Zatím ano. Kdy přijede auto?"
"To nevím, nevedu policejní zásah. Nevím, jestli vůbec přijede."
"Jestli ne, tak vás obě zastřelíme."
"Přece nechcete mít na krku dvojnásobnou vraždu, ne?"
"Co je vám do toho, co my chceme!"
"Chcete peníze, já vím. Kdo by nechtěl." vytrhla jsem ruku ze sevření. Okamžitě mě chytil znova a jeho kumpán se na mě obořil.
"Co blbneš!"
"Klid, klid chci si jenom sednou,." mluvila jsem celou dobu klidně a snažila se i přátelsky.
"Proč?"
"Jen si sednu, nic víc," zamířila jsem pomalým krokem k nejbližšímu křeslu a posadila se. Potřebovala jsem lepší přehled o celé situaci.
Prohlédla jsem si Patty. Vypadala vystrašeně a zároveň nezúčastněně. Jako by tam ani radši nebyla. Kdyby mohla, zřejmě by pro mě našla pár peprných argumentů o mojí hloupé hře na hrdinku. Neodporovala bych jí.
"No … ještě máme půl hodiny. To je docela dlouhá doba," pokračovala jsem v konverzaci.
"No a?"
"No a to tu budeme jen stát a zírat?"
"Není vaše starost."
"Není. Ale koukám, že policistka, kterou držíte, by se také ráda posadila. Myslím, že ji docela škrtíte."
"O co vám jde?"
"O nic. Ale jestli sem má přijet auto a vy zmizet, potřebujete nás živé. Ještě chvíli ji budete takhle držet a nejspíš přijde o poslední zbytky kyslíku," nebyla to tak docela pravda, ale potřebovala jsem Patty dostat blíž. Všimla jsem si, že má odznak. Někde tedy musí mít ostatní věci, jako třeba zbraň.
"Fajn," odhodil ji od sebe proti křeslu vedle mě a ihned na ni namířil. Druhý muž mířil na mě.
První část mého plánu klapla. Teď ještě druhá, obtížnější. Domluva. Musela jsem jejich pozornost nějak odvrátit. Z jejich projevů mi nepřipadali příliš chytří a prozřetelní. Jenže co říct dál...
"Víte, že některé banky mají i zadní trezory?"
"Cože?"
"Vzadu, ukládají tam větší hotovost, pokud nemají zabezpečené sejfy," ach bože, sama jsem se divila, jak jsem mohla takovou hloupost vůbec vymyslet.
"Běž to prohlídnout," kývl "Pattyin" věznitel na druhého. Ten schoval zbraň a zamířil do dalších místností.
"A co že mam kde hledat?"
"Snad si stojíš na uších!" mířil stále na nás, ale otočil se, aby svému kumpánovi všechno vysvětlil. Přesně na takový okamžik jsem čekala.
"Tvá pistole," šeptla jsem sotva slyšitelně Patty.
"V kabelce. Vedle křesla," kývla neznatelně hlavou ke mně.
"Fajn," spustila jsem ruku z opěrky.
Znovu se otočil na nás. Teď musím postupovat hodně opatrně. Nesmí si všimnout, že jedna moje ruka hledá kabelku se zbraní.
Zdánlivě ledabyle jsem se rozhlédla po prostoru. Všimla jsem si, že policejní jednotka se o něco přiblížila ke vchodu. Nedívala jsem se ven víc než vteřinu, aby si toho také nevšiml. Navíc jsem se soustředila na kabelku. Nahmátla jsem její ucho, pomalu po něm sjížděla a později konečně objevila i kovový uzávěr. Sakra! V první chvíli jsem už myslela, že je všechno ztraceno. Kov! Ten vydává při otevírání zvuk. A tady je příliš velké ticho. Ale naštěstí nebyla na pevno zavřená. Opatrně jsem ji milimetr po milimetru otevírala.
Cítila jsem, jak se Patty vedle mě třese. Kdybych udělala jedinou chybu, nejspíš obě zemřeme. Spolu s časem docházela totiž i trpělivost pachatelů. Ve chvíli, kdy jsem kabelku otevřela a nahmátla uvnitř pistoli, se druhý vrátil. Samozřejmě nic nenašel.
"Mají tu úplný … hele co tam děláš?" všiml si pohybu mojí ruky a opět vyndal svou zbraň. Už nešlo couvnout.
Vymrštila jsem se na nohy, bleskurychle zamířila a vystřelila.
Padl další výstřel z jeho zbraně a to byl signál pro policii, která vtrhla dovnitř.
Vystřelila jsem znovu, ale v další vteřině mě prudká bolest donutila Pattyinu pistoli pustit z ruky. Zazněly další a další rány a ve změti hlasů a těl jsem ztratila přehled. Ale co jsem jasně viděla byla Patty na zemi a krev na mé košili i jejích kalhotách.
"Patt!" držela jsem si krvácející ránu v ruce a podívala se ke dveřím. Během několika vteřin z nich už vyváděli oba zločince v poutech po rychlé akci připravené jednotky a naopak dovnitř se prodíral Flack.
Sama jsem se soustředila na Patty. Ležela na zemi a byla zasažena do nohy. Nemohla se zvednout, ale vědomí neztratila.
"Ann, Patt, co se …"
"Done klid, nevypadá to vážně, bude v pořádku!" uklidňovala jsem ho a při tom zatínala zuby vlastní bolestí.
Sklonil se k ní a pomalu ji zvedal.
"Aaau to nejde Flacku!" zakřičela na něj, když se postavila na raněnou nohu.
"Já vím, ale chci tě dostat ven, je tam sanitka."
"Rozhodně k ní nedojdu!" teď v ní sváděl boj vztek s láskou. Když viděla jeho ustaraný a zoufalý výraz ve chvíli, kdy k ní doběhl, nedokázala ho už tak nenávidět.
"Chytni se mě miláčku, vezmu tě jo? Tys mi dala, víš jak jsem se bál? Tohle už nikdy nedělej."
"Nebylo to schválně," chytla se Dona kolem krku a nechala ho, aby ji vzal do náruče a odnesl k sanitce.
"Danny, jsi zraněná!" ozvalo se za mnou a dvě ruce mě chytily kolem ramen.
"Já vím Ericu. Toho si vážně nejde nevšimnout. Ale je to jen škrábnutí," navzdory mým slovům rána pálila a štípala, ale nechtěla jsem mu dát za pravdu.
"Pojď, nech si to ošetřit."
Podívala jsem se na něj. Vypadal, jako by se mu neskutečně ulevilo.
"Co tu děláš?"
"Viděl jsem tě ve zprávách. A dostal jsem strach. Ty ses vážně zbláznila, takhle riskovat!"
"Nic ti do mě není," setřásla jsem ho a vyšla konečně ven. První zdravotník, na kterého jsem narazila, mě dovedl k další sanitce. Zahlédla jsem i svého otce, který ale zrovna zaujatě hovořil s velitelem zásahu a sledoval, jak odváží oba lupiče.
"Danny, co když je?" nedal se odbýt a stál u mě, když mi čistili a zavazovali ránu.
"Přestaň, o tomhle jsme myslím mluvili."
"Možná, ale už je to pár dnů. A něco se mohlo změnit."
"Co například?"
"Například, že o tebe už nechci přijít."
"Ericu, víš, že to není pravda."
"Mýlíš se, je. Nechci o tebe přijít, miluju tě, vlastně jsem asi nikdy úplně nepřestal, a je mi jedno, že čekáš dítě. Budu tě mít rád i s ním. Věř mi."
"Tobě se těžko věří."
"Tak to aspoň zkus. Dej mi šanci. Nám. Prosím. Ještě jednu šanci."
"Proč bych to měla dělat?" vzpurně jsem se na něj podívala. Strašně jsem mu chtěla šanci dát, ale nevěřila jsem budoucnosti našeho vztahu. Není na trvalé vztahy a závazky. Nikdy nebyl.
"Co cítíš? A teď se nebraň ani neschovávej. Řekni, co cítíš."
Jak si mohl být tak jistý! Jak sakra mohl vědět, že nedokážu odporovat!
Ruka byla zavázaná a zdravotník taktně odkráčel pryč.
"Já …"
"No?"
"Asi … nevím, je to moc brzo a my dva jsme byli … možná tě miluju. Ale …"
"Danny, není ale. Nemusíš se všemu bránit a na všechno být sama jen proto, že se stala jedna velká nespravedlnost."
Usmála jsem se na něj a chtěla odpovědět. Jenže se objevil táta.
"Tak co, statečná tvrdohlavá slečno Taylorová?"
"Jen škrábnutí."
"V první chvíli jsem doufal, že se mi to jenom zdá. Takhle nerozvážně riskovat."
"Tati vždyť jsem po tobě," ještě širší úsměv. "Taky ses nikoho neptal, když jsi šel k mariňákům. Tohle je vlastně ještě docela slabý odvar."
"Danny, žádný gen tě neopravňuje k podobným věcem. Myslel jsem, že jako doktorka, která odešla ze služby, budeš rozumnější," kroutil hlavou a rozhodl se mou poznámku o něm ignorovat. Podobné poznámky ignoroval asi posledních deset let.
"No … víš … asi se do služby vrátím."
Každý dělá chyby. A možná tu další udělám já. Ale co se má v životě stát, to se stane. Nemá smysl snažit se utéct. Terén a akce mě bavily víc, než nemocnice. I když v mé ordinaci bylo bezpečno a vždycky jsem věděla, do čeho jdu, má původní práce měla obrovské kouzlo, kvůli kterému jsem si ji zamilovala. A nemohla natrvalo opustit.
"Ale …" Eric se zamračil. Došlo mi, co se mu nelíbí. A protože jsem si nevšimla jedné velmi aktivní novinářky schované za sanitkou a shánějící senzace, bez rozpaků jsem jeho protesty umlčela.
"Vrátím se do služby, ale jen na pár měsíců."
Teď zase nechápal táta.
"Jak to myslíš?"
"Tati, budeš dědeček."
Žádné komentáře:
Okomentovat