Sice to byl neoficiálně metalový pub, ale pokud nedělali problémy, nikdy je nikdo nevyhazoval.
Ten večer ale moc lidí nepřišlo a celé osazenstvo tvořily známé tváře. Jménem je neznal. Jen barmana a možná u jednoho nebo dvou by se trefil. Ale neviděl je prvně a oni jeho také ne.
Ani si jich nevšímal. Měl zase vztek. Sedl si na obvyklé místo vzadu u baru a objednal si pivo. Všiml si, že jeden blonďák s dlouhými vlasy právě slušně válcuje u kulečníku chlapíka, co pod šátkem skrýval holou hlavu a vypadal, že hraje asi podruhé v životě.
Šipky nehrál nikdo. Přes oblak cigaretového dýmu linoucího se od skupinky pod terčem by na to ani nebylo vidět. Navíc nevypadali, že by se jim chtělo se svou debatou přesunout. A zbytek posedával kolem několika málo stolů a popíjel - protože bylo brzy - většinou zatím jen pivo.
Barman Jeff zrovna jedno další přihrál přibližně stejně starému muži, jako by Paul, který si opřel svou nohu v pevné kanadě o stupínek vedlejší stoličky. Jmenoval se Harry. Toho znal o něco víc.
Z reproduktorů při tom zatím hrála jeho oblíbená kapela a jejich Never Wanted To Dance. Kupodivu i uřvaně pronášený text mu dával příležitost nadávat na Jennu.
Pak se otevřely dveře. Nikdo by tomu vůbec nevěnoval pozornost, ale ozvalo se od nich: „Tak tady je ten sráč, jo.“
V tu chvíli všichni zmlkli a otočili se po hlase.
Ve vchodu stála skupina asi pětadvacetiletých individuí. Všichni měli na hlavách čepice s rovným kšiltem, na sobě moc dlouhé triko pod moc krátkou mikinou a široké kalhoty. Tomu, co stál vepředu a mluvil, buď padaly, nebo je nějakým záhadným způsobem úmyslně umístil skoro pod rozkrok. Díval se ale jen na Harryho. Vypadalo to, že spolu mají nějaké účty k vyřízení.
„Jenže fakt nevím, proč ty hoperský huby napadlo zkoušet to rovnou tam. Krom vkusu asi nemaj ani mozek. Au!“ sykl Paul, když mu Jenna chirurgickou náplastí stáhla ránu na čele.
„Já zase nevím, proč jsi nešel do nemocnice. Doufám, že to stačí, i když dva stehy by neuškodily.“
„Kdybych tam šel, tak jim dojde, co se stalo, ne?“ oponoval.
„Proč ses vůbec musel rvát taky?“
Na chvíli se odmlčel. Nehodlal jí vyprávět, že proto, že měl vztek, hlavně na ni, a taky na sebe, a ti kluci byli ideální hromosvod, na kterém se vyřádit. A že mu bylo jedno, o co vlastně původně šlo. Stejně ho po útěku z pubu brzy přešel a nahradil ho vztek na všechny rappery, hopery, bíbrofily a podobné nemožné marťany.
„Protože ta vymaštěná banda provokovala. A když se chtěli sesypat na jednoho z nás, měli s tím počítat,“ řekl proto.
„Jasně, hned jste se museli zvedat všichni, co?“
Když se ukázal v práci s rozbitým čelem, původně ho chtěla přehlížet, ale nakonec jí to nedalo, hlavně proto, že mu začalo krvácet, a on jí tak trochu neochotně vyprávěl, co se stalo.
„Hned ne. Nejdřív se zvedl jeden takovej medvěd od stolu … a zeptal se, kdo je tu sráč. A oni to nepochopili. Nedali pokoj. Došli k Harrymu, ten už taky stál, a ostatní se stáhli blíž. A pak si jeden takovej … no, to je jedno, všimnul, že jeden z těch idiotů má za pasem bouchačku a sahá po ní. Vytáhnul boxera a vrazil mu do břicha, že nikdo ozbrojenej nám tam lízt nebude. A pak už nějak …“
„Jste se přidali taky, co?“ dořekla za něj.
„Asi tak. Ten jejich hlavní Idiot se zkoušel bránit, měl vlastního boxera a skočil po tom týpkovi a strhla se bitka. Zkoušeli je od sebe odtrhnout, protože si chtěli praštit sami, no a ti zbylí kšiltovkáči začali mlít do Harryho. Ten si to líbit nenechal, dal jednomu do zubů a kopal ho a od tý chvíle se mlátili všichni. Ani nevím, jestli někdo vytáhnul nůž. Určitě ho někdo měl, ale fakt to nevím. Ale kolem byly půllitry a sklenice, takže sklo tam lítalo určitě. Vlastně...tohle mi někdo udělal půllitrem. Se rozmáchnul … a já stál za ním,“ dovyprávěl trochu s výrazem, který měl poslední větu bagatelizovat. Jenna se ale neudržela a vyprskla smíchy.
„Promiň, ale představa, jak rvačku metalisti versus hopeři končíš s rozbitým čelem kvůli tomu, že tě někdo omylem flákne pivem, to se nedá tvářit vážně,“ vysvětlila po jeho dotčeném pohledu.
„Zas tak veselý to nebylo. Jeff hned zavolal poldy, protože někteří by byli schopní je zabít. A já se zdekoval, abych z toho neměl průšvih v práci. Zaměstnanec NYPD si to dovolit nemůže.“
„Jak víš, že tě neprásknou?“ zeptala se ho a musela mu dát za pravdu, že taková záležitost by se pořádně rozmázla.
„Neprásknou. Ani mě neznaj. A nemají proč.“
„To sis ani jednou nebouchnul?“ divila se.
„Možná …“ odpověděl vyhýbavě. Ani to, že jednomu z těch kluků zlomil nos a zápěstí, když mu hlavou praštil o bar a ruku mu přirazil do dveří, nehodlal přiznávat.
Skepticky se na něj podívala.
„No fajn, já tyhle typy nesnáším. Vystřílel bych je. Ale profesně jsem samozřejmě lidumil, co mu záleží jenom na spravedlnosti,“ zakřenil se ironicky. Zase se mu podařilo naprosto skrýt, co vážně cítí.
„Potom tam stejně bude tvoje krev. A co pak?“
„Hele, rvačka rádobygangu a pár ocvočkovaných chlápků, jak to nazvou policajti, se tak složitě vyšetřovat nebude. Vyslechnou je, obě strany řeknou, že ta druhá jsou pěkní domysli si sami, co si začali, policajtům dojde, že ty držky vlezly kam neměly, padne pár pokut, možná podmínek, podle toho, jestli to někdo bude chtít rozmazávat, a hotovo. Kdo by se v tom mazal. Tak to chodí každou noc aspoň dvakrát, tohle je velký město. Nikdo neumřel a podívej se kolem, kolik důležitějších věcí se musí řešit.“
„Vypadá to, jako bys v tom měl zkušenosti. Jít chlastat, pak se porvat … vážně celý ty. Docela bych ti přála, aby tě tam jednou chytili,“ ale zase tolik se nedivila. Pamatovala si, že do rvaček se nepouštěl ojediněle.
Ale jeho to zasáhlo. Pral se přece částečně i kvůli ní.
„Dej mi pokoj,“ obořil se na ni proto a trochu bolestivě stáhl obličej, když mu zapulzovalo v ráně na čele.
„Čelo? Nebo snad žaludek? Jsi nemožnej. A díky samozřejmě nikde. Nepočítej, že bych tě ještě někdy ošetřovala!“
„Neboj. Příště se nechám rovnou vykrvácet.“
Žádné komentáře:
Okomentovat