Turnaround to Blame 6

Bezhlavá princezna

"Čau Danny, tak co, máme něco novýho?" Eric právě dorazil do práce na svou směnu, natáhl si svůj laboratorní plášť a připojil se ke kolegovi u pracovního stolu. Na rozdíl od včerejšího večera na něm ale nebyly už žádné stopy.
"No nejspíš ne, ale co ty, vypadáš nějak zasmušile," sjel Danny svého kolegu pohledem a konstatoval, že to, co stojí před ním, rozhodně nemá svůj obvyklý elán.
"To nech být, o nic nejde, tak fakt nemáme žádný pokrok?" Delko rozhodně nechtěl rozebírat problémy své přítelkyně a svého šéfa, což je shodou okolností její vlastní otec, před jeho dalším zaměstnancem.
"DNA jelo celou noc, ale ještě není. A ještě to potrvá. Takže zatím se nemůžeme podívat do databáze. Podle otisků jsem identitu toho děvčete taky nenašel," zavrtěl ale Messer hlavou.
"Možná, když se znovu podíváme na její oblečení, třeba najdeme nějaké vodítko." povzdechl si Eric.
"A ty tomu věříš? Nezbývá nám, než počkat a doufat. Hlavně doufat, že to není sériový magor, co začne po městě rozhazovat kusy těl."
"Nemusí to tak nutně být. Jednou, ještě v Miami, jsme taky našli jenom kus těla. Báli jsme se sériového vraha a nakonec jsme zbytek lovili v žaludku žraloka. A navíc bychom museli přizvat FBI, když forenzní psychologie tu končí," pokrčil Delko rameny.
"Počkej, končí? Takže už nám nebudou pomáhat s posudkama a profilama? Jak to víš? Jo … vlastněěěě …" protáhl po chvilce, když si to uvědomil, "ta tvoje tam pracovala, viď."
"Stěhujou sem nový lidi na tohle od FBI, ale radši bych, aby to sériový vrah nebyl. Navíc nesmíme se ukvapovat, máme pořád jen jedno tělo. A oddělena je jenom hlava. Netušíme ani jak a žádné další důkazy nemáme. A ostatní jsou jen domněnky. Těmi se nesmíme řídit."
"Dost by nám pomohlo, kdybychom zjistili, kdo to je. Asi ještě zkusím vzít fotku a podívat se do pohřešovaných osob, možná už ji někdo nahlásil. Třeba rodiče, byla to mladá holka," zkusil Danny poslední možnost, co ho napadla. Ale dřív, než tak stačil i udělat, se otevřely dveře a v nich stanul detektiv Flack.

"Pánové, tak co naše bezhlavá princezna?"
"Nic," zaškaredil se na něj Messer. Vypadalo to, že jeho kolega se dobře vyspal a má i dobrou náladu, což mu mohl jen závidět.
"Tak se podržte, zjistil jsem, s kým máme tu čest. Včera pozdě večer ji nahlásili jako pohřešovanou. Podle fotky je to určitě ona. Můžete se přesvědčit sami, tohle jsem měl na stole," detektiv zvedl obálku a z ní vyndal fotku mladé blonďaté šťastně se usmívající dívky.
Delko s Messerem si ji prohlédli a když ji položili vedle fotografií obličeje oběti z místa činu, museli uznat, že se jedná o tutéž osobu.
"Jmenuje se Kyra Addamsová. Devatenáct let, studentka, měla končit střední školu. Podle rodičů, co ji nahlašovali, bezproblémové přátelské děvče, neměla konflikty s nimi ani se zákonem a věnovala se studiu. Vůbec je nenapadá, kam a proč mohla zmizet a viděli ji prý naposledy, než odešli v půl osmé do divadla na představení. Bylo to večer před tím, než jsme našli její hlavu. Kyra měla spát u své kamarádky, jít odtamtud rovnou do školy a zdržet se ještě jednu noc. Podle nich to ty dvě takhle často dělávají, že jeden dva dny přespávají u sebe. Ale když se dlouho neozvala, zjistili, že k té kamarádce vůbec nedošla," přečetl potom detektiv z výpovědi rodičů, kterou si vytiskl.
"No tak kam zmizela už víme. Ale o tom ostatním si s nimi budeme muset promluvit. Mysleli si, že odešla ke kamarádce a tři dny se o ni vůbec nezajímali?" přikývl Eric a stáhl ze sebe svůj plášť. Dokud nebudou mít víc informací, nehnou se z místa, takže v laboratoři jsou zatím víceméně zbyteční.
"Třeba věděli, že se tam chystá na nějakou akci? Ostatně ani to ještě nemůžeme vyloučit, dokud nepřijde kompletní toxikologie, zatím laborka udělala jen předběžné testy, nějaké látky tak zjistit nemuseli," pokrčil rameny Danny, ačkoli tušil, že je to nepravděpodobné. Vlastně všechny tři ihned napadlo, že oni by své dítě nepochybně začali postrádat mnohem dřív.

Rodiče Kyry Addamsové, jak se ukázalo, bydleli v jedné z klidnějších čtvrtí v úzkém dvoupatrovém domě vmáčknutém mezi dva další i s garáží, příjezdovou cestou a malou předzahrádkou.
Kdyby sem trio detektivů nešlo s vědomím tak hrozného zločinu, který musí rozebírat, cítili by se asi příjemně a uvolněně, protože přesně k tomu celá ulice doháněla. Celkem čistá bez většího dopravního ruchu, lemovaná uměle vysazenými stromy mezi chodníky a ploty. Dýchala pohodou. Sem se vůbec taková vražda nehodila. Tedy zatím mohli jen předpokládat, že se jedná o vraždu.
Všichni tři došli po štěrkové cestičce, vystoupali tři betonové schody a poté Flack zazvonil.
Eric si sotva pomyslel, že nějaký takový dům by si určitě představoval místo citelně se zmenšujícího prostoru v bytě, a už otevřel vysoký hnědovlasý muž, odhadem tak těsně pod padesát. I přes svou výšku a ještě před nedávnem udržovanou muskulaturu ale nepůsobil vůbec hrozivě. Naopak jakoby se utrápeně krčil. Nakolik za to mohlo zmizení jeho dcery nešlo přesně odhadnout.
"Dobrý den, pan Addams? NYPD, detektiv Flack. Tohle jsou kriminalisté Delko a Messer. Můžeme s vámi mluvit?"
"Našli jste Kyru?" vypálil ihned aniž by opětoval pozdrav, nebo odpověděl na otázku. V očích mu při tom zasvítila drobná naděje.
"Bude lepší, když si o tom promluvíme uvnitř, pane Addamsi," sdělil mu Don co nejvíce neutrálním tónem, ale muži ve dveřích i tak bylo jasné, že je zle.
"Je … ona je … že jo?" dožadoval se odpovědi na nevyřčenou otázku a ani nenaznačil reakci na Donovu žádost o vstup. Za ním se navíc objevila žena přibližně ve stejných letech v béžovém kostýmku a s kabelkou, zřejmě ještě před chvilkou připravena vyrazit do práce.
"Kathy, to je … to je policie," vykoktal její manžel.
"Máte … nějaké zprávy o naší dceři?" vykulila žena oči, ale na rozdíl od svého muže je ihned pozvala dovnitř. "Omlouvám se, obvykle v sobotu do práce nechodím, ale domluvila jsem si to už na začátku týdne, ale samozřejmě, Kyra je … tak co s ní vlastně je?"

Než se manželé Addamsovi dočkali své odpovědi, usadili se spolu s detektivy v jejich poměrně velkém obýváku spojeném s kuchyní.
"Je nám to všem velmi líto, ale našli jsme vaši dceru mrtvou," pronesl Don konečně to, na co všichni čekali.
"Já to věděl …" pan Addams vydechl, přejel si rukou po tváři a s pevně semknutými víčky odvrátil hlavu. Paní Addamsová, Kathy, jak ji oslovil, vykulila oči ještě víc a pak si je přikryla oběma rukama, jen chvilku před tím, než se z nich vykutálely první slzy. "Ne, ne ne! Ne to nemůže!"
"Bohužel."
"A a … a kdy se to stalo?" zeptal se ztěžka pan Addams.
"Patrně ještě tu noc, kdy podle vaší výpovědi odešla," sděloval jim dál.
"A co se jí vlastně stalo? Kde jste ji našli?" vyštěkla na ně pod návalem slz a obrovského vypětí Kathy Addamsová.
"Našli jsme ji v Central parku a …" Don se na chvilku zarazil. Uvědomil si, že zatím není nezbytně nutné říct úplně všechno o nálezu těla, a že by to nebylo ani příliš rozumné, "a vypadá to, že ji někdo přesekl krk." Mohl říct uťal nebo usekl hlavu, ale rozhodl se pro tuto nejméně odpudivou variantu. Z ničeho tak jasně nevyplývalo, že kusy jejich milované holčičky ležely dva dny několik kilometrů od sebe.
"Což … oh proboha, to je … to je příšerné!" vyjekla paní Addamsová, přestala si zakrývat oči a místo toho si položila dlaň přes ústa. "Kdo jí to mohl udělat?!"
"To zatím nevíme, ale moc by nám pomohlo, kdybyste nám odpověděli na pár otázek o Kyře," ozval se poprvé Danny a doufal, že rodiče nejsou natolik rozrušeni, aby odmítli.
"Ale my už přece řekli všechno včera na policii!" ohradil se statný pan Addams, jehož nejistá a vystrašená skrčenost pomalu přestupovala v rozložitý vztek na neznámého vraha.
"Ano, ale užitečné by mohly být i informace, které tehdy nevypadaly jako podstatné. Můžeme si tedy promluvit?" ujistil je Don o nezbytnosti rozhovoru a konečně se dočkal dvojího kývnutí.

"Chudáci," poznamenal Danny, když opouštěli jejich dům, "mysleli si, jak báječný vztah mají s dcerou a jak si s ní i přes pubertu udrželi pozitivní domácnost, protože jí dali tolik volnosti, a teď na to dojeli."
"Na druhou stranu, bylo jí už devatenáct. Měla právo mít vlastní život, a že řekla, že jde za kamarádkou a vyrazila si někam jinam, není jejich vina," oponoval mu Eric.
"Ale stejně, dvou nebo třídenní návštěvy kamarádek bez nějakého informování rodičů jako běžná součást jejich rodinného života, to mi nesedí na standardní slušnou americkou rodinku."
"Třeba nám to ta kamarádka objasní víc," pokrčil rameny Don a stejně jako předtím se ujal řízení. Nepochyboval, že se sem ještě bude třeba vrátit kvůli prohlídce Kyřina pokoje, což jim zdrcení Addamsovi neumožnili a požadovali chvíli soukromí, pokud nezískají vraha ještě dnes, ale pro teď se rozjel na udanou adresu Kyřiny nejlepší přítelkyně, Ruby Tremontové.

Vypadalo to, že po zbytek dne mají o zábavu postaráno. A nebyli rozhodně sami.

"Maminkoooo … já mám straaach …" sotva jsem, uprostřed nezábavné a zatím stále stejné práce, přijala hovor od malého Matta, ozvala se tato věta. On tedy nemá žádný mobil, jen dětskou verzi telefonu s jednou předvolbou. Nebylo těžké naučit ho zmáčknout jedno tlačítko, které ho okamžitě spojí se mnou a v případě, že bych po šesti zazvonění telefon nezvedla, přesměruje ho na Erica. Nikam jinam volat nešlo, protože neměl uloženo víc čísel. Ale dovolal se. Což směl jen když se něco dělo.
"Strach? A z čeho, broučku? Podívej, já nemám vůbec čas, běž za Jadu, postará se o tebe," Jadu je naše slečna na hlídání. Víkendy, co jsou pro mě i Erica pracovní, tráví s Mattem ona.
"Jenže ona tu neeeení … já se sám bojím!" fňukl do telefonu.
"Jak - není?" to už jsem zpozorněla. Na naši chůvu zatím byl vždy spoleh.
"Šla pryč … a já mám hlad a určitě tu něco číhá, já se bojím!" opakoval pořád dokola. To, že měl strach ze strašidel, co se můžou objevit v zavřených skříních, jsem věděla už dlouho a mohly za to ne příliš vhodné televizní pohádky. Ale v době, kdy s ním měla být Jadu, se to nemělo dít.
"Počkej, Matte kdy šla pryč? Jak dlouho jsi doma sám?"
"Já neeeeevím, už dlouho! Maminko přijeď domů!" nebylo neobvyklé, když se vztekal, křičel, když byl uražený a když se projevoval jeho věk a vzdor. Ale jakmile začal s plačtivou maminkou, nebylo rozhodně všechno v pořádku.
"Dobře, neboj, za chviličku tam budu, ano? Teď to položím, ale už jedu! Zlato pust si televizi, zavři se v pokoji, hlavně nikam nechoď a na nic nesahej, hned tam budu, ano?" což jsem myslela naprosto vážně. V jednu chvíli mě napadalo x způsobů, kterými by si mohl čtyřletý kluk v našem bytě ublížit, bez ohledu na to, že má strach z dětských strašidel a kdo ví jak dlouho je úplně sám.
"Já se tu bojím!" vykřikl, jako by snad doufal, že se ihned materializuji doma.
"Ano, Matty já vím, já už jedu, za chviličku jsem tam, rozumíš? To vydržíš, jsi velký kluk, ano? Já to teď musím položit, ale hned jedu!"
"Dobře …" špitl a nejspíš zavěsil.

"Charlie, musím okamžitě odjet," podívala jsem se na svého dosavadního šéfa, který nejspíš stejně hovor slyšel, protože stál přede mnou.
"Potíže se synem?"
"Tvrdí, že jeho chůva někam odešla, nemůžu ho nechat jen tak samotného a Eric nejspíš nemá čas."
"To chápu, samozřejmě. Jeď a kdyby něco, hned volej. Já to kdyžtak s FBI vyřídím. Stejně tu akorát překáží a sledují, co děláme my."
"Díky, Charlie, fakt netuším, co se děje. Nikdy dřív tohle neudělala," popadla jsem tašku s věcmi a běžela k autu. Jadu už hlídá Matta skoro tři měsíce o víkendech a pokud je třeba a má čas, i odpoledne. Je to normální americká vysokoškolačka, co si potřebuje přivydělat. Působí slušně a důvěryhodně. Není to ani její první práce s dětmi, její matka je sice indka, ale otec floriďan a rádi jsme ji najali i díky tomu, že může pomáhat Mattovi naučit se lépe španělsky, pročež jsme se rozhodli, měla ho ráda a on s ní také vycházel velmi dobře, nechápala jsem, co se najednou stalo. Kam mohla odejít a na co asi myslela!

Samozřejmě, že vždy, když člověk pospíchá a do cesty se mu může postavit plno okolností, co on neovlivní, postaví se. Ani tento kvap domů nebyl výjimka. Před jedním z nadjezdů se stala nehoda a dopraváci odkláněli auta. Znamenalo to tedy delší cestu a menší kolonu, protože se velká část těch, co by jela přímo, musela dělit o běžně obsazenou delší trasu. Cesta se tak prodloužila o půl hodiny.
Když jsem se konečně přiblížila k obvyklému parkovacímu místu před domem, zahlédla jsem mezi naším a vedlejším žlutou třepotající se pásku.
Vedla tudy úzká ulička, kterou se dalo protáhnout za jeden minimarket a k autobusové zastávce. Většinou ji využívali obyvatelé okolních bytů, kterým se nechtělo obcházet celý blok, proto mě zaskočilo, že se tam stalo něco, co vyšetřuje policie.
Ale nešla jsem se podívat. Dav, co obvykle provází veřejná místa činu, tam nepostával. Potom je tedy vše zajímavé už pryč, takže bych stejně nic neviděla. A já měla navíc mnohem důležitější zájmy.
Zamkla jsem auto a doběhla k výtahu v našem domě. Netrpělivě jsem tiskla tlačítko pro jeho přivolání.
Rozezněl se mi mobil. Matthew znovu volal.

"Už jsem doma, zlato, už jsem ve výtahu, neboj."
"Kdeee?" znělo dost ukňouraně.
"Jedu nahoru, jo? Jsem doma," mluvila jsem s ním až dokud jsem neotevřela vchodové dveře. Ani nebyly zamčené.
Ulevilo se mi, že ho nenapadlo odejít pryč. Ale spolu s tím přibyla otázka, proč Jadu nezamkla. Sice nemá vlastní klíče, ale pokud jde s Mattem ven, půjčuje si rezervní, který jinak visí v předsíni.
"Matty? Jsi v pořádku? To jsem já!" zavolala jsem do bytu. A sotva jsem si zula boty, už mě malé stvoření objímalo kolem nohou a odmítalo se pustit.
"No tak vidíš, už jsem doma … tak prosím tě kdy Jadu odešla?" zvedla jsem ho ze země do náruče a doufala, že mi teď už řekne víc.
"Já nevim."
Tak to mi nepomohlo. "Co jste dělali, než odešla?"
"Měli jsme oběd. Pak jsme uklidili. A pak jsem šel spát," zakňoural, ale už ne ubrečeně. Spíš vysíleně.
Přeci jen jsme se ale k něčemu dostali. Nejspíš musela mít v plánu odejít, protože počkala, až její svěřenec usne. To by ale vypadalo na to, že měla v plánu také se vrátit dřív, než se probudí.
"A když jsi se probudil, tak tady Jadu už nebyla?"
"Ne! A já mam žízeň! A nelíbí se mi sám!"
Dala jsem tedy Mattovi pití a pustila ho už uklidněného si hrát, ale sama jsem přemýšlela. Jadu dala Mattovi oběd. A to nejspíš nezvykle brzo, protože spal určitě minimálně hodinu, dostat do něj připravené špagety se zeleninovou omáčkou určitě nebylo snadné, uklidit, i to zabere čas, a je po druhé. Navíc já sem jela určitě víc, než třičtvrtě hodiny. Nemohla jen tak zmizet zhruba před třemi hodinami.
Pak jsem si ale vzpomněla na třepotající se pásku se zákazem vstupu.
"Matty, když jsi se probudil, neslyšel jsi tu houkat sirény? Policejní nebo sanitku?"
"Ne," odpověděl naprosto bez zájmu. To znamenalo, že nelhal. Kdyby něco takového slyšel, chtěl by vědět, co se stalo, a jestli tam nebyl táta nebo dědeček. Jenže mě ten obraz neopouštěl. Jadu chtěla odejít tak, aby to Matt nevěděl. Ale už se nevrátila. A z toho, jakou jsem s ní měla zkušenost, by určitě beze slova nezmizela uprostřed dne. Začínala jsem mít neblahé tušení, které ještě zesílilo poté, co mi vůbec nezvedla telefon. Ani po jednom ze tří pokusů. A bohužel, následně to nezvedl ani Eric.
Nezbývalo, než vytočit někoho jiného.