"Máte teď pár minut čas?" usadil se ale automaticky do křesla proti mně, patrně čekal stoprocentně kladnou odpověď. S úsměvem se mi zadíval do očí.
"Jo, jistě. O co jde?"
"O vaše narozeniny. Za týden."
"Ah … ale … to přece není žádná významná a pozornost potřebující událost," mávla jsem rukou. Podobné akce jsem se rozhodla prostě přecházet.
"Nemyslím. Narozeniny jsou jednou za rok a tak by se k nim mělo přistupovat. Minimálně naše kancelář by určitě … byla ráda."
"Co máte prosím vás v plánu?" upřeně jsem ho pozorovala. Nepotřebovala jsem pozornost. A hlavně ne jeho. Nebyl to nepříjemný nebo odpuzující muž. Naopak, jeho povaha byla docela přátelská, byl trochu moc ambiciózní, ale snažil se působit mile a mezi ostatními z právnické praxe měl možná i nadprůměrný vzhled. Dalo by se říct bezproblémový kolega. Ale mezi námi jeden problém byl. Už celkem dlouhodobý a nejspíš neřešitelný. On chtěl mě, já jeho ne. A ani jeden pomyslný boj nehodlal vzdát. Naopak, přitvrzoval. Snažil se přicházet na stále originálnější nápady jak mě získat a já měla stále těžší hlavu z toho, jak ho nenásilně odmítat.
"Nic velkého, jen … malá party pro kolegy nebo pro přátele které byste si pozvala."
"Víte, že já nerada něco slavím."
"Gail, přece byste nám nezkazila tu radost. Klidně bych se ujmul organizace, slibuju jen malý večírek pro zvané. Stačí říct koho byste si představovala a o ostatní se postarám. Myslím, že někdo jako vy by se neměl stydět oslavit svoje narozeniny."
"Ale jenom pár kolegů."
"Jistě. Seznam hostů vyhotovíte sama." usmál se velmi potěšeně. Nepochybovala jsem, že zařídí, abych měla po ruce dost alkoholu a bude doufat, že nějak prolomí ledy. Kdybych nepovolila, stejně by ale oslavu uspořádal. Potřebovala jsem tedy něco jiného. Nějaký jiný způsob, jak mu dát jasně najevo, že se má poohlédnout jinde. A pak mě napadl. Byl tak úžasně prostý, ale účinný, až jsem se musela škodolibě pousmát. Vzala jsem ze stolu papír, nadepsala ho seznam hostů a na první místo tím nejčitelnějším písmem napsala Mac Taylor.
Jako další samozřejmě Lizbeth Carterová a Adell Sandersová. S partnery. Chtěla jsem jen vidět, jestli Liz toho vysokého detektiva nakonec dostala. A také jsem doufala, že vyšetřování během týdne už skončí.
Na zbylé řádky jsem poté vyjmenovala pár lidí z naší kanceláře a jejich doprovod. Chtěla jsem ten papír odnést Mikovi, ale když jsem otevřela dveře, zaslechla jsem, jak zaujatě objednává občerstvení. Ta jeho snaha a s tím spojená péče byla až servilně dojemná. Vzala jsem propisku a na konec seznamu ještě musela dopsat jeho jméno. Přeci jen, nedokázala jsem ho přehlížet úplně. Bylo by to nefér vůči všemu, co už udělal.
"My opravdu nemáme nic dalšího," položila Adell frustrovaně svůj pracovní plášť na opěrku židle, zatímco si vlasy spínala do culíku. Danny už dávno seděl před počítačem, pokud tedy vůbec odešel.
"No nemáme, tak zkoušim ruletu."
"Co?" zeptala se nechápavě.
"Celou noc nechávám ty kousky otisku rotovat po monitoru a zkouším, jestli k sobě dokážou padnout natolik, aby se dal použít a projet databází."
"Celou noc?"
"Úplně ne. Ale už mi z toho hrabe."
"To chápu," přisvědčila, "musí tu být nuda."
"Já se zabavil," pokrčil rameny. "Nejdřív jsem přemýšlel, jak se může zabavit člověk, který má k dispozici celou kriminální laboratoř a kolem něj je spousta chemických sarapatiček … ale došel jsem k tomu, že se použít zase až tak nedají. No tak jsem napsal básničku."
"Ty? Básničku?" poklepala si se smíchem na čelo.
"Joo, i s vlastníma ilustracema. Ale obávám se, že na žádnou literární cenu to asi nebude," napůl vypadal, že to myslí vážně, ale bylo to způsobeno jenom únavou a i tím, že si rád dělal legraci. Co jiného taky může udržovat kriminalistu v New Yorku u zdravého rozumu.
Bylo jí naprosto jasné, že se musel nevýslovně nudit. Nedivila se, jí by také věčný obraz částí jednoho otisku nejspíš vlezl na mozek, ale až do takových extrémů by rozhodně nezašla. Vzala papír, který ležel před Dannym.
Ach ty můj otisku prstu, po tobě duše má touží.
Prosím už rychle se smontuj, dokud oči ještě mi slouží.
Snad tě ta databáze najde, nebo náš systém už bloknu.
Bez tebe, stopo nevděčná, brzy se opravdu zcvoknu.
Pod unavenou rukou psanými řádky bylo pár nákresů revolveru, dýky a několik ledabylých čar na obkresleném prstu.
"Danny, ustup od toho, nebo to nedopadne dobře," nasadila naprosto vážnou tvář, ale pak se rozesmála. Messer s radostí posunul židli o několik centimetrů dál, letmo pohlédl na monitor, pak se ale znovu přisunul, rychle zkusil jinou kombinaci, trochu upravil obraz a radostně vyskočil ze židle. Několik vteřin poté ho ale radost přešla.
"A já se tu s tím jako vůl dřu takovou dobu! Přitom stačilo …" následoval jakýsi neartikulovaný zvuk, pravděpodobně spolknutá nadávka.
"Prosím tě běž si dát kafe a sprchu. Já už to projdu databází!" zakroutila Adell pobaveně hlavou.
"Jo, na tebe to nejlehčí, co?"
"Já vííím, děkuji ti mnohokrát za vynaloženou snahu. Tak už běž."
Dannyho snaha opravdu nebyla marná. Otisk v databázi našel majitele. Respektive majitelku. Byla jí žena, kterou před několika lety zadrželi za pokus o vyloupení obchodu s bižuterií. Byla v té době závislá na drogách a potřebovala peníze.
Najít ji a zadržet také nebyl problém. Na původní adrese sice už dlouho nebydlela, ale sousedi naštěstí věděli kam přibližně se odstěhovala. Během dvou hodin seděla u výslechu. Třásla se, pohled neustále sklápěla k zemi a odpovídala neurčitým hlasem. Na fotku oběti se ani nepodívala. Nedokázala zapírat, ale byla na ní vidět snaha jakkoli uniknout trestu. Nebo ho alespoň zmírnit.
Netrvalo dlouho a prozradila jméno i adresu svého komplice. Vlastně ona byla komplic. Ten, kdo zločin vymyslel, naplánoval a z větší části provedl byl její přítel.
Tu sekretářku znali. A věděli, že je stále v práci, když pronikli do budovy. Chtěli ji vykrást a ona pro ně nebyla překážka. Byli připraveni na její odpor a věděli jak ho umlčet. Zatímco muž sebral její peníze a cennosti a k tomu všechno cenné, co se dalo v kanceláři sehnat, jeho přítelkyně ji škrtila. Přestala ve chvíli, kdy k ní poklekl on a nechal zvítězit svůj nápad ovlivněný alkoholem, který si společně před loupeží hojně dopřávali pro větší odvahu, a sekretářku znásilnil. Nelíbilo se jí to, ale nemohla dělat nic. Jen sedět na zemi vedle a přihlížet. Jako poslušný pejsek svého majitele, kterému mu dlouho obstarával život. Nevnímala, co dělá. Nechtěla to vnímat. Věděla, že je zvrhlé zvíře, ale musela s ním být. Proto ho nechala ukojit jeho potřeby a poté dotáhla smyčku. Pak i s kořistí utekli. Dva vrahové, z nichž jeden byl k vraždě dobrovolně přinucen druhým. Spolu žili, spolu vraždili a spolu budou souzeni.
Lizbeth Carterová je tedy nade vší pochybnost nevinná. Adell spadl velký kámen ze srdce. Neztratí svou nejlepší kamarádku, nemusí dělat, že ji nezná a může v klidu uzavřít případ. Navíc může i bez starostí přijmout pozvání, které jí dnes přišlo. Narozeninová oslava, v pátek od osmi hodin, na adrese Abbygail Allenové.
Stejné pozvání přišlo i Lizbeth, Macovi a několika dalším vybraným lidem z právní kanceláře. Všichni potvrdili svou účast, Lizbeth navíc s doprovodem - Donem Flackem. Docela se na chystanou oslavu těšili. Jediný, kdo se ale, možná právem, obával, byla oslavenkyně.
Žádné komentáře:
Okomentovat