Scott okamžitě vystartoval ze židle, kde seděl vedle ne tak těžce zraněné ženy čekající na ošetření. Jakmile si všiml, že Ethan táhne jeho spolužáka Dannyho, který vypadal na zhroucení, zabublal v něm vztek. Nepochyboval, že je to právě Ethanova práce. Nepochyboval, že by toho byl schopný. Alfa dvojče, které už předvedlo víc než dost. Scottova matka k nim ale okamžitě přiskočila.
„Říkal, že ho bolí na hrudi a nemůže pořádně dýchat,“ vysvětloval Ethan, „ale… je to pořád horší.“
„To nevypadá dobře.“ Melissa rychle prohlédla Dannyho krk, poslechla si jeho dech a pak mu opatrně sáhla na hruď. „Posunul se mu hrtan, hrudní koš má strašně napjatý, vypadá to na tenzní pneumotorax.“
A pak, sotva od něj Melissa stačila ustoupit, začal Danny zvracet. Hutnou černou hmotu plnou bílých bobulek. Jmelí.
Danny potřeboval okamžitý lékařský zákrok. Šlo mu o život. Otrava zjevně nepochybně ale i horší zranění. Jenomže všichni přítomní lékaři měli plné ruce své práce, doktorka Hilyardová zůstávala stále v nedohlednu a nikdo neměl ani tolik času, aby dalšímu nemocnému a Melisse věnoval pohled. Melissa proto všechny tři zatáhla do jednoho z pokojů. Všimla si, že Dannymu kolabují plíce, proto nemůže dýchat. Uniká z nich vzduch a tlak, který se tak tvoří, brzy přemůže i jeho srdce a není moc, co může udělat. Ale ani ho nemohla nechat jen tak zemřít. Nebyl čas víc přemýšlet. Oběma chlapcům rozdala potřebné nástroje a sama pak bodla Dannyho do hrudi velkou injekcí, kterou začal z jeho hrudníku unikat hromadící se vzduch.
„To stačí? To mu pomůže?“ díval se na ni Ethan se značnými obavami. Nepůsobil provinile. Spíš upřímně vyděšeně.
„Prozatím. Potřebuje lékaře, ale mělo by to trochu pomoct, než se k němu některý dostane. Tlak povolil, takže mu nezkolabují orgány. Ale musí ho dát dohromady.“
„Mami, to bylo úžasný.“
„Nic zvláštního. Ale teď mě tu oba nechte, připravím ho na řádné ošetření a v tomhle stavu potřebuje absolutní klid. Můžete to zkusit ráno,“ vyprovodila oba vlkodlaky nekompromisně ze dveří. A ti, jakmile se ocitli na chodbě, po sobě začali z očí metat blesky. Dokud Ethan neprolomil napětí.
„Hele, nebyl jsem to já, nic jsem mu neudělal. Nevím, co se stalo. A to jmelí… tomu nerozumím.“
„Náhodou, když byl s tebou? Od prvního dne ses ty přilepil na Dannyho a tvůj bratr na Lydii a mám vám věřit, že za tím nebyl vedlejší úmysl?“
„To s tím nemá… měli jsme zjistit, přes koho ve tvém okolí se k tobě můžeme dostat. Ale už víme, že Danny to není, jsme teď… přátelé.“
Scott spolkl všechny napůl zformované poznámky o tom, jak Danny nemá tušení, koho považuje za přítele. Neměl ani tušení o existenci vlkodlaků. „Lydii necháte taky na pokoji.“
„Aiden jí nehodlá ublížit.“
„A Deucalion?“
„Je jen… pojistka.“
Pak se Ethan rozhlédl po chodbě. „S ní bych si hlavu nedělal. Radši se starej o vaši rodinu.“ A s tím rychle odešel. Jako člen smečky alf měl stejný cíl jako Deucalion. Jen díky němu byl alfou a konečně měl nějaký život. Neznamenalo to však, že souhlasil úplně se vším. Kdysi nebýval vrah, neroznášel strach, neměl nálepku maniaka a nebyl si jistý, zda se mu ta role teď zamlouvá.
Scott pak vyrazil ven sám. Už se smířil s tím, že je vedle Dereka v ohrožení i on, ale jeho rodina? Jestli ho Deucalion hodlal přimět stát se alfou a přidat se k nim vyhrožováním jeho rodině… a nebo to nebyla výhružka? Co Jenna předvedla s dvojčaty… pořád ani nevěděl, jestli teta Danny ví víc, než jim říká.
U východu z nemocnice potkal šerifa Stilinskiho. Stál u recepce s dotazem na doktorku Hilyardovou, protože právě našli její opuštěné auto. Scott přitom jasně slyšel, jak Hilyardové několikrát volali, zatímco měla být na cestě sem, ale nedorazila ani tehdy, kdy slíbila, a pak už se jí nikdo dovolat nedokázal. Okamžitě proto zavolal Jenně a vyrazil ke Stilesovi.
Jenna s Isaacem dorazili ke Stilinským jako poslední. Pro dnešní noc měla být Jenna doma a poslouchala Isaacovo líčení o hororové cestě na zápas. Jak se totiž ukázalo, darach naplnil trenérovu píšťalku omějem, který u vlkodlaků vyvolával těžké halucinace, a jelikož trenér píšťalku moc rád používá kdykoli může, všichni se během noci v jednom motelu po cestě pokusili pod jeho vlivem o sebevraždu. Jenna si v tu chvíli nebyla jistá, zda tam raději neměla být, nebo zda by i ona začala vyvádět šílené věci a zda chytit Petera Halea pod krkem nebylo ten den bezpečnější. Což mu také na oplátku řekla, načež Isaac zkonstatoval, že vždycky přijde o nejlepší. Pak s jeho pomocí pochopila, proč ji Peter vůbec otravoval. Měl za to, že alfy zabily Dereka, když po rvačce mezi nimi a jeho smečkou vážně zraněný zmizel, tak si usmyslel, že o tom Danielle něco ví. Nepochodil, naštěstí však Derek nebyl po smrti. Přerušila je ale jiná smrt, která jí opět rezonovala v hlavě. A nedlouho poté telefon od jejího bratra.
Ten už na ni čekal u Stilese spolu se Stilesem a jeho vylepšenou nástěnkou obsahující všechny informace o alfách a darachovi, jaké měli k dispozici. Také už mu stačil shrnout, co se stalo v nemocnici.
„Ha, byli jsme na dobré stopě, já to věděl. Metaforický jed. Dannyho se darach pokoušel očarovat.“
„Když u toho byl Ethan a minimální šance, že si nikdo nevšimne?“ oponoval Stilesovi Scott. Ethan netušil, co se Dannymu stalo. Jestli v tom neměl prsty, tohle bylo upřímné.
„Našli jsme, že je možné jmelím do těla místo jedu vpouštět magii. Třeba to byla příprava Dannyho jako další oběti. A jenom to nezabralo, protože mu Ethan pomohl nebo pro něco jiného.“
„Minimálně víme, že dnes v noci ten darach zase vraždil, takže proč ne, očividně je na lovu,“ pokrčil Isaac rameny.
„Jo, ta doktorka z nemocnice.“
„Počkej, Scott mi říkal, že byla naživu ještě asi dvacet minut předtím, než mi volal,“ namítla Jenna. „A ten kdo zemřel, zemřel dřív.“
Isaac přikývl na souhlas. Pokud doktorku unesl darach, ještě možná zůstávala naživu.
„Takže je tu neznámá oběť, nepovedený pokus s Dannym a pohřešovaná doktorka. Musíme se smířit s tím, že nemáme tušení, kam se poděla a asi ji nenajdeme. Přesto. Co je spojuje?“ navázal na Jennu Isaac. Ale tam skončili. Nikdo nevěděl, kdo byl první oběť, nikdo nevěděl nic o oné lékařce a nikoho nenapadlo, co by s ní mohl mít společného Danny.
„Deaton říkal… jsou různé skupiny obětí. Panny, to už tu bylo, bojovníci… mluvil i o léčitelích!“ vzpomněl si Stiles. „Doktorka rozhodně je léčitel.“
„Jo, ale Danny asi těžko,“ namítl okamžitě Scott.
„Danny… ale taky neumřel, ne? A nikdo ho neškrtil, ani se ho nepokusil podříznout… co když Ethan kecá a udělal mu to on?“
„Nemyslím si. V tomhle nelhal. A proč by mu dával jmelí? Danny není takový blbec, aby ho tolik snědl.“
„Možná bychom neměli vycházet z domněnky, že darach očarovává jenom svoje oběti. Možná se Danny dostal k něčemu, k čemu neměl, takže se ho pokusili zbavit?“ navrhla Jenna. „A v plánu je úplně jiná oběť.“
Na chvíli se mezi nimi rozprostřelo ticho.
„Danny...“
„Stilesi, teorie Jenny se mi zdá pravděpodobnější,“ zkusil to znovu Scott. Danny nebyl léčitel. Neplánoval jít na medicínu. Nikdy nepracoval v nemocnici. Pokud Scott věděl, dokonce se ani nikdy nestaral o nemocnou babičku. Dobrá, to sice nevěděl, ale vsadil by si na to. Ale Stiles ho přerušil.
„Ne, myslím Danny. A Melissa. To jsou přece taky léčitelé!“
Pak zaprskala vysílačka na Stilesově psacím stole a ozval se v ní hlas dispečerky.
„Ty pořád odposloucháváš šerifa?“
„Napadá tě snad méně vhodná chvíle, kdy ho neodposlouchávat, než teď?“ Stiles pak na všechny mával, ať jsou zticha, a zvýšil hlasitost. Dispečerka hlásila šerifovi nález těla a Stilesův otec ji ujišťoval, že okamžitě vyráží na místo.
„Místo činu zajištěné, přeposílám fotky. Nenašla se žádná identifikace. Strážník hlásil pouze mobilní telefon. Poslední dnešní hovory na stejné číslo.“
„Totožnost? Osobně to prověřím, jsem na cestě z nemocnice.“
Šerifa zjevně napadlo totéž, co čtveřici špehů. Ať už volal komukoli, dotyčný ho musel znát. I bez dokladů by ho tak mohli okamžitě identifikovat. Musela to být dnešní první darachova oběť.
„Danielle Delgado. Posílám adresu.“
Což nebylo třeba. Všichni tu adresu znali.
„Šerife? Doufám, že si nejdete pro další večeři takhle pozdě?“ Danielle otevřela dveře zachumlaná jen ve svém županu a trochu ji zarazilo, když před nimi uviděla muže v uniformě. Ne docela. Jednak znala šerifa Stilinskyho, byly časy, kdy hlídávala jeho syna a Scotta, a jednak věděla, že někdo zemřel. Jen, když teď přišel za ní, obávala se, kdo.
„Kéž bych sem šel na večeři,“ odpověděl jí šerif a ihned se zarazil. Nevyznělo to úplně, jak měl v úmyslu. „Tedy… vzhledem k tomu, na co se vás musím zeptat.“
„Děje se něco? Pojďte dál,“ Danielle se rozhodla jeho rozpaky ignorovat, ustoupila ze dveří a nechala ho vejít. Tudíž mu uvnitř nepřišlo nic zvláštní a neměl chuť zase rychle vyrazit ven. Zůstali stát v hale u schodiště, kde Danny rozsvítila lampu. Šerif vytáhl svůj služební telefon a ukázal jí čerstvou fotku.
„Poznáváte ho?“
Muž na ní měl zavřené oči, ruce spoutané provazem nad hlavou a téměř se nedotýkal nohama země. Žádná rána na krku, žádné stopy škrcení, přesto byl podle policejní pásky a podle toho, že se k němu nehrnul žádný záchranář, mrtvý.
„Trevor? Tedy… doktor Jenkins? Ano, kdy se...“ ale ptát se nemusela. Dnes večer. Dnešní záchvat, dnešní skřípot, když darach znovu odklonil přirozené magické proudy a vpustil do nich zlo.
„Našli jsme ho dnes večer. Jak jste ho znala?“
„Můj kolega z Eichenova domu. Máme společnou kancelář, tedy… očividně… jsme měli.“
„Znali jste se dobře?“
„Nijak zvlášť, kolegové… nevídali jsme se mimo práci. Ale to je tam běžné, zaměstnanci si tak snaží udržet čistou hlavu.“
Šerif přikývl, i když tomu, jak to chodí v jejich utajeném křídle, nepochybně vůbec nerozuměl. Většina lidí se tam ale nechtěla se svými kolegy vídat ve volném čase. Každý zaměstnanec nutně potřeboval vypnout kdykoli mohl a soustředit se na svůj normální život. Práce v psychiatrickém ústavu je těžká, když se k tomu přidají nelidské bytosti, je to dvojnásobný nápor. Potřebovali nepřipomínat si nic, co je za bezpečnostním obložením a neveřejnými vstupy. Naopak venku předstírat, že vůbec nic. Trávit čas s kolegy by nevyhnutelně znamenalo nakonec si odnášet práci s sebou ven z areálu, zabředávat do ní hlouběji a nakonec se zhroutit. Takže i když samozřejmě nikdo nikomu nezakazoval přátelit se s kýmkoli, většina to zkrátka nedělala.
„Kdy jste ho viděla naposledy?“
„Před dvěma… vlastně třemi dny. Měl jet za otcem. Prý je nemocný, už si nepamatuju s čím. Měl se vrátit v pondělí. Nemáme dost lidí, delší dovolenou by nedostal.“
„Měl nějaké problémy?“
„Kromě toho nemocného otce? O ničem nevím. Psychicky byl v pořádku, alespoň natolik, aby to stačilo primáři. Ani se o ničem nezmiňoval. Měl přítelkyni… váhal, jestli mají jejich vztah posunout a vzít se...“ odpověděla Danny zamyšleně. Nesnažila se ovšem vzpomenout na Trevorovy možné problémy. Nebyly relevantní. Přemýšlela spíš, jestli ho darach napadl hned po návratu, jestli ho měl vyhlédnutého. Nebo z města vůbec neodjel? Lhal snad o otci? A proč ho zabili jiným způsobem než ostatní? Jestli takhle visel za ruce, nebyla to rychlá smrt, nejdřív bolest v rukách, ramenou a hrudi. Srdce selhávající v pumpování krve až do dlaní. Obrovský nápor na ramenní klouby, jak mu ubývalo sil. Jejich pohmoždění. Často vykloubení. Ještě větší tlak na dýchací soustavu. Ještě větší nápor na srdce. Pak ztráta citu. Nakonec udušení. Nebyla to aktivní vražda, darach ho prostě nechal zemřít vlastním, brutálně pomalým tempem. Nebyla to trojitá smrt.
„Promiňte, na… co jste se ptal?“
„Kdy jste s ním naposledy mluvila,“ zopakoval šerif svou otázku, kvůli níž vlastně přijel.
„Ten den, co mu začala dovolená. Volal mi kvůli pracovním záležitostem. Ale ani tehdy se o ničem nezmínil.“
„A dnes večer?“
„Pardon?“
„Mluvila jste s ním dnes večer?“
Danny se zamračila. Až doteď směr šerifových otázek chápala, ale tahle jí nedávala smysl.
„Myslela jsem, že je pryč, ne, neměla jsem důvod. Ani on.“
„Podle záznamů v jeho telefonu se vám snažil dovolat. Dnes.“
Teď se Danny na šerifa podívala s nefalšovaným překvapením. „Co? Ale...“ automaticky si sáhla do kapsy županu, kde mobil samozřejmě nenašla. „O tom nic… moment.“ Ze stolku u dveří popadla kabelku a prošátrala ji, potom kabát na věšáku, nakonec přelétla pohledem kuchyni. S dalším moment vyběhla i nahoru do koupelny a nakoukla na prádelník v ložnici.
„Nemůžu najít svůj mobil… tohle zní trochu hloupě, ale nemohl byste mi zkusit zavolat? Netuším, kam jsem ho položila.“
Když šerif vytočil její číslo, oba chvíli poslouchali. Slabá vyzváněcí melodie se ozvala zvenku přes otevřené vstupní dveře. Danny naštěstí měla už víc než deset let jako vyzvánění nastavenou rockovou písničku od The Who, jež právě tlumeně vyřvávala do ticha noci. Ukázalo se, že z jejího auta.
„Musel mi vypadnout z kapsy po cestě domů a nechala jsem ho tam. Ano… je tu… zmeškaný hovor od doktora Jenkinse. Do háje! Jestli se snažil zavolat pomoc a já mohla něco udělat…!“
„Nebo by to dopadlo ještě hůř. To si nevyčítejte. Jen… měl důvod volat o pomoc zrovna vám?“
Pokrčila rameny. Tušila, že ano. „Třeba mě vytočil jako posledního volaného.“
„Děkuji vám za pomoc a mrzí mě to. Vážně.“
Danielle kývla. Ve chvíli, kdy se na příjezdové cestě za jejím mitsubishi objevila světla dalšího auta. Jeepu.
„Stilesi! Přerazím ho, určitě zase poslouchal policejní frekvenci!“
„A to vás překvapuje?“
„Vlastně mě překvapí, až toho nechá,“ uznal šerif.
„Ou, ahoj tati. My jsme tady úplně náhodou, vezu sem Scotta, víš?“ Stiles vyskočil z auta a nevinně na svého otce zamrkal. Když ho osvítil ještě jeden pár světel. Šerif se naklonil, aby viděl, kdo dorazil dál, a z místa řidiče stříbrného Camara spatřil vystupovat Jennu.
„Úplně náhodou. Celý váš vyšetřovací sbor, jasně. Domů.“
„Žádný strach, jenom tady dám všem pusu na dobrou noc a budu v peřinách dřív, než ti skončí služba, můžeš úplně klidně jet. Teda… jestli už je vyřešeno všechno, co tady vy dva řešíte, protože vážně absolutně netuším, co můžete řešit.“
Šerif v tu chvíli vypadal velice unaveně.
„Jestli tě najdu kdekoli jinde kromě v posteli a ráno nebudeš připravený do školy-“
„Sešleš na mě síru pekelnou a domácí vězení, beru na vědomí.“
A pak, sotva šerif poraženě odjel a upřímně doufal, že jeho syn bude mít dnes v noci rozum, se Stiles obrátil na Danny.
„Takže? Vyřadil jsem tě ze seznamu podezřelých moc rychle? Proto tady byl?“
Scott odmítl uvěřit, že jde o víc než náhodu, Jenna mu zase přípomínala, jak sám viděl Danny hroutit se, zatímco darach kdo ví kde vraždil. Isaac pak navrhl, aby si o tom prostě zkusili promluvit.
„Když už musíš špehovat svého otce, dělej to alespoň pořádně. Všichni dovnitř.“
„Tak o co šlo?“ obrátil se na ni Stiles, jakmile za posledním z nich zapadly dveře. Danny se nejdřív podívala nahoru po schodech, jestli se Matt nebo Aurora neprobudili a nejsou zvědaví, a pak všechny zahnala do obýváku. Jenna, Scott ani Stiles tu nebyli poprvé, ale Isaac se zvědavě rozhlížel. Interiér vypadal úplně obyčejně. Gauč, stolek ze světlého dřeva, dvě křesla, knihovna barvou ladící se stolkem u jedné zdi, okno s okenním sedátkem na druhé, spousta rostlin. Všiml si, že tu není žádná televize, místo ní zdi naproti gauči vévodil velký obraz. Na zemi ležela žlutá kostka lega. A z kouta na něj hleděly kočičí oči lemované obrovským veterinárním límcem. Velká kočka uvelebená ve svém pelechu v rohu. Až na ni velmi… nečarodějnické.
„Poslední oběť je můj kolega. Potřebovali ho identifikovat. Proto tady šerif byl. Snažil se mi před smrtí dovolat. Jenže já nechala telefon v autě. Možná už byl v průšvihu, když jsem… to je jedno. Snažil se sehnat pomoc a… neuspěl. Neslyšela jsem ho.“
„Proč volal tobě?“
„Jestli se kolem něj začalo dít něco nadpřirozeného kvůli darachovi, věděl, že je to skutečné. A věděl, co jsem. Asi… doufal, že můžu něco udělat.“
„Takže jsou to vážně léčitelé. Další trojice. Už jsou dva. Zmizela ještě doktorka z nemocnice. A psychiatr je pro daracha taky léčitel. Jsi v nebezpečí, ty i Melissa,“ zkonstatoval Stiles.
Léčitelé. Třetí trojice obětí. S novým způsobem smrti z nějakého důvodu. Melissa skutečně mohla být cíl.
„Pak na ni musíte dohlédnout. Nespouštět ji z očí.“
„O to se postaráme,“ přikývl Scott. „My tři budeme spát u nás doma. Pokud nic jiného, třeba tolik lidí daracha odradí,“ ukázal na sebe, svou sestru a Isaaca.
„Dobře. Já budu sledovat tenhle dům. ...ne, Stilesi, ty jedeš domů,“ nenechala Stilese skočit jí do řeči, když si všimla, že zvedá ruku.
„Ale někdo by to měl hlídat i tady!“ protestoval. „Darach má důvod tu zaútočit.“
„A já mám tři důvody, proč ne ty. Za prvé, se vší úctou ke tvé odvaze, nadpřirozenému útoku se ubráním líp. Melissa ale ne. Za druhé, darach provádí rituál, nechce vraždit pro zábavu nebo dokonce bojovat, takže spíš půjde po jednodušší oběti. Kde nebude čekat vzdor. A za třetí, slíbil jsi to šerifovi. Vážně, nepřidělávej mu další starosti o tvoje bezpečí, když se mu hroutí město.“
Stiles se v tu chvíli zatvářil trochu zahanbeně. Přidělávat otci starosti bylo to poslední, co chtěl. Dohánělo ho k šílenství, jak ho vidí tápat a nemůže mu nijak pomoct. Nikdy by mu nevěřil, a kdyby náhodou ano, přece nemůže do hlášení napsat ‚byl to druid‘ a vybavit své podřízené stříbrnými kulkami.
„To zní rozumně. Ty to necítíš, ale všechno tady… brní, když se na to soustředíš. Kouzelně, hádám,“ Isaac se znovu rozhlédl kolem. Nejprve to necítil. Čím déle ale uvnitř zůstal, tím víc to vnímal. Danny přikývla.
„Když na to nejsi zvyklý, můžeš to cítit. Magie je tu hodně. Neboj, neublíží ti to, to jen reagují tvé citlivější smysly. Ale… stejně potřebuju, abys pro mě zkusil něco udělat, Stilesi.“
Stiles se zamračil.
„Potřebuju najít jména vyvražděných smeček alf a vůbec jakákoli jména s tím spojená. Možná nic neseženeš, ale za pokus to stojí.“
„Proč?“ divila se i Jenna.
„Šli jsme na to špatně. Nikdy jsme neměli hledat zmínky přímo o darachovi. Jednak duridi nenechávali písemné záznamy, jednak nás to nikdy nemohlo nikam dovést. Měli jsme hledat širší spojitosti se sestoupením do temnoty. Došlo mi, že kdybych třeba já chtěla provozovat černou magii a podobné rituály, musela bych se zaprodat zlu. Což podle Deatona prakticky udělal darach, akorát, to není čarodějka, ale druid. Druid, který se zaprodal… a který by mohl být ve městě nový, změněný a chtít pomstu, jak jsme si mysleli. Zrovna teď. Když druidové jsou tak často emisaři vlkodlaků.“
„Ty si myslíš, že darach býval emisar někoho z nich?“
Myslela si to. Deucalionův emisar byl mrtvý, tím si byla jistá. A teď se smečkou nezůstal ani žádný z ostatních, měli novou, nezkušenou emisarku, jak jí potvrdil, a chtěli ji. Mohlo to tak být. Ostatně pokud by se ona chtěla pomstít smečce alf, bez vlastního vlka, potřebovala by sama nashromáždit nemalou sílu nějak jinak.
„Možná. Je to jen výstřel do tmy. Jenže když je tma všude kolem, mohl by něco zasáhnout.“
Danielle pochybovala, že by tu darach zaútočil. Možná by se mu nakonec neubránila, ovšem po městě měl mezi léčiteli nepochybně jednodušší výběr. Přesto ale před spaním zkontrolovala všechny známky, u dveří pro jistotu rozsypala popel jasanu a po celé ploše domu rozprostřela dočasné kouzlo, které v něm každý krok nechá v její hlavě zadunět jak výstřel. Měla v úmyslu spát jen co nejkratší dobu. Nemohla si dovolit nespat vůbec, tak jen pár nezbytných hodin. Jenže nakonec hluboce usnula a probralo jí až prudké škubnutí.
Tedy asi.
Musela mít otevřené oči. Byla pořád noc. Viděla tmu, v níž se rýsoval stolek pod oknem proti její posteli, a okno samotné. Za nímž nebylo nic než černo. A… oči. Dvě slabě zářící oči a matný, podivně rozmazaný a potrhaný obrys kolem nich. Chtěla se pohnout. Jenže nemohla. Nemohla otočit hlavu, nemohla natáhnout ruku, nemohla se posadit. Jako by byla přilepená. Nebo jako by ji k posteli tlačila tunová deska. Zoufale se snažila přimět své tělo k poslušnosti. Nic. Dokázala pouze zírat na podivnou tvář netvora vznášející se za jejím oknem. Srdce jí zběsile bušilo. Cítila od něj nebezpečí. Hrozbu. Chtěla zakřičet. Jenže nedokázala ani mrknout!
Dost, přemýšlej. Přemýšlej! Tohle není normální. Jsi vzhůru? Jsi vážně vzhůru? Ale nemůžeš se hýbat? Znáš to. Víš, co to je. Spánková paralýza. Nic víc. Určitě. Mozek máš vzhůru, jen tělo ti spí. A ta věc za oknem… je skutečná? Je to napůl jen sen? Zírala jí do podivných nelidských očí a snažila se sama sebe přesvědčit, že ve skutečnosti nic nevidí. Že tam není nic kromě tmy čekající na úsvit. Nebo ne?
Zdálo se jí, že se ten obličej přibližuje. Zvětšuje a pomalu vyplňuje celé okno. Že se lepí ke sklu. Jako by pokoj ještě víc potemněl. Jako by se od něj natahovaly ještě černější stíny. Měla pocit, že jím každou chvíli prostoupí. Zaslechla slabé šustění.
Pak zamrkala. Zlomila tu děsivou paralýzu, jež ji nenechávala bránit se proti upřenému pohledu vpíjejícímu se jí do hlavy, a najednou mohla vyskočit na nohy.
Rozběhla se k oknu.
Obličej byl pryč. Otevřela ho a vyhlédla ven. Okolí za domem bylo klidné, tiché a nikde se nic nehýbalo. Nikde žádný netvor. Nikde žádný darach. Byl to sen. Zase okno zavřela a vyběhla z ložnice pryč. Můry zvenčí na skle si nevšímala.
Poslouchala zvuky domu. Snažila se přes bušení vlastního srdce cokoli zaslechnout. Byl uvnitř někdo? Probudil jí její kouzelný alarm? Nebo se jí to celé jen zdálo? I dům se zdál tichý. Dokonce ani Lynx neprotestovala a nejspíš spala. Musel to být sen.
Opatrně otevřela dveře do Mattova pokoje. Rozvaloval se na posteli a klidně oddechoval. Přes okno měl zatažené závěsy. Když za ně Danielle nakoukla, neviděla nic než potemnělý klid jejich ulice. Stejně jako u Aurory.
Pak znovu vyšla na chodbu a vyhlédla před dům oknem nad příjezdovou cestou. Tím, k němuž přes ulici dosahovalo světlo pouliční lampy. Na jejich pozemku nikdo nebyl. Chystala se zase otočit, když jí pohled padl na místo, kde si před několika dny všimla hlídkovat Deucalionova vlkodlaka Ennise. Mělo by být prázdné. Ennis je mrtvý. Prý zemřel při střetu smeček ve starém obchoďáku. Ale někdo tam stál.
Práce v psychiatrickém ústavu je těžká, když se k tomu přidají nelidské bytosti, je to dvojnásobný nápor, tohle mě zabilo. :)
OdpovědětVymazat