"Abby, kde je Danny?" Mac vešel do dveří zrovna, když malá Abby seskočila ze židle v kuchyni a odnesla špinavý talíř do myčky. Tedy po dvanácté hodině.
"Tati? Ty jsi tu už ve dvanáct?" upřímně se divila. Když Mac přišel domů dřív, byly čtyři hodiny, ne poledne. A i když se snažil, na své dcery víc času neměl.
"Jo. Kde je Danny? Měla by tu být, má tě hlídat," byla sobota, a jelikož on pracoval lhostejno který den, víkend trávila děvčata většinou spolu.
"Ona tu není," Abby se na zlomek vteřiny podívala ke dveřím, potom zabodla oči do podlahy a stoupla mu do cesty k jejich pokojům.
"Jo není. Běž si sednout, něco musíme probrat," Mac ji nekompromisně poslal pryč.
"Ale tatiiiiiiii!" zavýskla dost hlasitě, aby to bylo slyšet. "Co máme probrat?"
"Až potom," odsunul ji z cesty a bez klepání vrazil do pokoje druhé dcery, Danielle.
"Vyndej ty ruce, nebo je budeš mít v želízkách," zavrčel nevraživě na mladého kluka, který mu momentálně zakrýval výhled na Danielle. Tolik ho to nepřekvapilo, ale v nejmenším nepotěšilo.
Mladík ztuhnul a ruce, kterými se sápal pod její tričko, hned stáhl.
"Padej. Musíme si promluvit."
Vůbec neodporoval, sebral své věci, prosmýkl se kolem Maca jak nejrychleji to šlo, a zabouchl za sebou.
"TATI! Co zase šílíš?" Danielle nebyla problémové dítě. Ale někdy dělá problémy každý.
"Já šílím? Co tohle mělo znamenat?!"
"To byl Brian. A proč jsi ho vyhodil?"
"Jednak proto, že tě tady klidně ošahával, a jednak proto, že spolu musíme mluvit. Musím vám něco říct. Pojď, Abby je v kuchyni," původně přemýšlel, jak to oznámit co nejohleduplněji, ale teď, kdy ho zase lehce vytočily, na to zapomněl.
"Co, přivedeš si zas nějakou vychrtlou brunetu?" neudržela se.
"Mazej do kuchyně," v tu chvíli se tvářil jako profesionální vrah a jak bylo mnohokrát odzkoušeno, nebylo radno ho provokovat.
"Tati, tak co je?" pípla znovu Abby. Ona na něj nebyla drzá. Nedovolila si to a navíc neměla tu potřebu. Ale vadilo jí, když musela na cokoli čekat.
"Neboj, už se to dovíš. Danielle, sedni si."
"Já to vydržím," odsekla.
"Jak chceš. Pojedeme do Washingtonu."
"Jako do D. C.? Proč? Vláda si něco vymyslela pro policajty?" zamračila se Danny.
"Ne. Do Washingtonu jako do státu. Repsektive na jeden malý ostrov u Seattlu."
"Na dovolenou? Bezvááá!" zaradovala se Abby. Milovala cestování a byla ráda, když se jim otec věnoval. Pak ale posmutněla. "Ale to zase určitě nevyjde. To vždycky nevyjde. Ty vždycky musíš do práce."
"Tohle vyjde, neboj. Pojedeme tam."
"A na jak dlouho?" zářila dál.
"Na rok," vydechl po chvilce přemýšlení.
Abby se zaradovala a začala radostně vykřikovat, že bude mít rok prázdniny. Danny k tomu ale měla daleko.
"Na rok? Proč? Proč bych měla být rok na nějakym ostrově na druhym konci států? Mně stačí Manhattan!"
"Danny přestaň na mě křičet a být drzá."
"Tak mi řekni, proč tam pojedeme na takovou dobu! Na rok zmizet! A co Brian! Co Sheila, Caroline a ostatní? To jim jen tak mám říct, že se rok neuvidíme? Co moje škola? Už nejsem na základce, abych se mohla učit doma! Co vůbec na tom ostrově je? Nějaká chatrč a to je všechno, ne?!"
"Uklidni se. Na tom ostrově je osada místních obyvatel, takže úplně normální obydlený ostrov. A škola se tam dá taky zařídit."
"A ten důvod mi už laskavě řekneš, tati? Pronásleduje tě nějaký magor, kterého jsi chtěl zatknout? ZASE?"
"Tak dost už! Řekl jsem, že tam pojedeme. Tví přátelé s tebou snad můžou zůstat v kontaktu. A toho … Briana klidně pusť k vodě, stejně vypadal na obyčejného floutka. A je ti jenom šestnáct!"
"No a? Já tam prostě nechci!"
"Jenže já tam budu dočasně pracovat. Rok tam budu pracovat s místním šerifem."
"A v čem je jako ta práce lepší, než na kriminálce?"
"Tohle je moje záležitost, Danny. Na jeden rok změníme působiště. Já měním práci, vy dvě změníte školu. Jen na rok. Pak se sem nejspíš vrátíme."
"Nejspíš … to mi jako chceš říct, že možná ne?"
"Jéé to by bylo super! Bydleli bysme na ostrově! U mořééé!" radovala se Abby.
"Ale bez všech, co známe, Abby! Jenom proto, že si tatínek něco vymyslel!"
"Měl bych na vás mnohem víc času. Mohli bychom být spolu," Mac se snažil namítat konečně něčím, co mohlo zapůsobit.
"Šestnáct let jsi to nezařídil, teď už to nezachráníš," ohradila se Danny.
"Abby to možná ocení. A ty jet musíš. Dokud za tebe odpovídám, tak jet musíš. Bude se ti tam líbit, Danny. Já vím, že máš přírodu ráda."
"Přírodu sice jo, ale New York mám možná radši!"
"Tak tomu dej šanci."
Žádné komentáře:
Okomentovat