19. května 2019

Audiatur et altera pars 6

„Mluv, Rosalyn, řekni mi už konečně něco,“ vyzýval Eric Delko opakovaně svou sestru. Věděl, že výslech Jadena bude chvíli trvat, protože i kdyby neměl co říct, všechny formality zaberou spoustu času – to většinu policistů na výsleších rozčilovala nejvíc, hned po samolibém, nespolupracujícím frajírkovi na opačném konci stolu. Vzal proto Rosalyn pryč ze sterilní policejní chodby do bufetu v přízemí. Byl sice pro zaměstnance, ale on byl zaměstnanec, a když přišla Rosalyn s ním, nikdo si jí nevšímal. Tedy skoro. Měla úplně rudé oči a v ruce stále žmoulala kapesník, tudíž několik pohledů přitáhla. Usadil ji proto k jednomu ze stolků, donesl jí plastový kelímek se studenou vodou a znovu ji vyzval, ať mu to celé vysvětlí.
„Jsem… prostě blbá, víš? Měla jsem si dát pozor, ale oni mi nevěří, že to byla chyba, myslí si, že jsem to udělala schválně!“
„Obvinil tě ze zpronevěry? Jde o vaši banku?“
Rosalyn Delko pracovala jako bankovní úřednice v City National Bank of Florida a on věděl, že je na ni spolehnutí. Po střední škole chvíli studovala účetnictví a ekonomii a zdálo se, že s prací v bankovnictví je docela spokojená. Že ví, co dělá. A že by ji nikdy nenapadlo… banku vykrást. Všechny myšlenky ohledně jeho vlastního případu se mu pro teď vykouřily z hlavy a jeho zajímalo jen, jak mu tohle může vysvětlit.

7. února 2019

Errare humanum est 5

Eric Delko doběhl do chodby, kde čekal Jaden Wilson před jednou z místností, v níž patrně za zavřenými dveřmi seděla jeho sestra, Jadenova manželka. Oddělení hospodářské kriminality mělo po velké rekonstrukci sice také mnohé skleněné stěny, ale z mléčného skla, takže neviděl dovnitř. Jaden seděl na jednom z křesel venku, ruce opřené o kolena a hlavu skloněnou. Jednou nohou nervózně podupával.
„Tak co se děje? Kde je Rosalyn?“
Jakmile ho Jaden slyšel, zvedl hlavu a potom vyskočil na nohy. Okamžitě začal bezradně a ještě nervózněji rozhazovat rukama.
„Uvnitř. Já já… já nevím, prostě nám najednou přišlo předvolání a teď já nevím, jsme podezřelí nebo co?“
„Z čeho? Uklidni se a zkus mi to vysvětlit. Nebo mi ukaž, co vám přišlo,“ vyzval ho Delko. Došlo mu, že ze svého švagra úplně kloudné slovo nedostane. Byl zděšený a zjevně nevěděl, co se děje. S policií neměl žádné zkušenosti vyjma právě Ericovy práce. Podal mu ale papír s hlavičkou MDPD adresovaný do jeho rukou. Předvolání. Eric ho zběžně prolétl očima.
„Zpronevěra? Chtějí od vás vysvětlení kvůli zpronevěře?“
„Copak já vím?! Prostě to přišlo a… Rosalyn taky! Hele já vím jen to, že jsem nic nezpronevěřil!“
„Dobře, dobře… a řekli ti něco? Nebo Rosalyn?“
„Mám tu čekat, že mě vyslechnou po ní. Ona… ona taky nic neví, tohle musí být nějaký omyl, Ericu. To z nás chtějí udělat zloděje?“
„Počkej, třeba to nebude tak horké,“ napadlo Erica, jak by ho mohl uklidnit, i když sám neměl tušení, o co může jít. Jeho sestra by nikdy nic tak vážného nespáchala. Možná porušení dopravních předpisů, možná nějaké sousedské hádka, dokázala být někdy temperamentní jako on, ale vzít si, co jí nepatří? Pracovala přece v bance, byla zodpovědná a věděla, co si může dovolit. A Jadenovi věřil jeho zmatenost. Ten muž netušil, proč je tu.
„Nepíšou, že jsi podezřelý nebo že tě stíhají. Třeba od tebe jenom chtějí vysvětlení jako od svědka nebo někoho, kdo může něco vědět. Poslali vám předvolání, ne zásahovku, ne?“
Ačkoli jak Eric věděl, tu by asi neposlali tak jako tak. Drobná hospodářská kriminalita zásahovku nepotřebovala, neměli důvod posílat je hned, když nešlo o miliony. Vazba byla v podobných případech výjimečná, zvlášť u jinak bezúhonných občanů jako oni dva. Musela by to být známá firma. Známá třeba tím, že sama se nedostaví a nebude spolupracovat.
„Já nevím, co bychom asi měli vědět oba? Já vážně...“ Jaden si přejel po vlasech, pak zase rozhodil rukama, dal ruce do kapsy a vytáhl je ven.
„A nevzpomínáš si na nic? Cokoli o vašem majetku, nějakou smlouvu, nějaký dražší nákup v poslední době nebo tak? Co splácení hypotéky?“
Jaden se nejdřív zamyslel a pak se zarazil uprostřed pohybu.
„No...“

4. ledna 2019

Dlaci (2018)

Ne, že by si neuvědomoval, že je důležitý. Alespoň co se týkalo jeho rodiny a všeho, čeho se dotkla. Ostatně, byl dědic své rodiny. Byl nejstarší dítě, byl syn, byl hned druhý v pořadí, byl… princ. Ten, čí slovo, drápy a tesáky budou jednou rozhodovat. Ten, koho už teď měli respektovat a poslouchat a kdo už teď mohl vším slušně… vlastně spíš neslušně zamíchat. A ne, že by se mu takové postavení nelíbilo. Jen ho to někdy otravovalo. Unavovalo. A teď, když se přestěhovali do zapadlého Beacon Hills, měl to všechno zase prožívat od začátku a přispívat k budování jejich i své pozice na novém místě. Což ho otravovalo ještě víc. Někdy prostě jen chtěl sednout na motorku, někam odjet, vypít flašku, neříct nikomu své jméno, třeba se i porvat, i když ne úplně zbytečně a rozhodně ne zbytečně rýt do někoho silnějšího nebo důležitějšího. To nebyl jeho styl a nebyl to styl jaguára. Pokud to není nutné, je nesmysl čelit příliš reálné porážce. Stačilo mu něco menšího. Ostatně, i bez věčných rvaček snadno vypadal jako zlý hoch a spousta holek miluje zlé hochy. Některé si myslí, že ho změní a chtějí z toho udělat své poslání, některým to jen přijde sexy. Bavilo ho to. Byl si jistý, že úplně stejně to bude tady. V nové škole v Beacon Hills.

17. listopadu 2018

Post hoc, ergo propter hoc 4

„Time, proč vypadáš tak spokojeně?“ uvítala Natalia svého kolegu ráno, jakmile se oba sešli v laboratoři, kde měli pokračovat s vyhodnocováním důkazů z vraždy Olivie Jacksonové.
„A proč ty vypadáš tak nespokojeně?“ vrátil jí uvítání, protože se nehodlal svěřovat s událostmi předešlého večera. Tedy, pravděpodobně by se mohl svěřit Ericovi, byli už dlouholetí přátelé a ať už byl jediným, kdo tušil, že pro něj detektiv Croftová není jen kolegyní, nebo jen jediným, kdo mu to dokázal říct nahlas, věděl, o co mezi nimi jde. A mohl by vědět, že se to mezi nimi i vyjasnilo a prozatím… no, rozhodně včerejší schůzka není poslední, když Jeanette slíbil, že ji nebude zachraňovat. Zejména, když by mu to mělo zlámat žebra. Boa Vista je však nejnovější přírůstek mezi kriminalisty, do terénu se teprve nedávno rekrutovala z laboratoře, a do Miami se dostala z řad FBI, která ji do laboratoře nasadila jako špeha. Navíc si těžce získávala důvěru svých kolegů už předtím, než se o její minulosti dozvěděli. Nebo alespoň většiny z nich (vzpomněl si znovu na Erica). Ne někdo, s kým potřeboval probírat své soukromí.
„Protože někdo si vesele odešel domů, zatímco já zůstala přesčas, abych identifikovala otisky sebrané v bytu Jacksonových?“
Tim už se nadechl k protestu, ale Natalia ho protestovat nenechala.
„Já vím, nestěžuju si, byla jsem tu dobrovolně a nepotřebovala jsem tě u toho. A taky to dopadlo, jak jsme předpokládali. Všude, včetně balkonových dveří, vstupních dveří a dveří do ložnice jsou otisky Olivie i Gabriela. Na vstupních zvenku je ještě Horatiův, což je logické. Dál otisky dětí – ty jsem ještě porovnat nemohla, nechtějí jim prohlubovat trauma odebíráním vzorků, ale vzhledem k jejich velikosti to lze předpokládat. A taky jsem je našla na skle spolu s otiskem jazyka. Nechápu to, ale děti milujou, když můžou olízat sklo. Moje malá neteř taky pořád líbá svůj odraz kdekoli se namane. A potom neznámé. Kompletně, žádný záznam v databázi. Dost možná širší rodina nebo přátelé.“
„Což opravdu moc průkazné není.“
„Ne. Na vražedné zbrani jsem taky nic nenašla, ten kabel je moc hladký, kulatý a tenký. Jsou tam šmouhy, ne otisky, a nic, kde by se mohly zachytit biologické stopy. A žádné použitelné otisky ze zábradlí, které musel pachatel přelézt, nemáme, protože je smyl déšť.“
„To mi povídej,“ zabručel Tim, když si vzpomněl, jak včerejší déšť omyl i jeho při testování únikové cesty pachatele. Naštěstí to vypadalo, že se počasí začíná umoudřovat. A možná, jen možná se od počasí někteří trochu nakazili.

20. října 2018

Odi et amo 3

Horatio se na stanici svezl spolu s Yelinou. Ta se celou cestu snažila udržet téma u mrtvé Olivie a také přes telefon úkolovala svého kolegu, aby jí zjistil Oliviiny příbuzné, školu jejích dětí a další instituce, kam chodí, a poslal pro ně policistu, až je najde. Což se nakonec vyřešilo skoro samo, protože se znovu ozval Tim, že na Oliviin mobil právě volal kdosi, koho měla v kontaktech uloženého jako paní Reyesovou. A jakmile jí Yelina ze svého služebního mobilu zavolala nazpátek, protože Tim nechtěl riskovat a zvedat telefony mrtvých, ukázalo se, že je to soukromá lektorka a shání Olivii, protože si nepřijela pro děti po konci hodin španělštiny.

14. října 2018

Praeterita corrigi non possunt 2

Detektiv Yelina Salasová seděla v autě, které uhánělo po silnici mokré od neustálého deště, a cítila nervozitu. Neměla ráda déšť a teď snad do města přišlo období dešťů, když pokračoval už druhý den. A také neměla ráda, když se jí situace vymkla z rukou. Její syn Ray měl ve škole problém s učitelkou, protože se pod vlivem rané puberty rozhodl se spolužákem otestovat její mantinely tolerance pro vyrušování. Akorát to jí nevadilo tolik. S Rayem si to vyřídila, to ano, ale děti zkrátka ve škole někdy provokují a asi se musí připravit na to, že puberta u jejího syna něj úplně jednoduše. To nebylo vážné. Horší byla následná hádka s jejím přítelem. To se jí vymklo z rukou. A ona se pak musela vymknout z jeho. Bylo vážné tohle?
Ještě si vůbec nedokázala ujasnit, co teď.  On odešel a dnes ho zatím neviděla. Ani jeden také neměl zřejmě dost odvahy prolomit ticho a ozvat se. Jenže to nejde odkládat věčně. I kdyby jen kvůli modřině, jež se jí rozlila pod okem.

11. října 2018

Nemo iudex sine actore 1


Pršelo. Stejně, jako předchozí dva dny, i dnes se z oblohy řítila jedna obrovská kapka vody za druhou, až tvořily hustý studený řetěz bičující zemi pod jejíma nohama. Nikdo ale nehlásil příchod hurikánu ani jiné tropické bouře, prostě bylo jen ošklivě. Všude kolem bylo mokro a šedo. Lezavo. A nepříjemný chlad, tak netypický pro jižní Floridu, se do ní zabodával, i když ho přes oblečení neměla a nemohla cítit. Vnímala ho jinak. Vnímala ho jako stísněnost, depresi a bezmoc. A možná víc v ní samé než kolem. A déšť a zima to jen umocňovaly. Vyplavovaly na povrch.
Neběžela. Nikdy, když to nebylo naprosto nutné, jako třeba v případech dobíhání tramvaje nebo k zapomenutému hrnci na sporáku, neutíkala. Zvlášť, když by to znamenalo prodírat se mezi ostatními chodci a když měla na nohou boty, které by ji za takovou nečekanou námahu odměnily bolestí. Navíc už stejně nasávaly vlhkost z chodníku, a tak to bylo zbytečné. Kdyby dnes oblékla kalhoty, nepochybně by je měla úplně stejně urousané. To jí na dešti vadilo nejvíc. Své vlasy a ramena ochránila, ale zbytek oblečení vypadal, jako by deštník zapomněla doma.

10. října 2018

Každému, co jeho jest

Po dlouhé době jsem se rozhodla znovu se pustit do dobře probádaných, ale před lety opuštěných vod CSI: Miami a spáchat další povídku. A přestože část procesních záležitostí se bude zakládat spíše na českém právu, protože o tom americkém toho mimo seriály moc nevím, měla by být o něco propracovanější než má "slavná" díla z přelomu desetiletí. A také jsem se rozhodla, i když je to vlastně nepodstatné, že bude víceméně navazovat na povídku A co když na to přijde, takže v ní bude vystupovat detektiv Jeanette Croft, Tim Speedle, a přestože v době jejího nástupu byl už Tim v originále dlouho po smrti, i Natalia Boa Vista. A také další rodina některých kriminalistů, ať už zcela dle kánonu nebo aspoň částečně vymyšlená.


Poručík Caine se ocitne až nepříjemně blízko novému případu, který zprvu vypadá, že by mohl být docela rychle vyřešený. Jenomže co když se zločin neodehrál tak, jak jsou všichni přesvědčeni? K tomu se problémy nevyhnou ani nejbližšímu okolí Erica Delka, který se také bude muset pořádně snažit, aby se prokázalo, že se další zločin odehrál jinak, nebo že se možná vůbec nestal, a vůbec všichni se budou muset zasadit, aby naplnili jednu ze základních zásad, na nichž stojí právo a měl by stát i život. Suum cuique tribuere - Každému, co jeho jest. 

Povídka započatá v roce 2018.


24. srpna 2018

Oxymóron? (2018)

Všem známým, kteří utajeni jsou,
ve vzpomínkách, co hlavou nezní,
z okna od bláta svítícího čistotou,
ze špičky ledovce potem zborcení.

Černochům s bledýma rukama
i Inuitům s tmavou tváří.
S hladinou po krk v poušti pokřikujeme,
když tma nejjasněji září.

Zbytečnosti, co nutně potřebujeme,
nezbytné věci, jež letí v dáli.
Ať nikdo neví, rozhlašujeme
oxymóron, chudý králi?

12. května 2018

Dračí píseň 20

Ve chvíli, kdy konečně vkročila do paláce, do chladu mramorových chodeb ponořených do tmy, temných tak, že by nikdo nepoznal jejich růžovou barvu, kterou chtěl dávný princ Maron rozradostnit dávnou princeznu Daenerys, měla na okamžik pocit, že klesne na kolena, dotkne se vychladlých dlaždic, obejme první štíhlý sloup v dosahu a jen se poddá tomu rostoucímu pocitu, který ji v tu chvíli zaplavil. Že je doma.
Drak v jejím náručí se ale zavrtěl a zatahal za šátek, v němž byl zabalený.
Není doma.
Už to není jako dřív a nikdy nebude. Ten pocit zase rychle opadl. Nikdo nesmí vědět, že žije a že se zrodil drak. Už nebude moci být princeznou Nymeros Martell. Nebude se moci prohánět po Dorne jako písečný had. Však, jak si uvědomila, doopravdy jimi nebyla. Žila v přetvářce, kterou kolem ní vytvořili, a ta teď padla. Opálená princezna s tmavými loknami, bláznivými nápady, třemi divokými sestrami a hadím tělem. To všechno shořelo. Teď jí na hlavě začaly rašit nové vlasy, oranžový kabátec zakrývající její unavené nahé tělo, hedvábný šátek v rukách skrýval draka a ona měla dva stříbrné bratry. Jednoho, s kterým ji chtěli zasnoubit, a jednoho, s kterým….

1. května 2018

Fotostory Mac nevěrník (2010)

Když na některých fotkách vidím ty parádně zachycené xichtíky, hned mě napadne zase spatlat něco pro pobavení. Možná si pamatujete fotostory, kdy šel Mac rybařit, aby pokořil Sheldona. Toto je na podobném principu. Pozorně sledujte děj, k němuž jsou použity obrazové dokumentace (upravím si informace a působení Peyton, takže zapomeňte, že kdy v seriálu byla.)

Slavný detektiv Mac Taylor byl vyslán na služební cestu a při té příležitosti se seznámil se sympatickou slečnou Peyton. Zažili spolu pár pěkných chvilek...